Hrdina se vrací

Zdroj: Premiere
Datum: 2003
Překlad: Viggi

Chudý Viggo

Ztratit peněženku je velmi nepříjemné, ale ztratit ji den před tím, co se ty a tvůj syn chystáte odletět ze Spokane ve Washingtonu do svého domova v Los Angeles, je skutečně zlé. A ztratit ji, zatímco jsi s novinářem, který o tobě píše článek, je společenský průšvih. Zbavuje se Viggo Mortensen odpovědnosti? Odmítá snad svou nedávnou peněžní stabilitu, za kterou vděčí své roli v Pánu prstenů? Nebo je jen vyvedený z míry svou novou opěvovanou pozicí ve světě?
Co ti to říká? „Říká mi to, že bych možná měl skončit s tímhle zatraceným zaměstnáním,“ stěžuje si Mortensen zatímco už potřetí vybaluje svá zavazadla, vráží své ruce do kapes doufaje, že se postrádaná věc konečně objeví. Prohledává hromadu indiánských knížek a kostýmů pro svou roli ve filmu Hidalgo… „Možná bych to měl udělat jednou pro vždy,“ říká Mortensen s naprostým vyčerpáním. A nedělá si legraci.
Vždyť jeho život je plný i jiných činností: Mortensen publikoval pět knih svých maleb, fotografií a básní a měl pět galerijních výstav v L.A. a New Yorku. Také vydal několik CD experimentální hudby.

„Jsou lidé, kteří nemají v těle jedinou línou kost,“ říká jeho dobrý přítel producent Don Philips. „Viggo je typ člověka, který musí být neustále v pohybu. Může si na to stěžovat a skuhrat, ale on miluje být vytížený.“
V právě probíhající nebezpečné dietě o pěti hodinách spánku Viggo žongluje mezi novináři, zaspáním své cesty ke svému bratrovi v Idahu vzdálenému 300 mil, svým synem a svým účinkováním v Hidalgu, kvůli kterému musí za tři dny odletět do Maroka, aby pokračoval v práci na natáčení.„Jsem jako kdokoliv jiný,“ říká ustaranému členu personálu, který mu nabízí peníze na cestu domů.
Mortensen už rezignovaně připouští možnost, že peněženka byla pravděpodobně omylem vyhozena členem štábu, který mu uklízel karavan. Jistě, mohla být také ukradena, ale Viggo tento způsob odmítá vzít v úvahu. Bez dokladů nemůže letět, takže mu nezbývá než odjet do L.A. vzdálených 1300 mil, aby pak byl zase včas zpátky a celou tuhle zpropadenou situaci vyřešil (včetně fotografování do tohoto časopisu) než odletí do Afriky. Ale přes to přesevše se Mortensen nezdá naštvaný. Nebo zcela překvapený. Sám pro sebe odmítavě kroutí hlavou a balí své poslední zavazadlo. „Ach, člověče, jsem usmažený, pak znovu a ještě jednou,“ říká s unaveným úsměvem. „Ale jsem přesvědčený, že vaše interview bude o to veselejší.“

Toto je náš Aragorn

Isildurův dědic, Pán Dúnadanů, syn Arathornův, poslední z Númenorejců. Jediný, který může být králem.Také známý jako Chodec, hraničář, zručný bojovník s mečem a světoběžník. V adaptaci Tolkienova Pána prstenů režiséra Petera Jacksona, je Aragorn udatný muž, který pomáhá vést devítičlenné společenstvo – smíšenou skupinu složenou z hobitů (Elijah Wood, Sean Astin, Dominic Monaghan a Billy Boyd) čaroděje Gandalfa (Ian McKellen), elfa jménem Legolas (Orlando Bloom), trpaslíka Gimliho (John Rhys-Davies) a jiného muže, Boromira (Sean Bean),v jejich úkolu zničit Prsten, který by mohl v rukou temného pána Saurona znamenat vládu teroru nad celou Středozemí…

Mortensenův náhlý Hollywoodský rozjezd, zvláště jako „kus chlapa“ pro post-adolescentní skupinu lidí je jedním z mnoha úspěšných příběhů, které zapříčinil Pán prstenů. Nedá se ale říci, že by dříve nebyl skvělým hercem.
Během let Mortensen vytvořil impozantní postavy: jako válečný veterán v režijním debutu Seana Penna Indiánský posel, jako sadistický seržant proti Demi Mooreové v G.I.Jane a jako zakázané ovoce pro Gwyneth Paltrowovou a Diane Laneovou v Dokonalé vraždě a Procházce po měsíci.„Jistě, mysleli jsme si, že se to chystá udělat po Indiánském poslovi,“říká Philip. „Viggo odmítl jen málo věcí, které mohly změnit jeho život, jen proto, že se nespojovali s jeho tvořivostí. Viggo je svým vlastním pánem. Nenechá si nic diktovat Hollywoodskou mašinou. Mysleli jsme si, že se to chystá udělat po G.I.Jane, mysleli jsme si, že se to chystá udělat po tomhle, po tamtom, po čemkoliv. A teď je v tom největším filmu, možná největším vůbec.“ Ale „největší“ film a Hollywoodský „chlap“jsou pojmy, o které se Mortensen nehodlá starat. „Pro Vigga, myslím, to jsou zkušenosti z vykonávání své práce a dosahování vyšších kvalit, co je jeho mírou úspěchu,“říká Diane Lane. „Je krásné být schopen ukázat se a zmizet a ukázat se znova a znovu zmizet.

On je jako Hollywoodská tajná zbraň. Jediný problém pro Vigga může být, že už dál tajná nebude.“

Pravdou je, že tomu tak nemuselo být. V létě 1999, zatímco Mortensen a jeho syn Henry křižovali autem USA během výletu dlouhém 15 000 mil, aby navštívili své příbuzné a přátele, irský herec Stuart Townsend se připravoval na svou roli Aragorna v Pánu prstenů. Ale už během příprav na Novém Zélandě si Peter Jackson uvědomoval, že šestadvacetiletý Townsend není pro tuto roli ten pravý.
„Po každé , když jsem se o tom Peterovi zmínil, říkal: „Jo, chtěl bych, aby byl trochu starší,“ říká filmový maskér Jose Perez, který zkoušel přidávat více a více šedin do Townsendových vousů, ale marně. „Vzdávali jsme to. Stuart i já jsme dobře věděli, co tím myslí, když chtějí staršího muže.“
Ráno třetího dne natáčení bylo oznámeno, že Townsend končí. „Někteří z nás to oplakali,“dodává Elijah Wood. „Představte si, že strávíte dva měsíce s někým, o kom jste přesvědčeni, že s vámi stráví i příští rok a půl.Vytvořili jsme si mezi sebou pevná pouta. Ať už to bylo dobře nebo ne, bylo to traumatizující.“

Zatím v Los Angeles Mortensen zrovna maloval a věnoval se Henryho návratu do školy, když mu zavolala jeho agentka. Nabízela mu roli Aragorna - s tím, že by musel odletět na Nový Zéland hned příští den. Mortensen, který Pána prstenů nečetl se otočil ke svému synovi.
„Henry se zeptal ‚Kterou postavu?‘ Musel jsem se podívat, co jsem si poznamenal a řekl jsem ‚Chodce?‘“, vzpomíná Mortensen. „A on na to: ‚No to je skvělý, ten je boží.‘“
Aragornova první scéna měla být natočena do týdne, ale Jackson si nebyl jistý, zda se osloveného herce dočká. „Bylo nám řečeno, že je to velice nepravděpodobné neboť Viggo měl pověst člověka, který se velmi dlouho rozhoduje,“ říká Jackson, který připomíná natáčení scény v níž hobiti hovoří s hostinským Ječmínkem jen několik chvil před tím, co je zpozoruje Aragorn sedící v rohu místnosti. „ A my neměli žádného Aragorna,“ říká. Ale uprostřed natáčení byl Jackson vyrušen telefonátem od Mortensena.
„Položil mi sérii velmi ostrých otázek ohledně Aragornovy postavy. To byl kámen úrazu, často jsem nevěděl co na to odpovědět,“ říká Jackson. „Jak jeho vyptávání se pokračovalo, začínal jsem mít pocit, že se to nechystá vzít. Byl zachmuřený, velmi vážný ne-li nerudný. Pak, bez varování, Viggo náhle řekl: ‚Dobrá, počítám, že se s vámi uvidím během několika dnů!‘“

Mortensen říká, že vzal nabídku kvůli synovu nadšení a přesvědčení, že „Budu litovat, jestli to nevezmu.“ Během 24 hodin seděl v letadle a listoval kopií trilogie. Nebylo potřeba dlouhého času, aby si všiml, že kniha „je plná odkazů na mnohé archetypy a mytologické elementy,“ říká Mortensen, kterého dlouho zajímala moc mýtu. „Ať už vezmeme francouzskou báseň 12. století, něco indiánského, nebo některý muslimský příběh, na tom nezáleží. Jsou jisté věci, jako je hrdinova pouť, které jsou všem společné.“
A jak pokračoval v čtení, vyvíjela se v něm čím dál hlubší náklonnost k Aragornovi. „Zjistil jsem, že on je také plný pochyb a stále něco skrývá,“ říká Mortensen. „Jako herec děláte co umíte. A skutečnost, že on je patrně jak statečný, tak čestný a obětavý, ale zároveň pochybující a nejistý v tom, co od něho druzí-i on sám-očekávají, mě přivedla na myšlenku: ‚Jo, s tím se můžu ztotožnit.‘“

Při jízdě na západ na dvouproudé Route 2 v Montaně, Mortensen kouří příležitostný American Spirit, zatímco jeho syn sedí tiše na zadním sedadle a hledí před sebe. Na zpětném zrcátku se houpe stříbrný talisman-zlé oko ze středního východu spolu s pírkem a párem Siouxkých šamanských kroužků (asi lapače snů, pozn.př.). Mortensena znervózňují, zatímco se je snaží určitým způsobem zajistit, dokud Henry nepožádá o zastavení.

Novinář: Slyšel jsem příběhy o tvých rybářských výletech do divočiny na Novém Zélandě.

VM: Henry, neměl bych mu vyprávět o tom králíkovi?

HM:Jo, to stojí za to.

VM: Králíci občas vběhnou pod auto, že? Tedy, já jsem jednoho takového srazil na jedné opuštěné silnici na Jižním ostrově a chtěl jsem se ujistit, že je opravdu mrtvý. Kdyby nebyl, ušetřil bych ho trápení. Byl mrtvý a já jsem si pomyslel: ‚Není ho škoda vyhodit?‘ A tak jsem si zapálil malý ohníček a snědl ho.

N: Myslel sis, že by to tak udělal Aragorn?

VM: Jako, kdyby jel po silnici a srazil králíka?Jo, možná. Kdyby měl hlad, myslím, že jo.

N: No, já bych řekl, že ne tak docela…byla to spíše víc věc Vigga.

VM: Nemyslel jsem si: ‚To je skvělé, to bych mohl použít ve filmu.‘

N: Spíše po způsobu Indiánů.

VM: Byl čerstvý. TO, jsem věděl.

Mortensenova intenzivní oddanost vcítit se do Aragorna se -stejně dobře jako jeho divoká dobrodružství- rychle staly u filmového štábu pověstnými. Spal v hadrech u vody a tábořil v lesích zatímco jeho kolegové spali ve vybraných obydlích. Svůj meč nosil všude –dokonce i do svého auta nebo restaurace. „On je ten nejzaujatější, nejoddanější, nej-… Vložil celý svůj život do své postavy,“ říká Sean Astin. „Nikdy jsem neviděl herce, který by se choval tak jako on.“

A chytil se velmi rychle: V necelých čtyřech dnech, které měl na to, aby zvládl bojovat s mečem, jezdit na koni,vydržet kostýmové zkoušky a naučit se svůj text, se Mortensen znenadání zapojil do natáčení náročné bitevní scény ve Společenstvu, kdy na Větrově Aragorn vyhání Prstenové přízraky.

„Jsem stále v šoku, když si uvědomím, že to byla první věc, kterou dělal,“ říká Wood, který s ním byl na časné večeři, během níž přišel na to, že s ním je těžké konverzovat. „Ale když se dal do práce, nebylo co dodat. Tohle byl Aragorn, tohle byl ten muž, na kterého tahle role čekala. Měli jsme k němu obrovskou míru respektu, pro to jak rychle do toho skočil.“

Mortensenova dovednost s mečem byla okamžitě zřejmá. „Lidé, kteří ho učili, říkali, že je šíleně talentovaný,“ říká Miranda Otto, která hraje Éowyn, jež se do Aragorna zamiluje. „Byla tam jedna scéna (na konci prvního dílu), kde na Aragorna letí hozený nůž a on ho odrazí svým mečem. Jeden z kaskadérů, který mu měl dělat dvojníka o tom řekl: ‚Snažil jsem se o to (odrazit nůž) a ani jednou se mi to nepovedlo a Viggo ho odrazil na první pokus. Nenávidím ho.‘“

Mortensenův skromný postoj a ochota dělat si sám své kaskadérské kousky mu vysloužily u štábu přezdívku „NO-EGO VIGGO“. „Brával vždycky kaskadéry někam na pivo, protože jim nejednou uštědřil nějakou tu ránu,“ vzpomíná Orlando Bloom. Žije jenom tím. Viggova energie je nekonečná. Nezná žádné hranice.“

Asi nejnáročnějším úsekem filmování bylo tříměsíční obléhání Helmova žlebu, pevnosti vklíněné mezi hory, ve Dvou věžích. Nyní se Aragorn, Gimli a Legolas přidávají k Rohanským, aby pomohli v boji proti Sarumanovým hordám. Měsíce nočního natáčení bez přestávek, poznamenaly i Mortensena.

„Měl úplně zničené klouby na prstech,“ směje se maskér Perez. Byl prakticky zmlácený od každého, protože nikoho nenechal, aby si svou scénu vyzkoušel. Všechny jeho klouby byly kompletně odřené a pořezané a bůh ví co ještě. Pokaždé, když byl na scéně, jsem říkal: ‚Skvěle, a kam tě trefili teď?‘“

Jednou, když Mortensen bojoval proti Uruk-hai, většímu a silnějšímu druhu skřetů, ho jedna ze zvláštních zbraní sekla do obličeje. „Pomyslel jsem si: ‚Ó můj bože, přišel o obličej,‘“ vzpomíná Perez, který pak viděl, že čepel nějak Mortensena v rychlosti minula, ale ulomila mu zub- přímo v polovině. „Řekl jsem: ‚Přišel jsi o půlku zubu,‘ a on se na mě podíval a povídá: ‚Tak se po něm podívej. Mohl bys mi ho přilepit sekundovým lepidlem.‘ A já na to: ‚Ne, pojď sem, neblázni, to nemůžeš.‘“ Nakonec Mortensen svolil a šel k zubaři, stále však v plné zbroji.

Ale Mortensenova zaujatost zasáhla víc než jen fyzickou stránku. „Dodal Aragornovi obrovský vnitřní život, který v knize není tak patrný,“ říká Ottová. „Stával se čím dál více Aragornem a čím dál méně zůstával Viggem.“

Mortensenova touha udělat z Aragorna víc než jen hrdinu „vystřiženého z papíru“ byla uskutečňována na základě hrdinovy mentality a nástrah jeho dědictví, jakožto Númenorejce. Mortensen říká, že by si přál, aby Společenstvo „bylo bývalo delší,“ a zvláště postrádá scény, ve kterých je lépe znát jeho přátelství s elfy. (Je šťastný, že scény byly zařazeny do speciálního rozšířeného DVD vydání, které obsahuje o 30 minut filmu navíc.)

Mortensenova obětavost si našla cestu i do Jacksonova faxu. „Viggo sám se zapojoval do projektu s takovou vervou jako sami filmaři, což je pro herce dost vzácné,“ připomíná režisér.
„Po skončení celodenního natáčení, když všichni ostatní z týmu už šli spát, nebo byli v baru,“ vzpomíná Fran Walsh, Jacksonova partnerka a spoluscénáristka, „jsem byla doma a zápasila se scénářem na příští týden. O půlnoci s hlasitým chrastěním vyjel z faxu devítistránkový ručně psaný zápis od Vigga shrnující jeho připomínky k uplynulému dni a k několika dnům příštím. Navrhoval, na které pasáže v knize se máme podívat. Nebyla to výjimka, během 15 měsíců natáčení se to stalo pravidlem.
Bylo pro mě skutečně útěchou vědět, že i někdo jiný zápasí se stejnou noční můrou jako my.“

Řídce používaná silnice je lemována jedlemi a smrky a stejně jako vítr protíná Národní les Kootenai v Montaně. Mortensen se rozhlíží po jelenech a občas se ujišťuje, jestli má Henry vzadu pohodlí. Chvílemi mluví tak tiše, že je téměř neslyšitelný. Jeho časté pauzy nejsou příležitostí pro odpověď, ale myšlenkovým nadechnutím než opět něco zamumlá. Když je s myšlenkou hotov, zdá se že se mu ulevilo, že jeho prostor pro mluvení vypršel.

Ačkoli je k smrti unaven, když zahlédne jezero, které je poseté tucty vlnek od krmících se ryb, Mortensen se nemůže dočkat, až zastaví a nahodí, ale už se stmívá. Letmo se podívá na kazetový přehrávač mezi námi a vydává ze sebe s nadsázkou sebelítostivé zasténání.

VM: Henry, stále se ptám Toma, o čem to interview vlastně má být a on říká, že neví.

N: Ale jo, je o tobě a o Pánovi prstenů.

VM: Henry, můžeš mi pomoct? Pojďme se věnovat tomu bastardovi. Všechno, co Tom chce, je bavit se o Oskarech, obálkách časopisů a… kdo ví o čem ještě.

N: O slávě. O slávě.

VM: Ó, ano, jasně.

N: Proč se nebavit o tvém postoji k Hollywoodu?

VM: Henry, on podnikl celou tu dlouhou cestu až sem, aby se bavil takovýchhle věcech. Panebože! K tomu mohu říci jen: panebože!

Mortensen strávil několik svých dřívějších let tady v Idahu, ale to je jen jedna z mnoha zastávek během cesty. Jeho dánský otec, Viggo st., který pracoval v různých zaměstnáních („ na farmě i jako malý obchodník,“ dodává Mortensen), a jeho americká matka žili v New Yorku, když se Viggo narodil v roce 1958. Často se stěhoval, žil v Argentině, Venezuele i v Dánsku ještě než mu bylo přes 10 let. „Nedokázal se usadit,“ říká Mortensen o svém otci, „a takový je dosud.“ …(životopis nebudu znovu vypisovat, za zmínku však stojí, že se po ukončení studií nějaký čas živil jako prodavač květin-v Dánsku-nebo číšník a barman, než se dostal k divadlu.-pozn. překl.)

„Nejen, že bych měl divadlo rád, ale zajímalo mě jak se to dělá,“ říká. Inspirací pro něj byly obzvláště výkony Ingrid Bergmanové v Joan of Arc a Meryl Streepové v The Deer Hunter. Pak přišly první filmové začátky, přičemž ve filmech Swing Shiftor a Purpurová růže z Káhiry byly jeho scény vystřiženy. „Přestal jsem už své rodině říkat, že se objevím ve filmu,“ svěřuje se. Mortensen se ale nevzdal a debutoval jako farmář ve filmu Svědek. V roce 1987 se oženil s Exene Cervenkovou, punkovou zpěvačkou skupiny X. Po několika letech se ale rozvedli.
„Jsme však dobří přátelé,“ říká. „Ona ví, že já miluji Henryho, stejně jako já vím, že ona ho miluje. To znamená, že já ji respektuji jako umělkyni a myslím, že i ona mě tak respektuje.“
A ke svému současnému milostnému životu: „Nemyslím si, že je to k věci.“

Mortensenova kariéra se začala rozjíždět poté, co vyhrál Drama-Logue Critics Award za své účinkování ve hře „Bent“ v roce 1987.
O čtyři roky později nastal jeho první zlom, když podal živý výkon ve filmu Seana Penna Indiánský posel.
„Vzpomínám si, jak mi Sean vyprávěl o šesti týdnech natáčení,“ říká producent filmu Philips. „ ‚Done, Viggo jednou bude obrovskou hvězdou.‘“
V příštích letech, během nichž se objevil v několika béčkových filmech jako Bod varu nebo Americká Yakuza i v některých hodnotnějších jako Crimson Tide a Portrét dámy, zastával, jako jeden z článků té velké mašiny filmové výroby, dvojaký názor na průmysl, zvláště pak na ohrožování přírody.
„ Co se dá dělat?“ ptá se Mortensen, který tvrdí, že už je teď méně znepokojen.

„Vychází to ze skutečnosti, že vy přidáte modrou a oni ostatní barvy a smíchají je s vaší modrou. Možná v té malbě nějaká modrá zůstane a možná taky ne. Možná tam původně ani neměla být. Tak se pobav a udělej dobrou modrou a odejdi pryč.
Já to tak zkouším dělat. Občas mám úspěch.“
Ta metafora je víc než výstižná. Napříč svou kariérou se Mortensen vášnivě vyjadřuje i ostatními prostředky jako jsou malování, fotografování a poezie. V projektu filmu Hidalgo, zatímco se štáb šel schovat pod střechu než přejde dešťová přeháňka, se chopil okamžiku, popadl svůj aparát, který má už přes 20 let a vyfotil hlouček zmáčených koní, proti ohradě. On vlastně fotí pořád (zvláště svého syna). Když s ním jedete autem, můžete očekávat, že Mortensen zničehonic šlápne na brzdy, vyskočí ven z auta a jde si vyfotit něco, co ho zaujalo.
„Nejde kolem něčeho zajímavého, aby to nechal jen tak být,“ říká Miranda Ottová. „Přiznejme si, že hraní může být někdy velmi netvůrčí proces. Chápu, proč chce dělat i jiné věci, u kterých nemusíte spolupracovat s nikým jiným. Vaše práce je taková čistší.“

Ačkoliv Mortensen přiznává, že: „konečnou práci při tvorbě filmu neděláte vy,“ jednotlivé prostředky srovnává. „Myslím si, že je to stejné. Jak cítím jedno nebo druhé a snažím se zůstat otevřený k tomu, co se může stát, víte, může se to stát jak u fotografování, poezie a malování, tak i u hraní.“
Dennis Hopper, který Mortensena potkal při práci na filmu Indiánský posel, je přítel a spřízněná duše: oba malují, fotografují a chodí spolu ven „okukovat věci“. Myslí si, že Mortensenovo nadšení pro umění je opravdové a upřímné: „Rainer Maria Rilke řekl něco v tom smyslu jako: ‚Zeptejte se sami sebe v té nejtišší chvíli uprostřed noci: ‚Kdyby mi bylo odepřeno tvořit, umřel bych?‘‘“ říká Hopper. „Já vím, že Viggo si tu otázku položil a jeho odpověď zněla ‚Ano.‘“

„Jděte do prdele vy zasraní teplouši!“ Aby bylo jasno, Mortensenova sláva ještě nedorazila do městečka Libby v Montaně, kde jsme zastavili, abychom si koupili sendviče v místním podjezdu.
Zatímco objížděl náš přemontovaný nákladní Ford, malý bílý Nissan zastavil na semaforu a mladá žena křičela s polovinou těla vyčnívající ven střešním okýnkem. „Vy zasraní teplouši!“ ječí na nás, zatímco z nacpaného auta vychází pubertální řehot. „Do prdele!“ Stojící blízko k nim, Mortensen pokračuje v hovoru v telefonní budce a matně zaznamenává slovní útok. Zevnitř náklaďáku se chichotá Henry, když mířím k odpadkovému koši. „Zasraný teplouš,“ zamumlá Mortensen s úsměvem při pohledu na mě.

Nejvíce fanoušků má Mortensen mezi ženami, staršími 20 let.
Jeho fyzický vzhled-oduševnělé oči, vystouplé lícní kosti, rozeklaná brada a celková urostlost- jsou zřejmé na první pohled. Byl lidmi zařazen mezi nejkrásnější lidi roku 2002, ale opět je v tom něco, co přesahuje fyzickou stránku.
„Ve chvíli, kdy jsem ho viděla na plátně,“ říká Ottová, „jsem si pomyslela: ‚Sakra, vypadá neuvěřitelně. To je hrdina, ke kterému nebudu muset předstírat, že jsem do něj zamilovaná.‘“

Diane Lane také vidí přitažlivost: „Myslím, že má kvalitu sebepoznání, která vyzývá každého, koho potká-pravděpodobně bezděčně. Ale elektrický náboj, této výzvy: ‚Jak dobře znáš sám sebe?‘ způsobuje, že se znám skutečně dobře. Víte, je to druh Viggovy nevyslovené zkušenosti. Je také fascinován ostatními lidmi. A když tyto prvky zkombinujete, vznikne veliké charisma. Nakonec to může být interpretováno jako ‚sexy.‘“
Je dále nemožné se o tomto tématu s Mortensenem bavit. Posuďte sami:

N:Co myslíš, že tě dělá sexy?

VM: Skutečně nevím, jak si mám s touto otázkou poradit. Jsem si jistý, že je spousta lidí, kteří si myslí, že vypadám jako grizzly. ( -Vig)

N: Podle mě je Brad Pitt takový typ hezouna a ty jsi, víš… (Vig- )

VM: …taková grizzlí verze? Myslíš, že bychom mohli hrát bratry nebo něco?

N: Mohli.

VM: Nebo milence?

N:Možná i milence. Jo.

VM: Ty myslíš, že by za tohle lidi platili, aby to mohli vidět?

Na rozdíl od mnoha celebrit, které si najímají pracovníky, aby odpovídali na maily a dopisy od fanoušků, Mortensen nejenže čte, co dostává, on, jak říká, na ně do jednoho odpovídá. „Ale od konce tohoto měsíce už v tom nehodlám pokračovat. Vážím si toho, ale nemohu tím strávit několik hodin denně.“ Podepisování jeho knih a galerijní výstavy se zvrátily v davové scény čítající někdy až několik stovek lidí, jako v případě umělecké akce v Santa Monice minulý rok. „Bylo narváno ženami od 20 do 45 let. Jen aby viděli Vigga,“ říká Phillips. „Přičemž nemuseli nezbytně vidět jeho umění.“ Mortensen odvádí pozornost. „To bude kvůli Pánu prstenů,“ namítá.

Skutečně, Mortensenova skromnost a štědrost vytvořila z jeho „prstenových“ kolegů jeho největší fanoušky. Vyprávějí o tom, jak jednou sněhová bouře přerušila produkci. Tým byl převezen do bezpečí, když Mortensen vzal auto a jel zpět, aby zachránil čtyři stopy vysoké dvojníky hobitů, kteří byli uvězněni ve sněhu. Také to bylo mnoho dárků, obyčejně krásně zarámovaných originálních fotografií, které dával jeho mnoha přátelům v týmu.

Zdá se, že Mortensen vyhrává u všech svých „ prstenových“ kolegů, ale ne víc než u Blooma. „Byl tak rozdávající a štědrý,“ říká pětadvacetiletý herec, který vzpomíná, jak se jím Mortensen nechal zastínit v nejméně jedné scéně. „Pro mladého herce, začínajícího ve filmovém průmyslu, byl tou nejfantastičtější výukou, jakou jsem mohl mít.“

Bloom vypráví příbeh, který se stal, když se tým Pána prstenů vrátil na Nový Zéland v létě 2002, aby dodělal Dvě věže. „Letěl jsem tam, jen abych viděl Vigga,“ říká Bloom, který slyšel, že Mortensen organizuje večeři na uvítanou. On Mortensen a Henry, Ian McKellen, Liv Tyler a členové štábu jeli autobusem do přírody. Po večeři šli Bloom a Henry na procházku a všimli si, jak krásně svítí měsíc nad blízkou řekou.
„Utíkali jsme zpátky a volali: ‚To musíte všichni vidět.‘“ vzpomíná Bloom. „Měl jsem Viggovu chvíli – přiběhnout a přimět každého, aby přišel a pohlédl na měsíc.“
Někdo rozhodl, aby se brodilo potokem, ale Mortensen prosazoval nebezpečnější výzvu – brodit se řekou.
„Mám rád ‚úlety‘ a on volal: ‚Tak pojď!‘ A tak jsme byli bosí, po pás ve vodě, našlapujíce na malé kameny, abychom se dostali na druhý břeh a já jsem to dělal, protože jsem idiot a následuju ho. Protože je idiot. A protože je úžasný,“ směje se Bloom. „Nemohu uvěřit, jak moc mě tohle chce učinit pořádným, stejně jako jsem do tohoto člověka zamilovaný.“

Po tom, co jsme to vyřešili v Idahu a po jedné noci, Mortensen a já jedeme do lesa za místem jeho bratra na čistý vzduch. Naštěstí ho aerolinie nechají použít faxovanou kopii jeho pasu, takže může i se svým synem odletět ze Spokane. Tak je o jednu starost méně. Ale chce, abych věděl, že nebyl schopen vyjádřit některé myšlenky v té mlze posledních dvou dní. V dodatku k rozebírání jeho lásky k Happy Gilmore od Adama Sandlera (kterým jsme strávili 20 minut diskuse minulou noc) a podporování mravních vlastností jedince chce mluvit o prvním dnu natáčení Hidalga v Montaně, kdy přívalový déšť oslaboval ducha štábu.
„Vypadali tak zatraceně mizerně, až to bylo najednou veselé,“ říká. To je tak: „Můžeš zkoušet mít pod kontrolou všechno ve svém životě, nebo to jen tak nechat být,“ říká. „Jsou filmaři, kteří odporují a obyčejně křičí a bojují s těmito věcmi a s přírodou. A tím dělají ostatním lidem ze života peklo.“

Mortensen věří, že je nějaký pořádek v tomto chaosu. „ Víte, jsou náhody a neočekávané příhody, které utváří vaše životy. Musíte být trochu otevření utrpení.“ Mortensen říká: „Je filosof Schopenhauer, správně? Mluví o tom, jak ven z nahodilosti, je zřejmý záměr v osudu jednotlivce, který můžeme později nahlédnout. Když jsi starý člověk, můžeš se ohlédnout zpátky a možná tento nesouvislý život má nějakou linii. Někdy to mohou ostatní vidět lépe. Ale když to nahlédneš sám, můžeš to vidět jasněji než kdokoli jiný.“
Toto nahlédnutí je podstatné. To je ten důvod, proč on fotí, maluje, proč je otrhaný a také proč je hercem. „Zkoušíš komunikovat s druhými i sám se sebou, Ať už fotografováním, e-mailem nebo myšlenkou. Nebo když ti chci jen ukázat jezero. Pouhá snaha.“
„Je to touha po spojení,“ tvrdí Mortensen. Také proto napsal v roce 1997 báseň nazvanou

„Matinee“

Po letech splynutí a dovolování
sám sobě být přizpůsobený
Tvoje vlasy a oblečení
zhnědly
pak, jedno odpoledne opouštíš kino
Po zhlédnutí obnovené
Verze ‚Hrdina se vrací‘
A zjistíš, že chceš,
abys byl brán zvlášť.

„Vzpomínám si na přesný okamžik jako tento,“ říká. „Jako malé dítě jsem vycházel z kina a cítil jsem se spojený s lidmi, kteří byli na plátně.“ ‚Hrdina se vrací‘ není skutečný film. Je to víc než jen představa – jedna, jak Mortensen doufá, že se s ní diváci spojí až vstoupí do kin v prosinci.

„V příběhu jako je Pán prstenů, pro mě není podstatné, zda jsou prsten a Sauron zlí. I kdybychom nedostali prsten nikam blízko Hory Osudu. I kdybychom všichni zemřeli. Na tom skutečně nezáleží,“ dodává Mortensen. „Jde o to spojit se dohromady a rozhodnout se podniknout tu cestu. To je ta věc. To je ten zázrak.“