Král velkého plátna, přeborník na poezii: vliv Blakeovy poezie na Mortensena
Král velkého plátna, přeborník na poezii:
vliv Blakeovy poezie na Mortensena
Datum: 20. únor 2004
Zdroj: SFGate.com
Autor: Ruthe Stein
Překlad: Viggi
Černý džíp brzdí před City Lights a Viggo Mortensen vyskakuje ven. Navrhovala jsem setkání u knihkupectví na Severní pláži, aby se dostal pryč z hotelu, kde přebývá při propagaci filmu Hidalgo – něco jako film „Seabiscuit“ v písku, ve kterém okouzluje v koňských třmenech. Mortensen, básník, který předčítal v City Lights před pěti lety, je potěšen že je zpět a překvapivě, Disney, který do Hidalga investoval 90 milionů dolarů, dovolil jeho hvězdě na hodinu vyjít ven.
Mortensen – v pohodlné kostkované bundě (vzhledem nikoliv ve stylu „Grunge“ (styl rokové hudby z 80. let v USA z okolí Seattlu, např. kapela L7, pozn.př.)) a vypadající štíhlejší než na plátně – jde po schodech nahoru do básnického pokoje. Okamžitě zamíří k polici s používanými knihami. „Možná najdu něco, co už se nevydává, nebo čeho jsem si dřív nevšiml,“ říká, zatímco zkušenýma očima pročítá tituly.
Ozve se nějaký hlas, „Hej, nejsi ty John Waters?“ směje se Mortensen a potřásá si rukou se zaměstnancem City Lights, který sám sebe představuje pouze jako Peter M. „Takhle to zní tajemněji.“ Podává Mortensenovi $124.41 v hotovosti, zbytek po prodeji jeho CD s předčítáním básní. Mortensen říká, že by rád na jaře uskutečnil další čtení. „To nepůjde. Už mám přihlášený červen.,“ odpovídá M. Musíš hodně milovat City Lights, abys ses jako filmová hvězda na všechny tyhle věci nevykašlal.
Od doby kdy zazářil v trilogii Pán prstenů, se Mortensenovo čtení odehrává v místnosti plné davů, kterým nezbývá než stát. „Ptali se mě: ‚Nevadí ti , že spousta lidí přijde jen kvůli filmům a ne kvůli mé poezii? Ale to nezáleží na mě, protože jednou jsou tady a poslouchají poezii. Přivedl jsem s sebou jiné básníky a ti lidé je poslouchali také.“ Žádám Mortensena, aby vybral své oblíbené básníky.Váhá. Je jich tolik, říká, nevěděl by, kde začít. Právě v tu chvíli postarší žena, evidentně obeznámená s básnickou sekcí, vybírá svazek Williama Blakea a usazuje se v jediné pohodlné židli v pokoji. Mortensen, který věří, že všechno se děje z nějakého důvodu, je přesvědčený, že mu ukazuje cestu. Sahá pro jinou Blakeovu sbírku a otáčí na „Amerika: Proroctví,“ báseň, která děsivě připomíná předpověď teroristického útoku 11. září.
„Zuřivost! vztek! šílenství! ve větru jež metl skrz Ameriku,“ čte Mortensen téměř monotónně, nechávaje slova mluvit samy za sebe.
„A rudé plameny Obra, jenž se zuřivě řvoucí složil k zemi/ Zlostné boty a divoké, ženoucí obyvatelstvo dohromady:/ Občané New Yorku zavírají své knihy a zamykají skříně.“
Žena v pohodlné židli upřeně poslouchá. Poznává snad svého kolegu Blakeova nadšence? „Ne,“ povídá. Říkám jí to. Vypadá ohromeně, ale mám pocit, že si ve své paměti zaznamenává Mortensenovo jméno, aby se někoho zeptala, kdo to k čertu je.
Mortensen provádí ještě jeden poslední průzkum polic pátraje po svých básnických knihách. Když ani jednu nenachází, říká, že obchodu nějaké pošle. Přinesla jsem s sebou vydání jeho „Coincidence of Memory“ jen tak pro případ. Kniha obsahuje jeho fotografie stejně jako básně, které zcela náhodně uspořádal. Obrázek moře je připojen k bezejmenné básni která začíná slovy: „ Oceány si berou naše tajemství,“ a končí slovy: „Jednou jsem našel snubní prsten odkrytý ustupujícím odlivem. Nedotkl jsem se ho. Už jsem byl ženatý.“ „To jsem napsal dávno,“ řekl Mortensen, který se brzy v devadesátých letech rozvedl.
Jako teenagerovi se mu zdála poezie nudná. Ale ve svých dvaceti letech, po experimentování s krátkými příběhy a romány byl přiveden k úspornosti básně. „Všechno ostatní se zdá být neomaleně opsané,“ říká. Mortensen se vrátí ke svým starým básním a vymaže slovo tady a tam. Podobně přistupuje i k herectví, oprošťující se od emocí.
Mortensen, který rovněž maluje a provozuje malé nakladatelství, Perceval Press, byl varován aby se nerozpínal až příliš, zvláště teď, kdy je jeho herecká kariéra na výši. Ale on vidí své kreativní úsilí jako spolu související. „Všechno je to o všímání si svého okolí,“ říká. „Uskutečňuji společnou snahu účastnit se svého vlastního života. Když mě něco napadne, chci si to napsat, nebo mě to inspiruje a udělám snímek či získám vhled do postavy. Nacházím útěchu v přesouvání pozornosti z jedné věci na druhou.“
Než jsme se rozešli, Mortensen trval na tom, že mi koupí Blakeovy „Kompletní básně,“ a označoval pasáže které četl. O chvíli později je zpět s „Knihou otázek“ od Pabla Nerudy a v Perceval Pressu vydaném „Soumrakem říše: Odezvy na okupaci.“ Mírně protestuji, přijímám jeho dárek a povídám: „Prosím, norkový kožich ne.“ Jak odcházím se svým balíkem, nakládá si pro sebe knih ještě víc. Teď mi to dojde: Mortensen je odhodlaný vysypat každý svůj zbývající cent zpátky do City Lights. Už jsem se zmínila, jaký je to dobrý člověk?