Objevování Vigga

Viggo Mortensen na mě čeká na parkovišti na Pacific Coast Highway nedaleko Topanga Canyonu.

Myslel si, že by bylo hezké projít se po pláži, sledovat západ slunce, houstnoucí růžové mraky a delfíny hrající si v příboji, povídat si, víš, možná zajít na drink, nebo dva. Je bos na asfaltu, v džínách. Jeho vlasy jsou pískově rudé, ledabyle dokonalé, provokativní dolíčkovatá brada pokrytá strništěm. Dává mi na tvář polibek na přivítanou. Na vteřinu se mi zatmívá zrak, pak – uklidni se, uklidni se - se sám od sebe zase spravuje.

„Přinesl jsem ti nějaké věci,“ říká a sedá si na lavičku s výhledem na Tichý oceán.

Otvírá velkou lepenkovou krabici u svých nohou. Je tam okolo tuctu knih: jedna s obrazy Kubánce Santerii, praktického lékaře, který se stal fotografem, jedna s básněmi ozdobená cínovou ozdobou ve tvaru sovy; jedna obsahuje kresby od Loly Schnabel, ex-přítelkyně; a několik od Mortensena samotného – s obrazy, poezií a fotografiemi. Všechny jsou vydané v Percevalu, malém nakladatelství, které provozuje s kolegyní. Pak vytahuje DVD The Passion of Joan of Arc, němý film z roku 1928. Informuje mě, že originální negativ shořel při požáru a že filmař zemřel v domnění, že jeho mistrovské dílo bylo zničeno. Ale pak se v osmdesátých letech našla kompletní verze na záchodě v Norském ústavu pro mentálně postižené a dílo bylo obnoveno.

„To jsi také vydal?“ Ptám se.

„Ne, ne,“ říká. „ Jen by ses na to měla podívat.“

Tenhle bosý chlapík na parkovišti, který mi vypráví o Santeriovi a norských ústavech pro mentálně postižené, obývá říši daleko, daleko od té, jakou si představí většina lidí, když se řekne hollywoodský herec, nicméně se rychle blíží nebeské syzygii slávy. V prosinci New Line uvedla Návrat Krále, kde Mortensen vystupuje jako zdráhavý vladař Aragorn. A V březnu ho budeme moci vidět v Disneyovském příběhu za 90 milionů dolarů, v Hidalgovi, kde hraje vytrvalostního jezdce, který bere svého skromného koně do 3 000 mil dlouhého závodu přes Arabskou poušť. Po dvaceti letech práce na filmech, se zdá, že je Mortensen ve svých 45 letech na pokraji možnosti, stát se hvězdou – slovo, které převaluje ve svých ústech s nedůvěrou.

„Tolikrát mi bylo řečeno, že jsem vpředu nebo vzadu,“ říká, „že mě to přestává zajímat. Chci říci, seru na to. Půjdeš se projít?“

Vyskočí jako kamzík z kamenů do písku a vykřikne: „Pozor na střepy!“ Beru svou kabelku, sandály a zápisník a moje džíny jsou dost těsné, takže se pokouším tělo pomalu sesunout dolů s marnou snahou zvládnout přistání, které by vypadalo na dálku nahodile. Mortensen čeká dole, oči zdvořile odvrácené.

Podél pláže nás sleduje chlapec a kouše si nehet. Zjevně by se chtěl přiblížit svému hrdinovi z Pána prstenů. Když se Mortensen s úsměvem otočí, dítě utíká pryč. Nebyl na to zvyklý, když hrál podvodného milence Gwyneth Paltrow v Dokonalé vraždě, nebo velitele výcviku citujícího D. H. Lawrence v G. I. Jane. Nebylo tomu tak, dokud nepřišel Pán prstenů – Společenstvo prstenu v roce 2001 a Dvě věže v roce 2002 – kdy ho lidé začali zastavovat na ulici.

Filmy Pán prstenů jsou mezi nejvíce vydělávajícími filmy v historii: Společenstvo vydělalo ve světě $860 milionů a Dvě věže $919 milionů. Třetí díl má potenciál být nejlukrativnější ze všech a Mortensen ho naplňuje.

Je to dlouhá cesta od jeho role Texe, dobráckého kanibala, který vede samomluvu o chutných obětích dopravních nehod v Leatherface: The Texas Chainsaw Masacre III z roku 1990. Jeho filmový debut přišel už v roce 1985 ve Svědkovi Petera Weira, kde se objevil jako jeden z Amishských farmářů. Pak dostal roli v Purple Rose of Cairo Woodyho Allana, ale scéna byla vystřižena. V roce 1988 se objevil ve Fresh Horses – pozoruhodný, ambiciózní propadák s Andrew McCarthym a Molly Ringwaldovou. Jeho syn, Henry (s tehdejší manželkou Exene Cervenkovou, vůdčí zpěvačkou punkové skupiny X), se narodil ve stejném roce. Poté, co se Henry naučil číst, získal dobrý vkus, když se stal velkým fanouškem J. R. R. Tolkiena.

V roce 1990 to vypadalo, že se Mortensen zařadil do složky ‚Kam se poděli?‘ a to rychle, s rolemi jako v Mladých puškách II (jedna kritika je označila za „dvouhlavňovou pitomost“ ) a Leatherface („to nejlepší, co se o tom dá říci je, že to trvá méně než 80 minut).

„Když o tom doopravdy přemýšlím, tak není žádný film, který bych chtěl vymazat ze své tabulky,“ říká však Mortensen. „I během těch nejhorších zkušeností, tam byl někdo, nebo bylo nějaké místo, na kterém jsme byli, co stojí za vzpomínku. Lekce.“ Štěstí nebo uspokojení, je pro Mortensena něco, co se dá aktivně hledat. Pocit duševní pohody nezáleží na vnějších okolnostech, ale na tom, jak si je vykládáme, vysvětluje.

„Nehledej přízeň v množství,“ říká. „ Toho zřídkakdy dosáhneš poctivými a zákonnými prostředky. Ale hledej svědectví v málu a nepočítej hlasy, ale zvažuj je.“

Kant, říká. Jsem hluboce dojata.

V roce 1991, obsadil Sean Penn Mortensena do Indian Runnera, jako trápícího se veterána z Vietnamu. Dennis Hopper, který s ním ve filmu hrál („Jsem starý barman kterého na konci zavraždí,“ vysvětluje), to nazývá jednou z nejlepších Mortensenových rolí vůbec. „On není dobrý herec, on je sakra skvělý herec,“ říká Hopper. „Nejsem fandou Seanových dalších dvou filmů, ale tohle je k čertu dobrý film. Neměli byste žít dál, aniž byste to viděli. Je to Mortensen. V něm je to skutečné těžiště.“

Jako další přišla Carlitova cesta, kde Mortensen hraje hrbícího se, na vozík upoutaného informátora, Lalina, pak krátké mužné období: Boiling Point s Hopperem a Wesley Snipesem, Crimson Tide, a výhružný velitel výcviku v G. I. Jane.

Kolem svých 40. narozenin pracoval na dvou filmech jako svůdný milovník, který osvobozuje ženy dusící se v domácnosti. V Dokonalé vraždě, byl umělcem a milencem aristokratky Paltrow, špatným hochem s moderně umaštěným účesem, jehož vyumělkovanou fyzickou přítomnost můžete prakticky cítit skrz obrazovku. Pokud jste žena, budete si pamatovat způsob, jakým jeho ruce kloužou hřbetem přes její líce, když se milují v jeho špinavém podkroví. Plátna obrazů ve filmu jsou jeho vlastní, namalované ve studiu Dennise Hoppera. A v Procházce po Měsíci, musí Diane Lane volit mezi manželem, jenž je opravářem televizí (Liev Schreiber) a svým hippie přítelem, kterého hraje Mortensen, který jí vyznává lásku pod vodopády, přivede ji ke džbánku a vezme ji do Woodstocku.

„Věděla jsem, že ho chci pro tu roli natolik, že jsem řekla: „Prosím, vezměte nějaké z mých peněz a dejte je jemu,“ říká Lane. Zříci se peněz? „Protože on dává do toho, co dělá nesmírnou hloubku, plný závazek, plné přesvědčení.“

„Je to zázračný člověk, naprosto – to je pravidlo č. 1,“ dodává. Jeho exotický nedostatek ega, pokračuje její teorie, mu v Hollywoodu neublíží. Ta tajemnost působí jako narkotikum na společenství lidí, kteří vždy pronásledují tu jednu věc, kterou nemohou mít a jako odmítnutým milovníkům jakákoliv vzdálenost jen zvyšuje jejich zápal.

„Je k sobě opravdový. A lidé tady na to nejsou opravdu zvyklí nebo s tím smíření. A já miluji tu skutečnost, že tak jak jsem byla schopna vidět, nedává pryč nic ze svého tajemna. Lidé tě chtějí pochopit, aby se pak mohli přesunout dál. Ale on je jediný kdo jde dál.“ Jeho múza, říká Lane, je tramp. „Dokáže být tak šarmantní, jak chce být. Na jedno odpoledne. Ale pak se tramp ozve znovu.“

Práce s ženami jako Lane, Paltrow, Nicole Kidman v Portrétu dámy a Julianne Moore v Psycho ho nepolekala. „Nakonec když jdete do práce, je to o té postavě, kterou hrajete, ne o tom, kdo je vedle vás,“ říká. „Může to být něčí první film a s některými lidmi je těžší pracovat, než s jinými, ale mnohokrát objevíte ty samé problémy a pracujete s nimi.“

Co kariéře chybělo, byl monstrózní hit, dokud nepřišel Pán prstenů. Na podzim roku 1999, shromáždil Peter Jackson tým a štáb na Novém Zélandu, aby začal práci na patnáctiměsíčním maratonu natáčení, které by vytvořilo kostru všech tří filmů. Obsadil do role lidského válečníka a váhavého krále Aragorna šestadvacetiletého Stuarta Townsenda, ale Jackson si brzy uvědomil, že herec je příliš mladý na ztvárnění hloubavého putujícího panovníka. Když Mortensenovi zavolali, zda by druhý den nenasedl do letadla, nečetl - a sotva slyšel o Tolkienových knihách. Ale Henry, tehdy jedenáctiletý, ujistil otce, že je to dobrá role, že jsou to skvělé knihy a že Tolkien byl génius. Druhý den byl Mortensen na cestě na Nový Zéland.

Elijah Wood, který hraje ve filmu hobita Froda, říká, že Mortensen je jeden z nejpodivnějších a nejcharismatičtějších lidí, s jakými se kdy setkal. „Když jsem ho potkal poprvé, sedli jsme si na tomhle skutečně okoralém místě, u Zeleného papoucha a já si pamatuji, že jsem nebyl schopen udržet konverzaci, protože jsem byl tolik vystrašený,“ říká Wood. „ Na Viggovi je něco krásného a tichého, ale čím více jsem ho poznal, tím víc jsem si uvědomoval, jak šíleně brilantní a bláznivý on je – jakou má tuhle divokou stránku.“ Jako když se Mortensenovi ulomil zub během scény a on požádal o přilepení vteřinovým lepidlem. Nebo když autem srazil králíka a rozhodl se ho opéct a sníst. Nebo když týdny spal ve svém kostýmu.

„Jo, je to mentál,“ říká Wood. „Ale v dobrém smyslu.“

Život je krátký, říká Mortensen. „A tohle všechno je velká hra v kostky. Mám štěstí. Najednou jsem byl v dobrém filmu, kdybych nebyl v Pánovi prstenů, nebo kdyby si film nevedl dobře – no, kdo ví, co by se mohlo stát?“

Mortensenovo potulné dětství má možná co do činění s jeho nezlomností. Jeho rodiče se potkali v prosinci 1957. Jeho otec mluvil převážně norsky a dánsky, jeho matka převážně anglicky, ale nějak se všechno samo od sebe utřídilo a Viggo se narodil v říjnu 1958. Rozličná práce jeho otce zavedla rodinu - která zahrnuje Vigga a jeho dva mladší bratry - z Dánska do Argentiny a Venezuely. Když bylo Viggovi 11, manželství jeho rodičů se rozpadlo a tři chlapci a jejich matka odešli na sever státu New York.

„Neměl jsem přátele, když jsem byl malý, které znám teď – nebyl tu žádný takový pocit spojitosti,“ říká Mortensen. „Ale viděl jsem spoustu věcí a naučil jsem se spoustu věcí. A naučil jsem se spoléhat na svou představivost a sám na sebe.“

I Mortensenovy vzpomínky na rané dětství jsou hluboce duchovní. Vypráví mi, jak se jednou doplazil do lesa a usnul. „ Spal jsem pod stromem a bylo to tak mírumilovné,“ říká. „A pak začal štěkat pes a tak mě moji rodiče našli.“

Ty pořád utíkáš, povídám.

Jo, říká on. Volá své matce – z mého mobilu, protože on žádný nemá – aby si zkontroloval své vzpomínky. „Ahoj, tady Viggo. Promiň, že volám tak pozdě,“ říká. „Sakra. Jsi zrovna uprostřed? To je legrační. To je kazeta? (Ona se dívá na nahrávku Dvou věží.) O.K. promiň, jen se tě na něco rychle zeptám a pak tě nechám pokračovat v tom, co děláš,. Pamatuješ si, jak jsem několikrát utekl? A jak mě jednou našel pes v tom lese? Kolik mi tenkrát bylo? Okolo roku a půl. O.K. Ale, stejně, ten pes přišel a našel mě a já jsem seděl pod stromem? Šťastný? Spal jsem, že?“

Dlouhý udivený pohled.

„Seděl jsem uprostřed lesa a brečel jsem? Myslel jsem, že jsem spal. Jsi si jistá?“

Ačkoliv Mortensenovo manželství s Exene Cervenkovou trvalo jen několik let, zůstali si blízcí. Ona stále zpívá s některými původními členy kapely X. „Pro Henryho je zajímavé to vidět,“ říká Mortensen. „Vyrůstal s ní a vidět jí zpívat a vidět Billyho Zooma (původní kytarista X) hrát, mu umožňuje uvědomit si život svých rodičů.“

Mortensen nevylučuje další manželství, ačkoliv jeho vztah s Lolou Schnabel, 23, dcerou malíře Juliana Schnabela, minulý rok skončil. „Nikdy nevíte. Může se to stát,“ říká. „Vždycky se stane věc, o které si myslíte, že se nepřijde.“

Kruh Mortensenových přátel sestává z méně hollywoodských herců než ze spisovatelů, básníků, umělců a hudebníků, ačkoliv si je stále blízký se hereckými kolegy z Pána prstenů Elijahem Woodem a Billym Boydem, který hrál Pipina. Ti dva se k němu připojili minulý rok na schůzce a také s japonským kytaristou Bucketheadem, který putoval s Gun N‘ Roses a má svůj kult, ale je jinak známý převážně proto, že nosí na hlavě během svých představení kbelík od smažených Kentucky kuřat. („Je velice plachý, a nechce, aby ho lidé viděli,“ vysvětluje Mortensen.) „Dělal jsem nějaké bicí a Buckethead měl tenhle pytel masek, které jsme všichni nosili, když jsme hráli,“ říká Wood. „Bylo to divoké.“

Mortensenův nejlepší přítel, říká, je Henry, nyní patnáctiletý.

„Teď si čtete něco jako tohle a myslíte si, Oh, tenhle chlap. Jeho nejlepším přítelem je jeho syn. Dobře. Hraje si na otce. Ale Henry je prostě skutečně chytrý – skvělý člověk. Je tak zvědavý. Když se dostává k věcem, ať už je to hudba, nebo filmy, nebo umění, nebo historie, skutečně se dostane až pod povrch.“

Mortensen žije v nepopsatelném předměstském domě v Topanga Canyonu obložen uměním, kresbami, fotografiemi, výstřižky – prostředí vytvořené pro tvořivý neklid. L.A. bylo dlouho kritizováno za nedostatek kultury, ale, jak říká, to je špatná interpretace lidí, kteří neznají město. „Slýcháte tenhle refrén už 50 let,“ říká. „Ale tak to není. Je tu spousta umělců, kteří tu dělají velmi zajímavé věci, ale to vám nikdo na talíři neservíruje.“

Není překvapivé, že má Mortensen silné politické přesvědčení. V Show Charlieho Rose, během propagace Dvou věží, měl na sobě tričko s nápisem ‚NO MORE BLOOD FOR OIL‘ a je šťastný, když může volně navázat na téma Irák. „Myslím si, že jsme ve velice temné době,“ říká, když se surfaři kloužou a delfíni skáčou ve vlnách před námi. „V jakém bodě si přiznáš, že to byla chyba a stáhneš to peklo zpět? Kolik škod musí nastat? Kolik škod musí nastat pro věrohodnost Spojených Států? Tohle je rušivá doba a nemusíš být jakéhokoliv politického přesvědčení, abys byl rozrušený, nebo neklidný. Myslím si, že jsme v době úmyslné krutosti a úmyslného lhaní a upřímně si myslím, že jsme na naprostém dně lidskosti.“

Skutečnost, že někteří diváci a kritici si vykládali filmy Pána prstenů jako triumfální metaforu pro konflikt Spojených států s Irákem ho vyvádí z míry. „Myslím si, že filmy jsou pro zábavu. Je to příběh. Vadí mi, jak si někteří lidé chybně dosazují příběh k invazi a okupaci Afgánistánu a Iráku. Je to jako když Hitler použil Severskou mytologii a literaturu, aby tím potvrdil Třetí říši.“

Písek chladne a vlhne a přestává být příjemné v něm chodit, tak se drápeme zpět po balvanech k řetězu restaurací s mořskými produkty vedle parkoviště. Mortensen kráčí po restauraci bos. Já si objednávám margaritu. On si objednává whiskey a pivo. Číšník vidí poznámkový blok na stole a jeho antény na celebrity vyskočí jako ty mimozemské u Raye Walstona v My Favorite Martian.

„Tak kdo zpovídá koho?“ ptá se nás číšník. Je to jen formalita. Je si moc dobře vědom, že tohle je ten chlapík z Pána prstenů. Začínám odpovídat, ale Mortensen zvedá ruku. „Ona právě udělala světový rekord ve windsurfingu na největší vzdálenost,“ říká a naklání hlavu mým směrem.

„Né!“ lapá po dechu číšník.

„Doplachtila z Hawaie až na pevninu,“ pokračuje. „Samozřejmě ji doprovázela loď, a v noci spala, ale stejně. Je to kolik mil?“ Podívá se na mě.

„Um, tři tisíce sedm set?“ povídám. Nemám představu.

„A ještě ani muž to nedokázal,“ vypráví Mortensen číšníkovi. „Není to skvělé?“

Číšník mě žádá, abych mu podepsala jídelní lístek.

Několik whiskey, pár piv, čtyři margarity a později dvě tequily (ta poslední, jako zdvořilá gratulace k mému neuvěřitelnému atletickému výkonu), seděli jsme před dunícím oceánem v mém pronajatém LeSabre, poslouchali Mortensenovo nové CD, činnost, která sloužila dvěma účelům: Já jsem si poslechla jeho poslední písně (jeho auto nemá CD přehrávač) a oba jsme mezitím vystřízlivěli před cestou domů.

Ta hudba je temná, strašidelná. Většina pochází ze schůzky s Bucketheadem. Kouříme American Spirit zatímco Mortensen na CD přednáší přes zlověstné kytarové skladby báseň v dánštině o válečníkovi, který musel opustit domov aby pomstil svou zemi. Dostáváme se do dlouhé opilé diskuse, proč dělá tolik věcí, proč je nabitý tak tvořivou energií, že nemůže být jen hercem.

„Lidé, kteří jsou tvořiví, tvoří,“ říká. „Lidé mi pořád říkají, ‚Proč se nezaměříš jen na jednu věc?‘ A já říkám, ‚Proč? Proč jen jednu věc? Proč bych nemohl dělat víc? Kdo určuje tahle pravidla?“

Dennis Hopper, dobrý přítel, je potrhlý úplně stejně. „Proč má každý tuhle představu, že herec může být jen hercem?,“ ptá se mě Hopper v telefonu o několik dní později. „Jsem jenom kluk z farmy z Kansasu, ale vždycky jsem si myslel, že poezie, umění a herectví jsou…že se nevylučují navzájem. Tvořivost je tvořivost. A když jste herec, máte čas dělat i další věci, kromě toho že sedíte a čekáte na další práci.“ Kdyby Mortensena zamkli do bedny ve vězení v naprosté temnotě, bez pera, bez nářadí, bez knih,“ říká Hopper, „vytvořil by něco úžasného i bez toho.“

„Je jeden citát od Rilkeho,“ pokračuje Hopper. „Říká chlapci – jsou to ‚Dopisy mladému básníkovi‘; znáte tu knihu? – říká tomu chlapci něco jako: Musíš se zeptat sám sebe v tom nejtišším okamžiku uprostřed noci – Kdyby ti bylo odepřeno tvořit, zemřel bys? – a pokud bude tvá odpověď ano, pak nemáš na výběr. Pokud je tvá odpověď ne, pak prosím jdi dělat něco jiného.“

O.K. a co filmy Pán prstenů, Dennisi? Líbí se ti? „Čekám na ten třetí,“ je všechno, co mi odpoví.

Další den se Mortensen a já potkáváme ve Stephen Cohen Gallery v západním Hollywoodu, kde je jeho výstava „Miyelo“ – sestávající ze sedm stop dlouhých fotografií tance kmene Lakotů, které pořídil v Jižní Dakotě během natáčení Hidalga – jsou pověšené na zdi a prodané. Má za sebou půl tuctu sólových výstav na kubě, v Dánsku, New Yorku a Los Angeles. Jeho newyorský dealer, Robert Mann, říká, že neměl potuchy, kdo Mortensen je, když ho před pár lety poprvé potkal.

„ Pán prstenů ještě nebyl na světě a já jsem nebyl informovaný o téhle části jeho života,“ říká Mann. „Viděl jsem práce a odpověděl na jejich vlastní hodnotu. Je v nich spousta prchavosti, spousta emocí, spousta podtextu a vnímavosti.“ Mann říká, že je typické, že umění celebrit vykazuje v základu ležící amatérství. Ale Mortensen „není amatér. Já ho považuji za velmi úspěšného a nadaného člověka. Většina umělců má to štěstí vyjádřit se na jediné ulici.“

Mortensenův nový disneyovský film, Hidalgo, je epický Western, příběh Franka T. Hopkinse, kovboje a posla kavalerie Spojených států. V roce 1890 šejk – jehož hraje Omar Sharif- pozve Hopkinse a jeho koně Hidalga, aby se zúčastnil závodu (zvaného Ohnivý oceán), který se běží 3 000 mil napříč Arabskou pouští. Tradičně je vymezený pro arabské koně, kteří byli po staletí šlechtěni, aby vyhráli. Film je dost hollywoodský – tím jak vyzdvihuje smolaře a oslavuje americkou statečnost a houževnatost – ale Mortensen je nadšený politickým podtextem.

„Líbí se mi myšlenka, být v americkém filmu, kde americká postava jde do třetího světa, v tomto případě na střední východ, ne proto, aby ničil, ne aby trestal, ale aby je vyzval k soutěži a na konec se oni něco naučí i on se něco naučí. A pak jede domů,“ říká. Myslím si, že je to tak správné.“

Rex Peterson, trenér koní, který pracoval s Mortensenem v Hidalgovi, ho nazývá svým oblíbeným hercem. „A to pracuji v tomhle odvětví už 25 let. Mám rád Nicole Kidmanovou, mám rád Toma Cruise. Ačkoliv, s některými z nich už nebudu pracovat znovu. O Hidalgovi Peterson říká: „Měli jsme herce, kterému bych naplácal, jako mu nenaplácala ani jeho máma. Ale to je jiný příběh.“

„Víte, každého herce se kterým pracujete, se ptáte: ‚Jak jsi na tom s ježděním na koni?‘ A oni vždycky říkají: ‚Jezdím skvěle.‘ Viggo mi řekl: ‚Je to O.K.‘ Vyskočil na koně a jezdil lépe než já. To je to, co tím myslím, když říkám, že tenhle chlap nemá žádné ego problémy. Neexistuje na hollywoodských seznamech – víte, co tím myslím?“

Mortensen přichází do galerie Stephena Cohena pokrytý bahnem, vrací se právě z projížďky z T.J.-em, který hraje hlavní roli v Hidalgovi – Mortensen si ho po skončení filmování koupil – a pak ho vykoupal a upravil. „Neděláme to pokaždé,“ říká Mortensen. „Není to žádný kůň-parádník.“

Mortensen přišel do galerie sám, tak jako kamkoliv. Nemá žádnou bandu přisluhovačů. Žádné osobní asistenty. Žádného obstaravatele, kterého by oslovoval začátečními písmeny.

„No, není to tak, že by mě každý nutil mít osobního asistenta,“ říká. „Mám kolegyni, Pilar Perez, v Perceval Pressu. A mám manažerku (Lynne Rawlings), které důvěřuji. Nezáleží na tom, kolik lidí říká: „Ó, tenhle film vypadá jako dobrý nápad.,“ ona chce abych dělal věci, které považuji za správné. Její motivy jsou ryzí. Nejsou založeny jenom na penězích.“

No tak, pane. Tohle je Hollywood.

„Ne, skutečně. Ona vám řekne, že to za to nestojí. V jistém smyslu je to hloupý přístup, protože vy vždycky vyjdete z peněz a pak jste v pozici, kdy už si nemůžete dál půjčovat a musíte dělat to nejlepší co se v tu dobu dá kvůli penězům.“

Nelační hrát konkrétní osobu nebo roli. „Joseph Campbell řekl, že poctou života je být sám sebou. Tak to cítil. A já bych řekl, že to cítím taky tak.“

Po odchodu z Cohenovy galerie jdeme vedle do Grace, do luxusního místa s osvětlením a ženami v krátkých černých šatech usazených na lavičkách. Ptám se ho, co bude dělat v příštích pěti letech. „Nemůžu ani říci, co budu dělat v příštích pěti měsících,“ říká. „A necítím potřebu to vědět.“

Jsi věřící?

„Moje odpověď by byla asi jak to řekl Walt Whitman ve Stéblech trávy. Um, něco jako: ‚slyším a spatřuji Boha v každé věci a ještě jsem mu ve všem neporozuměl.‘ “

Jak dlouho by jsi chtěl žít?

„Napořád.“ Bez váhání.

Skutečně? Nenudil by ses?

„Není žádná omluva pro nudění se,“ říká Mortensen. „Být smutný, ano. Naštvaný, ano. Depresivní, ano. Šílený, ano. Ale není žádná omluva pro nudu, nikdy.“

Odmlka. „Jasně, Henry říká: ‚Jo, tati, kdybys byl u nás ve třídě, věděl bys, co je to nudit se.‘
Řekl bych, že je to něco trochu jiného.“