Předtím, než vystřídal Stuarta Townseda v roli Aragorna v Pánu Prstenů, Viggo Mortensen nebyl příliš známou tváří v americké kinematografii. Od vražedného milence Gwyneth Paltrow v A Perfect Murder (1998) k tréninkovému instruktorovi Demi Moorové v G.I. Jane (1997), k Luciferovi v The Prophecy (1995), zdvořilý, vkusný herec ztvárnil divoký sortiment podřadných rolí veskrze jeho kariéry.
Dnes, jakkoliv, to přichází jako když Mortensenovy podřadné role jsou věcí minulosti. Nedávno zazářil v Disneyově Hidalgu - do té doby si dlouho nezahrál v žádném filmu. A tato role je pro něj ještě něčím zvláštní a výjimečná - vlastní první opravdu hlavní, ve které táhne film na celé čáře. On je hvězdou - tvář na plakátě a jméno zmiňované v televizních reklamách. Ještě stále neztratil zájem o jeho další umělecké zájmy, do kterých patří malování, poezie, hudba, a fotografování. Nedávno měly jedny šťastné filmové stránky to štěstí a mohli se jej na spoustu věcí zeptat…
Viggo MORTENSEN: Jo, moje velká tlustá hlava zabírá mnoho místa v ložnicích a pokojících (směje se). Ale není to pravda, že já prodávám ten film. Zatímco jsme natáčeli… a nebylo to moc odlišné od Pána Prstenů, kde bylo krásné veliké obsazení velmi talentovaných lidí, odvádějících velmi dobrou práci. Neměl jsem žádný zvláštní pocit odpovědnosti nebo povinnosti. Nebyl to můj nápad ani sen, ta velká tlustá hlava na plakátě. Tohle ráno jsem přemítal o dalších hercích, jiných než Omar Sharif nebo já. On je známý kvůli jeho dlouhé a pestré kariéře a mě veřejnost zná jen díky Pánovi Prstenů. Ale nemluvě o nás, jsou tam všichni tihle jiní herci. Novináři v jiných městech a všechny druhy lidí kteří to viděli vypadají na dobrou odezvu na tenhle příběh. Proto tedy… myslím, že to bude pravděpodobně hezky populární. Když je něco zajímavé a je to dobře vyprávěné, zaslouží si to být viděno. Většina lidí z obsazení Pána Prstenů - a to byli velmi zkušení - tohle moc dobře nevěděli, včetně mne. Pak, po úspěchu Společenstva, se stali znenadání známými, a začali se stávat víc a víc známými s každou další částí trilogie. Myslím, že to bude podobné s herci v tomhle filmu…
Viggo MORTENSEN: V nějakých směrech je to trochu nezvyklé. V určitém směru, lidé mají pocit, že tě znají, když dobře znají tvou postavu na plátně. Chlápek v tom snímku jsem já, ale zároveň to já nejsem. Jsem oblečený jako někdo jiný. A proto to beru jako nepřímý kompliment, ne jenom pro mne, ale také lidem, se kterými jsem pracoval. Říká mi to, že udělali něco dobrého, správného, že příběh je překvapující a nápadně se dotýká lidí a nutí je myslet na mnoho jiných věcí… a lidí… a to je dobré. Nemohu si stěžovat. Stále mám na mysli, že extrémní fascinace nějakým hercem nebo herečkou je jen pomíjivá věc. Jak se někomu známému nedaří, opustí jej a přesunou svou pozornost k někomu, komu se zrovna daří.
VM: No, v praktickém ohledu, poezie není zrovna věc, která by někdy někomu zajistila skvělý život a solidní živobytí. Snad jsem prodal nějaké knihy a kdysi si někdo i zaplatil, aby mě je slyšel předčítat. Podobně je to s fotografováním. Třeba jsem si před Pánem Prstenů vydělal skromnou sumičku peněz prodáváním fotografií. Jednou mi někdo řekl, že se ho ptávají na tu samou věc. Nepamatuji se na jeho jméno, ale vím, že to byl novinář, spisovatel románů a drobných esejí; prostě se věnoval mnoha věcem. A lidem na otázku "Proč neděláš jen jednu věc? Proč se prostě nevěnuješ jen jedné věci a neděláš ji skutečně dobře?" on odpovídal: "A proč bych nemohl?" Myslím, že s ním mohu souhlasit.
VM: Někdy se navzájem ruší a překrývají, někdy si navzájem pomáhají. Někdy je beru jako přítěž, když se snažím jednu věc udělat příliš preciózně a dělám to trošku moc zaujatě. Je to ale také velmi dobrý způsob jak dát odpočinout mysli. Když jsem na dlouhém natáčení, tak odejdu, dělám nějaké kresby nebo píšu nějaké básně, a to všechno během obědové pauzy, namísto toho, abych si na chvíli zdříml. Je to způsob odreagování jedné části mysli, kterou používáš speciálně pro hraní. Je to skoro, jako by sis dával "duševního šlofíka" a pak se vrátil a používal jiné svaly na dělání stejných věcí. Ty odpočíváš, ale necháváš svůj nástroj - kterým je tvé tělo - stále zahřáté.
VM: Pokud se ti dobře daří s koněm, ty samé pravidla používáš kdekoliv a na jakémkoliv koni. Každý kůň je jiný, a i jeden a ten samý kůň je jiný každý den. Ale když jim ukážeš určité hranice, určitou autoritu, a nezkoušíš je dohnat násilím k tomu, aby něco udělali, nebo si přestaneš vynucovat stále lepší a lepší výsledky, bude se ti na koni při natáčení jezdit lépe, vážně. Když je kůň odpočinutý, můžeš točit lepší záběry. Jezdil jsem, když jsem byl chlapec, ale nikdy jsem doopravdy nejezdil do té doby… dobrá, měl jsem podřadnou roli v Mladých puškách II, které se natáčely v Arizoně a v Novém Mexiku, tam jsem malinko jezdil. Ale to už je třináct, čtrnáct let zpátky. V Pánu Prstenů, respektive ve 2. a 3. části trilogie jsem si trochu zajezdil. Ale do natáčení Hidalga jsem nezdil každý den. Byla to veliká část přípravy, která se mimo jiné vztahovala také k tomu, abych se historicky dostal do toho, čím vlastně ta doba byla, naučil se víc o lakotské kultuře, jazyku a tradicích. Největší část preparace na roli bylo jezdit tak moc, jak jen jsem to unesl. Získat si příjemný vztah s koněm. Dostat zpět klid a stabilitu. Myslím si taky, že existuje něco jako tělesná paměť na věci, které ses naučil jako dítě. Někdy, jen kvůli oživování paměti, můžeš přijít na věci, které jsi nevěděl, třeba že jsi dospělý. Pamatuji se, že jako chlapec jsem právě přejížděl pole tryskem bez sedla, a nezajímal se o to, že jsou nějaké díry, muldy nebo tak něco. Jako dospělák jsi víc křehký, protože máš možnost víc myslet na následky, když kůň začne nereagovat na tvé výzvy nebo vířit, v plné rychlosti, a je to také horší, poněvadž když jsi dítě, tak tě nezajímá, co se může stát. Není to paradox? Vždyť když jste mladý, máte život před sebou, kdežto když jste starý chlap, je vám už jedno, jestli budete žít jen minutu nebo rok… (pohlédne na dotazovatele a zasměje se). Ne, já tak život rozhodně neberu.
Také jsem dospěl k názoru, že stále miluji koně, což mi práci ulehčilo. Když miluješ svou práci, máš rád svého parťáka, pravděpodobně je to pro režiséra lepší materiál ke zpracování. To jistě také poskytlo možnost Joeovi Johnsonovi natočit mě pěkně důvěrně a zblízka, a bez sestřihů, protože já chci jezdit na koni sám, a nenechat se dublovat kaskadérem. Vždyť ta role je má, já ji dostal, mě za ni platí, tak proč bych neudělal pár kaskadérských kousků, když to umím? Proč to nechávat na někom jiném?
VM: Buďte laskaví. A přátelští. Stojí to za to vynaložit úsilí k tomu, abyste se něco naučili o jiných lidech a vypočítat, co jste s nimi možná měl společného.