Převzato:www.viggo-works.com
Překlad: sestra naší Fox 
V kufru auta jsem si s sebou vezl hodně nadějí: své i kolegů z redakce, stejně jako mých mnoha přátel z Leónu.
Avšak především slovo gentlemana Vigga z Leónu, že se zase nejméně jednou uvidíme, než skončí natáčení "Kapitána Alatrista". Ta schůzka se měla konat v Uclés.
"Takový člověk tady není", zněla ostrá odpověď recepční v hotelu. Přesto jsem tam zanechal vzkaz. Ve stínu nejistoty jsem prožil dlouhou, horkou noc.
Náhle mmě začal zvonit mobil. Nejprve vzdálená melodie, která se mi mísila s dechem, pak vytrvalé, otravné a hlasité vyzvánění, které jsem zkrátka musel zastavit, pokud jsem chtěl dál spát. Z nočního stolku jsem smetl všechno možné, než jsem nakonec uchopil mobil: z druhé strany se linul Viggův rytmický hlas: "Co tam ještě děláš? Za chvíli natáčíme, tak rychle přijeď."
Vyskočil jsem, jako by mě vystřelili z praku. Bylo 7.45 ráno. Musel jsem ujet těch 17 km, které mě dělily od scény. Vyrazil jsem po dálnici a namířil na Tribaldos, pak jsem odbočil na Uclés, které se to ráno zdálo dál, než kdy jindy. V ranní mlze jsem se přehoupl přes kopec směrem na jihozápad a rozpoznal jsem Escorcial La Manchi, posazené na působivé skále dominující úrodné nížině Cuency.
Brzy jsem spatřil řady aut, přívěsů a stanů rozprostírajících se na rozlehlé planině, kde poraněný topol uprostřed prérie ještě neposkytoval dostatek stínu.
Vstupní kontrola. A už hledám místo, kde obávaný syn "Bredy" změní své již doutnající auto v popel(pozn. překl.-???). Šel jsem hledat Viggův přívěs. Byl obklopen dalšími podobnými přívěsy, jak to známe z westernových filmů. Od ostatních ho odlišují dvě vlajky. Jedna Leónu a druhá FC San lorenza. Dveře jsou otevřené, což znamená, že Viggo není daleko. Ujdu pár kroků ke stanu s občerstvením a vidím, že má schůzku s Díaz Yanesem a dalšími herci a plánují ranní natáčení. Zdálky na mě mává. Chvilku čekám vedle vlámských vojáků s mušketami, kteří mají jít na scénu. Po pravé ruce, v rozlehlé prérii, osm odcizených kanónů čeká na rozkaz začít prudkou palbu proti španělským jednotkám.
Impozantní koně z Jerezu nervózně podusávají a elegantně se předvádí při nácviku na závěrečný úkol. Přichází ke mně kdosi z produkční společnosti a říká, že nesmím fotit a nahrávat natáčení. Co se dá dělat, nechávám tam foťáky.
"Promiň, že jsem tě nechal čekat, ale plánovali jsme dnešní den", slyším za zády. Otočím se a vidím Vigga, který přichází a usmívá se, oblečený jako Alatriste. Vítáme se, bere mě za paži a vede za Yanesem.
"Přišel z Leónu, aby viděl natáčení a udělal s tebou rozhovor", říká mu Alatriste. Potřese mi rukou a já s ním jdu na místo, kde se připravují stovky komparsistů na první záběr bitvy o Rocroi. " Když budeš se mnou, všechno líp uvidíš", upozorňuje Augustin, zatímco špičkou boty típne jednu ze svých cigaret.
Mezitím Viggo zmizí v maskérně a zakrátko se objeví plný jizev a se sečnou, krvácející ránou na hlavě. Daleko na planině se podle mraku prachu zdá, že tercios zaujímají pozice pro první scénu krvavé bitvy o Rocroi. Jdu s Alatristem dolů do údolí a někdo k němu přichází cosi projednat. Téměř rozmáčklý slunečníkem asistenta režiséra, dává Jordi komparsu poslední pokyny. Přestat kouřit a připravit si oštěpy k zastavení prvního útoku Francouzů. Prach, pot a ocel.
Sluneční výheň se začíná projevovat. Z impozantního kláštera, který vévodí údolí a planině, můžete v dálce vidět bojiště u Uclé, kde od rána leží bezpočet mrtvých a raněných. Je to jenom jako, ale vypadají opravdově. Teplota stoupá a komparsisté, v těžkých kostýmech, helmách a kloboucích, snášejí s klidem osm hodin natáčení, ozbrojeni meči a krátkými karabinami. V jednu odpoledne se teplota vyšplhá na 38°C .
Scéna je snesitelná jen díky množství vody a šunkových sendvičů.
Mezi mraky prachu, uprostřed skupinky důstojníků, vidím kapitánovu elegantní postavu, jak se opírá o mušketu, bez klobouku na hlavě a s gustem kouří tisící cigaretu toho dne. Nemluví. Sleduje dav zpod přivřených víček a nerušeně se halí do cigaretového kouře. Vedro je vražedné. Tu a tam jde pod napůl spadlou markýzu, kde má svou židli, aby si vyslechl Yaneseho pokyny. Po několika minutách soustředěného poslouchání vstane a přejde pole dlouhými kroky k vojákům uprostřed planiny.
Mluvím o těžkém natáčení a dlouhých hodinách na slunci, ale Viggo si nestěžuje.
"Pro komparsisty, kteří se nemůžou volně pohybovat a odejít ze scény po osm hodin natáčení každý den několik týdnů je to těžší. Já si přinejmenším můžu několikrát za den udělat přestávku a vypít si maté", říká mi s nádechem lítosti.
Yanes uděluje poslední pokyny a vysvětluje mi, že brzy začne první zkouška na přepadení. Jordi a asistenti dávají komparsu pokyny nekouřit, být zticha a připravit si muškety k boji. Jiní asistenti sem tam opravují make-up vojáků a s výkřikem "akce!" se dají všichni do pohybu a ticho zmizí.
"Akce!", slyšíme z megafonu. První řada mušketýrů nabije zbraně, opře je o vidlici a čeká. Žene se k nim skupina nepřátelských vojáků, ale když se ozve "Pal!", mušketýři bez milosti pálí.
Mraky střelného prachu se míchají s prachem, který pokrývá zraněné vojáky. Bitva o Rocroi začala.
Výbuchy smetou první řadu vojáků. Druhá řada mušketýrů pokročí kupředu a mezi kopiníky se zjeví Alatriste, položí zbraň do vidlice a pálí do skupiny Francouzů, kteří jsou před ním. Všude jsou zranění.
"Střih!", křičí Jordi. "Záběr je v pořádku!" Mezi řadami komparsistů je slyšet úlevný vzdech. Scénu opakovali počtvrté.
Slunce je vysoko. Lidé už jsou hladoví. Někdo dává pokyn k přestávce na oběd. Čety se rychle zformují a pochodují do stanů, kde jsou jídelny.
Yanes mluví s Viggem, než odejde do svého karavanu. Cestou tam mi Alatriste navrhuje dát si rychlý oběd, takže poté si můžeme klidně povídat. Horko na dusné planině je téměř nesnesitelné, a když dorazím do stanu s občerstvením, bez dechu se zhroutím na židli.
Všichni jsme z Leónu. Vysoký, osmdesátiletý muž ve slunečních brýlích přijíždí v malém elektrickém vozíku, v takovém, jaký používají hráči golfu. On se v něm pohybuje po celé scéně. Všichni ho vítají a uctivě s ním mluví, muž odpovídá anglicky. Sedne si k vedlejšímu stolu a čeká.
Viggo je převlečený a čerstvě osprchovaný a podává mi ochranný krém.
"Jestli se nechceš spálit, natři se", a hned poté mě představí tomu muži. "To je Bob Anderson, pojem ve světě dobrodružného filmu. Už byl učitelem Errola Flyna, Mela Ferrera, Stewarta Grangera a dalších slavných šermířů. Byl taky poradcem v Pánovi prstenů a Pirátech z Karibiku, kromě dalších dobrodružných filmů." Představíme se a on se mě zeptá, odkud jsem a jestli se mi líbí natáčení.
Viggo tlumočí, protože moje angličtina je natolik mizerná, že dokonce ani nerozumím. Krátce si popovídáme, ale předtím si domluvíme rozhovor.
Potom se kapitán postaví do fronty, která se vytvořila před karavanem s jídlem. "Artičoky, stejk a studené gazpacho(pozn. překl.: studená polévka z rajčat a další zeleniny), myslím, že je to v tom horku nejlepší", říká. Souhlasím, a když jsme obslouženi, jdeme k velkému prázdnému stolu.
Povídání se protáhne, jakmile se dostaneme ke krásám Curuena v tomto období, protože Viggo ho zná i v podobě se sněhem pokrytými pěšinami. Viggo se taky zajímá o rybaření, což je jeho velká záliba. A protože je dobrý fotograf, umí zachytit probouzení jara v o údolích Curuena.
"Až tohle skončí, půjdu tam nahoru". V tu chvíli si k nám přisednou Inigo Marcos, producent, a Diaz Yanes, který už dojedl. Konverzace ožije několika vtipy z ranního natáčení. Pak Yanes vypráví, jak se Viggo vždycky těší na zprávy a vtipy z Leonu a zdůrazňuje, že od první chvíle natáčení v Cádizu má Viggo z okna přívěsu pověšenou vlajku Leonu hned vedle vlajky San Lorenza a ještě k tomu se z Alatristova přívěsu po dlouhé hodiny line hudba této země.
Dokonce i koně z Jerezu už tančí na "Titos of Bonar". Viggo poslouchá, mlčí a usmívá se. Potom se mě zeptá, jestli jsem už navštívil vesnici a klášter. "Jestli ne, nemůžeš odjet", říká mi a pokračuje: "Tam nahoře na náměstí je bar, jehož vlastník Luis ví o Uclés a klášteru víc než ten, kdo ho postavil, protože tam pracuje se svou rodinou od dětství. Jdi ho navštívit a řekni, že tě posílám já."
Chvilku se na sebe díváme. Zdá se, že se Viggovy šedomodré oči snaží uhádnout mé úmysly. Ptám se Iniga Marcose, producenta, a Yanese, jestli v poslední třetině příštího roku bude premiéra i v Leonu. Marcos se usmívá a říká, že ze své strany nevidí žádné překážky a doufá, že ani v produkční společnosti nikdo nic nebude namítat. "Premiéra bude v různých městech jako je Madrid nebo Sevilla, Leon by mohl být další zajímavé místo", souhlasí.
"A protože k tomu všemu je Alatriste z Curuena, není nic lepšího, že ho tam přivézt", zdůrazňuje Yanes. Viggo dodává: "Pokud jde o mě, těším se na to."
Yanes pokračuje: "Myslím, že uspořádat jednu z premiér v Leonu je vynikající nápad. Můžeme tím napravit to, že se v Leonu nenatáčela žádná scéna. Když totiž Viggo přijel, všechna natáčecí místa už byla určená.
Viggo po tom touží, já se na to těším a jestli bude ještě souhlasit producent, pojd'me do toho. Jdu tam, kam jde Viggo."
Kapitáne, můj kapitáne!
" Velel nám kapitán, který přišel vážně zraněn netrpělivostí první agonie.
Pánové, to je kapitán kapitán dne!" en Flanders se ha puesto el sol ( Ve Flandrech slunce zapadlo).Eduardo Marquina. (velmi hrubý překlad)
Jsem překvapen, jak je Viggo stále vstřícný a slušný, jak každému vyjde vstříc a někdy plní naše přání předem. Spravedlivě se věnuje jak komparsu tak štábu, i když jsou jejich požadavky prosté, jako třeba ostýchavá žádost komparsisty (majícího na sobě stále bitevní kostým) o podpis pro dceru a manželku, které zanechal v Chile. "Ale samozřejmě!". "Přisedněte si k nám a dejte si něco!", byla vřelá kapitánova odpověď, opět se staral o své muže.
Muže, kteří jsou mu věrni bez jediného mrknutí, muže pocházejících z plání Nového Zélandu přes americké pobřeží až k vyprahlým pláním Cuenca.Takovým je třeba jeho srdečný asistent make-upu José Luis Pérez. Pérez je muž elegantních způsobů, jehož kořeny po otci sahají hluboko do vesnici Leonese v Sahelices de Sandro, a s nímž se setkal před pěti lety během natáčení Pána prstenů.
"Viggo je úžasný. Opravdový gentleman", říká. "Pracoval jsem s ním tři roky. Potom, jednoho pěkného dne mi zavolal, jestli nechci pracovat na Alatristovi a já ani na vteřinu nezaváhal."
Přestože by si někdo mohl myslet, že to byl právě José Luis Pérez, kdořekl Viggovi o Leonu, rodišti jeho otčíma, nebylo to tak. Pérez sám říká: "Musíte vzít v úvahu, že Viggo je vzdělaný muž a o místech, kde natáčí,si zjišťuje informace. V případě Leónu vím, že o dávném království hodně přečetl, zná jeho básníky, spisovatele, malíře, historii a zeměpis a čemukoli, co se této oblasti týká, se věnuje a pamatuje si to. Museli byste vidět jeho přívěs, kde má koláž z fotek Leónu, zvláště Curuena. Koláž z mastifů, zvyků, procesí, slavností a dalších věcí vztahujících se k regionu. Kdykoli je to možné, oblast navštíví a přinese si spoustu leónských výrobků, o které se potom při natáčení podělí s ostatními. Vždy rád slyší, že odtud pochází někdo ze štábu, jako třeba rekvizitářka Nuria. Povídá si s ní o věcech, které si přinesl a zajímá se o místní dění." José vypráví o Viggovi jako o blízkém příteli, jehož záliby a vášně dobře zná. A tím si jsme jistí,protože už věděl, že Ademar vyhrají (pozn. překl.: Ademar je házenkářský tým z Leónu), a že obdrží titul Mistra šachového turnaje, hry, jejíž je fanoušek.
Odpoledne u nezávazné konverzace, ve které nechyběly ukázky Viggových hlubokých znalostí španělštiny, historie a geografie, zvláště Leónu, rychle uteklo. Během rozhovoru nám ukazoval kuriózní fotografie a knihy, které si přivezl z bleskových výletů do starých knihkupectví, novinové výstřižky a kusy papíru stokrát popsané starými básněmi. A taky hudbu. Tango, jazz, lidovou hudbu. a své vlastní skladby. Vzpomněl jsem si na pláč Viggovy kytary a jeho nezapomenutelný hlas zpívající táhlé nádherné staré tango Envidia...
"Narodil jsem se dobrý/narodil jsem se čestný/ moje pyšná hlava/se nikdy nesklonila./Má náruč byla pro přátele/ a rukou jsem třásl těm,/ kdo byli mými nepřáteli."
Díval jsem se, jak čte článek o tom, jak Curuenu věnoval dar a on řekl:" Prosím, nerad bych vypadal jako plagiátor. Vidím tu dvě básně od Pabla Nerudy podepsané mým jménem. Amarillo a Desconocido. Byl bych ti vděčný, kdybys to uvedl na pravou míru." Mé vtipy toho dne nebyly patrně příliš chytré. A při popíjení maté, prokládaném jeho oblíbeným argentinským vínem, pomalu přicházel večer. "Zítra bude obzvlášť náročný den, protože jezdectvo bude pálit", dodává Alatriste. A náš proslulý jednoruký ( také známý jako Cervantes ) by řekl:
"Poté, okamžitě/ sundal si klobouk/ vytasil meč/ podíval se bokem/ ukročil a nic tam nebylo."
Odpoledne jsme měli příležitost si promluvit s Augustinem Diázem Yanesem, který byl potěšen vývojem natáčení, stejně jako producent Inigo Narcis. Ten nám připomněl,jaké má štěstí od té doby, co jsou v Cádizu. "Když jsme potřebovali po dlouhém mrtvolném klidu vítr, Viggo zavětřil a řekl: Dnes odpoledne bude pršet. A stalo se. Ve skutečnosti jsme ušetřili hodně peněz, protože natáčení probíhá podle plánu. Proto ti teď můžu říct, že skončíme včas."
Když skončilo odpolední natáčení, ruské dívce Xenii, která najela tolik kilometrů, aby se mohla setkat s Alatristem, se splnil sen. Stejně jako mně, když jsem mu předal vše, co mu poslal jistý venkovan z Leónu. Hned večer se Viggo o poctu a radost, kterou cítil, podělil s kamarády z natáčení. Sdílení, to je další důležité slovo v životě tohoto muže.
Měl jsem šanci navštívit zničené tercios podruhé, pouhých osm dní před koncem tohoto skvělého dobrodružství. Tentokrát byl kufr mého auta plný i fotografií slavných "cuervos" - vran, přívrženců milovaného týmu San Lorenza, které Viggovi poslala jedna argentinská rodina z Leónu, aby mu připomněla vzdálené La Pampa.( Pozn.Fox - La Pampa je provincie v Argentině ) "Pojedu je navštívit", řekl dojatě. I když čas vyhrazený našemu setkání byl tentokrát kratší, jeho nadšení pro vše z Leónu bylo zřejmé. "Vrátím se".
A opravdu se vrátil.
Poslední víkend, v předvečer slunovratu, jako král Elessar, se Kapitán Alatriste vrátil do Leónu projít se v osamění ulicemi, tavernami, knihkupectvími a dokonce splnit slib. Ale teď už ho každý poznával, lidé ho zdravili na ulicích a zvali ho, a protože by to byla prohraná bitva, kapitán beze spěchu odjíždí do svého letního tábora v Curuenu. Přijetí v zemi "escuetos" (prostí lidé), jak rád nazývá místní, bylo úchvatné.
Pověst o návratu Kapitána Alatristeho přilákala dokonce i srnce z Vegarady (pozn. překl. - místo ve Španělsku). Mladé dámy, slavnostně oblečené, mu zanotovaly slavnou leónskou "jotu"(pozn. překl.: oblíbený šp. tanec a hudba):
" Dokonce i lemy mé spodničky/ /ti říkají/ neodcházej. Neodcházej/ zůstaň tady/ dokonce i lemy mé zástěry." (ve španělštině se to rýmuje.)
A ti, kteří se zapojují do těchto věcí svědomí, to dokonale ví, protože on je humanista a hrdina naší doby v nejširším smyslu toho slova.
Není tomu tak dávno, co této zemi vládli bohové. Ne všichni byli silní nebo mocní, protože stáli na hliněných nohách a padli, ale přesto to byli bohové.
Jejich prostředníky s člověkem byli hrdinové, kteří byli vedeni k tomu, aby byli neomylní a mocní, a byli vychováni v touze najít hodnoty, které nyní téměř neznáme. V běhu dějin byli ale tito hrdinové přezíráni, zapomenuti a dokonce zničeni a jejich hodnoty s nimi. Pojetí individuality bylo zničeno a k tomuto pádu jsme přispěli my všichni, nejen politici, ekonomové, lidé z kultury, umění, vědy a zvláště ti mistři mistrů, kteří nechtějí nebo neumí udržet trvalé hodnoty naživu s nezbytným varováním a nedovolí jednotlivci ztratit se v té živné půdě zvané "pelotazo"(pozn. překl.: slangové slovo, druh podvodu/klamu, rychlého obohacení prostředky spekulace a tahání za provázky),
v honbě za falešným Avalonem, vzdálenějším a méně známým kdy vůbec.
Nyní nastává oživení hrdiny, je však obdařen těmi vlastnostmi, které stále víc postrádáme. Celkem často, vlastně většinou, to jsou fiktivní postavy , které si mylně zkrášlujeme do podoby, kterou chceme tvrdohlavě vidět. Ale jindy, méně často, se objeví hrdina z masa a kostí, postává na rohu, potuluje se ulicemi nebo se jen zkrátka dělí o část svých myšlenek. Viggo Mortensen zaujímá místo posledního současného hrdiny.
Pro ty, co ho neznají, je to jen další oblíbený herec ze zámoří, který uspěl díky sáze o hrdinech, trpaslících, čarodějích a elfech z Pána prstenů, ve kterých vzkřísil k životu hrdinu čistého, ačkoli se už předtím předvedl jako herec ve "Walk on the Moon", "Aligátor Albino", "
Reflekting Skin" nebo v skličujícím "Indian Runner".
Ale opravdového Vigga jsme teprve měli objevit. Jako "muže ulice", který dává dohromady nesourodé lidi, který je všude doma, v luxusním hotelu nebo pod hvězdnatou oblohou na břehu řeky. Muže, jehož někdy měšťáci omylem zamění za nepořádného a podezřelého bohéma, jehož my novináři honíme s křečovitým zájmem, doufajíce ve zprávu o našich životech, jehož producenti, obchodníci a fanoušci pronásledují marně po celém světě, aby propagoval jejich výrobky, jejich značky nebo se s ním chtějí nechat vyfotit, zatímco on neúnavně dává autogramy, které si schovají jako poklad , neboť byly podepsány Viggem Mortensenem, tím hercem, ne mužem z masa a kostí. Nepotřebuje vládnout mečem.
Ti, kteří vidí dál ví, že jeho osobnost nepotřebuje svit reflektoru. Má své vlastní světlo.
Jako hrdinové, kteří sdílí božství a smrtelnost, má své stíny, ale jako
námořník říká Hraběti Arnaldosovi : " Zazpívám svou píseň těm, kdo
jdou se mnou".