David Cronenberg o Dějinách násilí
David Cronenberg o Dějinách násilí
Zdroj: movies.about.com
Datum: prosinec 2005
Překlad: Daniel Sedláček (překlad záměrně zachovává hovorový styl rozhovoru – pozn. red.)
Špión Vig 
Bylo to tvé vědomé rozhodnutí neřídit se striktně komiksovou předlohou?
Ne, takhle to nejde říct. Bylo to za zvláštních okolností, kdy se o tom komiksu zmínil, myslím, Josh [Olson, scenárista], ale já sám jsem o něm vůbec nevěděl, takže nelze říct, že bych k tomu přistupoval [jako k adaptaci]. Nebylo to tak, jako když jsem natočil Nahý oběd, což svým způsobem byla pocta Williamu Burroughsovi a jeho dílu.
V tomhle případě jsem netušil, že nějaký komiks existuje, takže jsem k němu neměl žádný vztah. Nijak se mě nedotknul. Zabýval jsem se pouze Joshovým scénářem. Spolu jsme ho vypracovali do určité podoby a on se ubíral velmi zajímavým směrem a oba jsme s ním byli velmi spokojení, a až teprve tehdy jsem se dozvěděl, že existuje nějaká komiksová předloha. A tak jsem se zeptal: „Jaký komiks?“ A oni řekli: „Tys to nevěděl?“
David Cronenberg během natáčení Dějin násilíA tak jsem se na něj podíval a viděl jsem, že ačkoli základní premisa je očividně stejná, komiks se postupně odklání a nakonec jde velmi odlišným směrem od toho, co jsme dělali my. Takže Josh se zřejmě vydával tímto jiným směrem vědomě. Já ale nikoliv. Jen jsem se nechal Joshem vést a pomáhal mu s vývojem příběhu. Takže četba toho komiksu na mě neměla žádný vliv.
Chci říct, že jsem se do něj díval a říkal jsem si: „Dobře, možná tu je něco zajímavého, co není ve scénáři a mělo by tam být.“ Ale pak jsem si uvědomil, že šlo o věci, které byly v tu dobu ve vztahu ke scénáři již takřka zcela irelevantní. Takže ani nebylo nad čím přemýšlet.
Proč Viggo Mortensen? Proč zrovna on byl tím pravým pro tuhle roli?
Měl jsem celé seznamy návrhů od různých lidí, protože na tomhle projektu se dělalo už nějaký čas, třebaže beze mě. Každý měl svůj názor na to, kdo by měl hrát jakou roli. Jenže v Joshově původním scénáři byly některé postavy, kterých jsem se nakonec zbavil, takže jsem měl i kandidáty na role, které jsem ve filmu vůbec nechtěl mít. Jinak Viggo byl rozhodně na mé užší kandidátce.
Viggo Mortensen v Dějinách násilíAle nebyl jediným. Nezapomeň, že při vývoji scénáře se mění i postava. A jak se mění postava a mění se i dynamika, ukazuje se stále jasněji, kdo by se měl nejvíc hodit a jaká je povaha dané postavy. Viggo je pro tohle dokonalý typ. A nemyslím jen jako herec, ale i tím, kde se ve své kariéře nachází a tak vůbec.
Začal jsem shánět informace, což dělám vždycky, když je daný určitý okruh herců a člověk začne sledovat DVD a přehrabovat se ve filmech. Ve filmech, v kterých ti herci hráli. Jelikož samotné jeho vystoupení v Pánovi prstenů, kterým se proslavil, má bezesporu jen velmi málo co do činění s rolí v tomhle filmu. Ale jiné filmy, v kterých hrál, jako třeba Procházka po Měsíci s Dianou Lane, toho s tímto mají společného spoustu, protože v tom filmu je velmi něžný a sladký a jemný. Obvykle hraje zlosyny nebo drsňáky, ale z tohohle filmu jsem poznal, že dovede být velmi roztomilý, něžný a také hodně sexy. Takže mu netrvalo dlouho, aby se v mém seznamu posunul na první místo.
v tomhle hrají roli i političtější věci, než je samotné herectví. Například: Bude Viggo po Pánovi prstenů spokojený s New Line? To bylo třeba zvážit. Protože tohle je film produkovaný New Line a tak dále a tak dále. A tak je potřeba tohle zjistit a vyptávat se agentů a pořád dokola…
Je to zvláštní. Casting je vážně věc sama pro sebe. Opravdu divný, prazvláštní proces a člověku chvíli trvá, než si uvědomí, jak to funguje. Samozřejmě že chcete najít herce, který bude vaší jedinou volbou. Jako když sledujete film a cítíte, že nikdo jiný by tu roli prostě hrát nemohl. Chce to tak herec, chceš to i ty jako režisér. Ve skutečnosti však před samotným castingem by tu roli mohl hrát kdokoliv. Chápeš, co chci říct? Duševně se můžeš napojit do všemožných typů lidí a jen čekat, co z toho vzejde.
Někteří lidé slyší „Dějiny násilí“ (History of Violence) a myslí si, že jde o dokumentární film.
Jo, to už jsem taky slyšel. Jen jsem odvětil: „Kdyby to byl dokument, musel by to být opravdu dlouhý, ale skutečně velmi dlouhý dokument.“ Je to zajímavé, například ve Francii tohle neznají. Nepoužívají stejný výraz jako my Američané, když třeba říkáme, že „podezřelý měl za sebou dlouhou násilnickou minulost.“ (Pozn. překl. – Cronenberg zde naráží na to, že pojem „hisotry of violence“ má v angličtině širší význam, který se v jiných jazycích vyjadřuje dvěma různými termíny, buď jako „dějiny násilí“, nebo jako „násilnická minulost“. Anglický název v sobě tedy inherentně nese širší interpretační rovinu – obecnou, pokud ho chápeme ve významu „Dějiny násilí“, a osobní, pokud ho chápeme ve významu „Násilnická minulost“.).
My například říkáme, že zatkli někoho, kdo má za sebou dlouhou násilnickou minulost. Oni tenhle výraz ale takhle nepoužívají, takže když se řekne „history of violence“, hned se ptají: Jde o Spojené státy? Nebo je řeč obecně o lidských právech? O čem tu vlastně mluvíme? O lidských podmínkách? Myslím, že v tom jsou všechny tyhle roviny. Tak nějak se tu prolínají osobní, národní i obecná rovina, aniž by to bylo příliš zjevné, ale všechno to v tom je.
Můžeš na ten film pohlížet z politického hlediska, pokud chceš, nebo ho můžeš brát velmi filozoficky. Funguje to na všech rovinách.
Zdá se, jako by ses tímto filmem – poté, co jsi natočil Pavouka – vracel ke grafičtějšímu, dužnatějšímu filmu.
Ale Pavouk je jen jedním z filmů. eXistenZ byl také nezávislým filmem a objevila se v něm spousta stvoření a věcí. Řekl bych, že v tom nevidím žádný rozdíl.
Tím chci říct, že každý film je pro mě jedinečnou záležitostí. A dělat na nějakém projektu – to je jako mít dítě, vážně. Pokud dáváš dítěti to, co potřebuje, stejně jako dáváš projektu to, co potřebuje… Nic mu neodepírám. Žije si svým životem, a já do něj proto nevkládám nic jen proto, abych řekl: „To jsem já“, jelikož se to ode mě očekává. Také z něj nevytahuju nic jen proto, že se to očekává, a nechci dělat, co se očekává. Takže například krvavé přestřelky v Dějinách násilí, a není jich moc, tam jsou z určitého důvodu a ten důvod musí mít co do činění s filmem. Nemusí mít však nic do činění s mými ostatními filmy. Nemusí mít nic společného s mou kariérou. Nemusí mít nic společného s tím, co ode mě lidi očekávají či neočekávají. Musí to mít co dělat s tím, co film potřebuje – s účelem filmu. A právě v těchhle konkrétních případech chci, aby byl divák vzrušen a účasten na násilí, a pak byl dostižen následnými důsledky takového násilného jednání. Tudíž zde to má co dočinění toliko s dynamikou filmu. Nemusí to mít nic do činění s tím, co si kdokoli myslí o mých jiných filmech, a to je v zásadě můj názor.
Mezi jednotlivými filmy očividně jsou určitá pojítka a člověk si může taková pojítka vytvářet, to je v pořádku. Je to naprosto legitimní, ale to je spíše úkolem kritiky, ne mým vlastním.
Ed Harris v Dějinách násilí Co je větší výzvou – malý nezávislý film, nebo studiový film?
Myslím, že tuhle někdo řekl: „Panebože, že by Cronengerg mohl zase natočit něco věcného?“ A tak jsem se zeptal všech svých přátel: „Myslíte si, že jsem teď víc věcný?“ Bylo zřejmé, že tahle věc měla větší komerční potenciál než Pavouk nebo Crash.
Když děláš takový film, nemůžeš si nic namlouvat. Víš, že počet tvých diváků bude značně omezený. Tenhle film stál 32 milionů dolarů, což znamená, že jde o nejdražší film, jaký jsem kdy natočil, a to u studia a oni mají jistá očekávání a jejich očekávání byla taková, že to jako projekt vydělá aspoň nějaké peníze. A proto to musí být komerčnější než Pavouk. Ale to je všechno dopředu zřejmé. O nic nejde.
Diskutovali jsme o tom jen krátce. V podstatě jsem řekl: „Ne, nebudu se snažit udělat z toho Pavouka,“ a oni to věděli. A když jsem s nimi mluvil o tom, kam si myslím, že by se scénář měl ubírat, viděli, že se nesnažím z toho udělat nic méně přístupného; jen jsem se snažil dostat z toho to nejlepší. Jak říkám, snažím se udělat z filmu takového, jaký je, tu nejlepší možnou verzi. Nepokouším se do toho vecpat něco, co se tam nehodí.
Co je přitažlivého na tom režírovat projekt pro New Line?
New Line mě zajímalo díky jejich velmi dobré pověsti, které se těší mezi režiséry. A je to jedno z mála studií, o kterém lze něco takového říct, jelikož se tu pracuje s lidmi. Chci říct, že jsem tu sice neměl slovo ohledně konečného střihu. U nezávislých filmů rozhoduji o konečném střihu sám. Je to jedna z věcí, kterou ti mohou nabídnout namísto peněz. Ale zároveň musím dodat, že jsem nenatočil film, který by sestříhal někdo jiný než já. A to je hodně o tom vybrat si ke spolupráci ty správné lidi.
Bob Shave z New Line a já jsme spolu pracovali před mnoha lety, takže to bylo, jako bychom se v kruhu opět setkali.
A jak říkám, jejich pověst u spousty režisérů byla, víš, jak to myslím, jak se jednou dohodnete na obsazení a rozpočtu a scénáři, dají ti pokoj. Nechají tě dělat film, který chceš dělat. A tohle – totiž vědět, s kým nespolupracovat – je důležitou součástí dobrého režiséra.
Bylo to méně stresující než režírovat nezávislý film?
Bylo, bylo. Na Pavoukovi jsem nevydělal žádné peníze a přitom jsem na něm strávil dva roky života. A jak jistě chápeš, pro mě, stejně jako pro většinu lidí, snad s výjimkou Billa Gatese, pokud jsi dva roky bez jakéhokoli příjmu, jsi v průšvihu. A to byl můj případ. Takže jsem potřeboval natočit film, který měl pevnou finanční oporu. Financovat nezávislý film je utrpení a značnou část financování musím nést já sám.
Třeba v případě Pavouka jsem každý den u oběda telefonoval francouzskému distributorovi a snažil se mu ten film prodat, čímž by do něj zainvestoval, což by znamenalo, že se ten film nerozpadne. A to je hodně těžký, když se snažíš jen natočit film, což už samo o sobě je dřina. Takže u těch nezávislých filmů prostě musím být zainteresován v podstatě i jako producent. Tenhle film je produkován studiem, je financován. Nemusím se zabývat tím, odkud na něj vezmou peníze. Teda musím se starat o rozpočet; s tím musíš souhlasit – ale to je něco docela jiného. A samozřejmě, musím dostat zaplaceno – musel jsem vědět, že se nebudu muset vzdát honoráře, abych ten film dodělal, což přesně se stalo nám všem u Pavouka, včetně herců – každého. Museli jsme to udělat – buď tak, anebo na tom filmu nedělat.
Dělali si lidé ze studia starosti ohledně sexu a násilí ve filmu?
Ne, ne. Chci říct, že šlo vždy o diskusi, ne o obavy. Chápeš, prostě běžné hovory o normálních věcech. S lidmi ze studia se spolupracovalo velmi dobře. Nikdy nebyli nepřátelští, nikdy podezřívaví… nic takového, o čem jsme všichni četli. Opravdu to bylo velmi dobré.
Jejich otázky jsou podobné těm, jaké kladou herci. Jako třeba: „Nebudou tu scénu na schodech diváci vnímat jako znásilnění?“, protože to tak vnímáno být nemá, má jít o spletitý čin z obou stran. A jak to udělat, abychom si byli jisti, že to tak lidi nebudou vnímat, ale aby to přitom bylo dostatečně násilné z obou stran? A tak dále. To je jen jedna z věcí, která mě teď napadla, protože jde o specifickou záležitost. Ale bylo to pouze o diskusi a opravdu jsem se necítil o nic víc omezený než v případě Pavouka, kterého jsem měl zcela ve svých rukou.