Popisek: Viggo Mortensen se nikdy nevydal na dráhu hollywoodského hráče, protože mu víc vyhovoval život bohémského herce vedlejších rolí než jízda po prvotřídní horské dráze.
Viggo Mortensen se nikdy nevydal na dráhu hollywoodského hráče, protože mu víc vyhovoval život bohémského herce vedlejších rolí než jízda po prvotřídní horské dráze. Ale když na poslední chvíli přijal roli Aragorna v Pánovi prstenů, která ho vystřelila mezi superhvězdy, zjistil, že i sláva se dá využít.
Lze se po právu domnívat, že Viggo Mortensen nehledal druh slávy, které si teď užívá, či spíš kterou musí snášet. Je to ten druh, který má za následek, že ho cizí lidé přerušují v hovoru, skupiny teenagerů obléhají hotel a v rukou přitom drží lesklé fotografie, na nichž je v kostýmu Aragorna, nebo, což je mnohem horší, na něj fanoušci civí jako na vzácný exponát a kazí mu zážitek z návštěvy galerie či muzea. Faktem zůstává, že z Mortensena udělalo dovádění při zabíjení skřetů v Pánovi prstenů postavu z plakátů - evidentně se otřásá hnusem už při samotné téhle frázi - a kromě velké spousty peněz a větších kariérních příležitostí to s sebou nese i ty fanoušky, spousty fanoušků, ať se vrtne ve světě kamkoli, ať jde o sebevíc soukromý okamžik.
Mortensen pokrčí svými spíš štíhlými rameny a upře na mě přesně ten pronikavý pohled, za který mu špičkoví režiséři tak štědře platí, což, jak vysvětluje, je jeho strategie jak se zbavit všech vlezlých lidí. "Když jdu po ulici, je to v pořádku," říká. "Jenže když se zrovna dívám na obrazy nebo jsem na výstavě fotografií, hned mě někdo zatahá za rukáv. Nebo si povídám s někým v baru a to mě stoprocentně vyruší několikrát. Vím, že to lidi myslí v dobrém, ale oni si vůbec neuvědomují, jak vám můžou zpřetrhat myšlenky. Ale už jsem se naučil říct Teď ne, a často mě to zamrzí, jenže oni přesto spustí: Ale já jsem chtěl jenom… a vám už nezbude nic jiného než opakovat TEĎ NE!"
Pronese ta slova s tak nečekanou tvrdostí a tak hlasitě, že jiný novinář, který číhá o pár metrů dál, se okamžitě chystá mě odtáhnout pryč za ten strašlivý zločin, že si dovolím rozčílit velkou hvězdu. Ale Mortensena prostě jen tohle téma zaujalo. "Někdy to musím opakovat několikrát, ale přesto mi to stojí za to, protože nechci žít v nějaké bublině. Není mi třiadvacet a nemám v plánu udělat nějakých dalších dvacet hollywoodských trháků nebo tak."
Tohle poslední tvrzení by mohlo šokovat jeho agenta, jenže Mortensen je volnomyšlenkář, umělecká duše a teď, když mu tak přistřihli křídla, si prostě občas připadá jako zavřený v kleci. Má pověst vážně uvažujícího člověka, jakéhosi pacifisty New Age, který svým jménem podpořil v Americe kampaň proti válce v Iráku. Je také pravda, že umí být strašlivě vážný, kdykoli má příležitost, a že udělal dojem jako silně nekonvenční osobnost. Na konci uplynulého století zažíval dnes sedmačtyřicetiletý Mortensen poměrně úspěšnou kariéru, točil filmy, které ho zajímaly, a věnoval se malování, fotografování nebo psaní poezie. A pak ho o tenhle způsob života najednou připravili. Zčistajasna mu zatelefonoval režisér Peter Jackson a navrhl mu, aby nasedl na letadlo na Nový Zéland, protože se rozhodl těsně před zahájením natáčení neobsadit původního představitele postavy Aragorna v Pánovi prstenů, irského herce Stuarta Townsenda. Mortensen neměl možnost dlouho hloubat nad tím, co by tahle role mohla z dlouhodobého hlediska pro něj znamenat, přestože ji v prvním okamžiku chtěl odmítnout, protože by to představovalo příliš dlouhé odloučení od jeho syna Henryho, kterému bylo tehdy 11. "Ale zamlouval se mi Peter a líbil se mi i ten příběh. Tolkien si vypůjčil mytologii z norských a keltských bájí a to byly věci, na kterých jsem vyrostl. A můj syn byl nadšený myšlenkou, že tu roli vezmu."
O rok a půl později, když byl Jacksonův kasovní trhák celý na světě, se Mortensen představil jako jiný člověk, přestože si to tehdy ještě ani sám zcela neuvědomoval. V okamžiku, kdy se objevil v prosinci 2001 první z filmů, Společenstvo prstenu, změnil se ve hvězdu; v drsného a náladového akčního hrdinu pro malé chlapce a nordického šviháka se strništěm na bradě pro ženy. A netrvalo dlouho a telefonoval mu jeho agent, že se na něj obracejí s nabídkami práce ti nejlepší režiséři, a není jich málo. Jeho nový film, A History of Violence, režíruje David Cronenberg, a jak Mortensen zdůrazňuje: "Když s vámi chce mluvit někdo jako David, tak s vytočením jeho čísla moc neotálíte."
Dnes, i když premiéry posledního z filmů trilogie, Návratu krále, uplynuly už dva roky, žije Mortensen pořád jako ve snu. "Víte, určitě bych nebyl teď tady a můj obličej by nebyl támhle na tom plakátě, nebýt úspěchu Pána prstenů. Je to prostě fakt: filmařina, finance, život." A on dokázal tenhle nově nalezený stav dobře využít. Má své vlastní nakladatelství, Perceval Press, kde nedávno vyšel soubor jeho fotografií nazvaný Miyelo, který Mortensen vytvořil během přestávek v natáčení filmu Hidalgo na americkém Západě. "Ale můžu taky vydávat knížky od zajímavých malířů a spisovatelů a můžu si to dovolit proto, že jdou na odbyt moje vlastní knihy a najde se publikum, které má o ně zájem. A tohle publikum chodí na moje výstavy - víc, než kdyby nebylo Pána prstenů."
Nechce "zneužívat" svou moc celebrity, říká, ale i přesto se nebojí vyjadřovat kriticky k válce v Iráku, což ho při mediálně podporovaném šílenství na podporu tažení ve Státech na vrchol popularity zrovna nevyneslo. V jednom debatním pořadu v hlavním vysílacím čase se dokonce objevil v tričku "Dost už bylo krve kvůli ropě!"
"Jasně, lidi se naštvou, ale to téma se pak probírá a vyprovokuje reakce. Vím, že ti nejcyničtější prohlásí: Á, další debil, co na sebe chce upozornit. To je jedno. Prostě téma je na světě. A o to právě jde."
Tenhle bohémský postoj k životu má kořeny nejspíš už v dětství. Jeho otec, také Viggo, je Dán a matka Grace je Američanka, a přestože on sám se narodil v New Yorku, strávil většinu ze svého dětství v Argentině s krátkými intermezzy ve Venezuele, kde žila jeho rodina na kuřecích farmách a rančích, které tam vedl Viggo senior.
A pak, po rozvodu rodičů, když mu bylo 11, se vrátil s matkou a dvěma mladšími bratry, Charlesem a Walterem, do Států. Po studiu na univerzitě se vydal do Kodaně, aby pátral po svých dánských kořenech, a tam pracoval v docích a na květinovém trhu. "Připadalo mi důležité poznat tuhle část sebe samotného. Rád bych tam někdy udělal film."
Vrátil se do USA poté, co se zamiloval do dívky, která se tam chystala za prací. Vztah nepřežil ani cestu, ale Mortensen byl zpátky v New Yorku, pracoval jako barman a uvažoval, co podnikne dál s životem. "Začal jsem přemýšlet o herectví. Líbily se mi filmy a začal jsem na ně chodit stále častěji. Vzpomínám, jak jsem viděl Lovce jelenů a říkal jsem si, že Meryl Streep je úžasná. A právě tou dobou jsem pořád víc uvažoval nad tím, jak to vlastně dělají. Myslím po technické stránce."
Dál pracoval v baru, po nocích chodil na hodiny herectví a o tři roky později dostal první filmovou roli - mladého Amiše v dramatu Petera Weira Svědek, s Harrisonem Fordem jako hlavní hvězdou.
Mortensenův talent ponořit se plně do role mu od té doby zaručoval práci na velkých filmech, přestože jeho role nepatřily k hlavním. Vysoké lícní kosti a světlé pronikavé oči také neuškodily. Jeho vkus byl ovšem zajímavý, zahrnoval dobová kostýmní dramata, třeba nápadníka Nicole Kidman v Portrétu dámy, ale také současnější role, jakou byl drsný důstojník v dramatu Ridleyho Scotta z vojenského prostředí GI Jane. Ve filmu 28 dní ztvárnil baseballového hráče v léčebně pro závislé na alkoholu a drogách, zatímco v Dokonalé vraždě představoval žárlivého milence Gwyneth Paltrow, náladového umělce. Mortensen byl sám autorem všech obrazů, které se v tomto filmu objevily.
Od poloviny do konce devadesátých let se Mortensen načas usadil v Los Angeles. Oženil se s herečkou a bývalou zpěvačkou Exene Cervenka krátce poté, co se seznámili při natáčení Salvation! v roce 1987. Manželství nevydrželo, nakonec skončilo v roce 1997 po dlouhém odloučení rozvodem, ale ze svazku se narodil Mortensenův milovaný syn Henry, kterému je teď 16. "Zrovna teď je můj chlapec u své matky, protože já natáčím," vysvětluje. "Ale až skončím, vrátím se domů do Los Angeles a on bude bydlet zase u mě. Prostě to tak střídá. Práce znamená, že někdy musím odjet, a nejdelší odloučení jsme prožívali během filmování Pána prstenů na Novém Zélandu, ale několikrát tam za mnou přijel a byl svědkem natáčení."
Filmování LOTR nebyla rozhodně nuda. Rozhodnutí Petera Jacksona natočit všechny tři filmy najednou znamenalo, že se představitelé museli na Nový Zéland skutečně přestěhovat. Bylo to pro každého fyzicky velmi náročné a Mortensen se do své role vložil s typickým odhodláním. "Většina lidí si někdy ublíží," vzpomíná. "Já to odnesl vyraženým zubem, polámanými prsty na nohou, spoustou řezných ran a modřin, rozbitými klouby na rukou." Když mu vypadl zub, natlačil si ho žvýkačkou zpátky, během přestávky na oběd si zašel k zubaři a odpoledne už byl znovu na place.
Stálo to ale za to. Všechny tři filmy byly po právu vysoce oceněné za skvělou podívanou, kterou nabídly. Mortensen je na ně pochopitelně hrdý, i když se nejspíš už nebude hnát do hraní před nějakými imaginárními příšerami. "Je to úleva, když vidíte, s kým hrajete. V Pánovi prstenů jsme dělali spoustu věcí, když tam vlastně vůbec nic nebylo. V A History of Violence naopak hraju po boku několika velmi dobrých herců."
V Cannes, kde měla A History of Violence světovou premiéru, si získal tento film mnoho obdivovatelů a je snadné pochopit proč. Na jedné straně jde napínavý chytrý thriller o majiteli restaurace v malém městě Tomu Stallovi - hraje ho Mortensen - jenž se stane hrdinou, když se postaví dvěma zabijákům, kteří se zatoulali do města. Jenže s pokračujícím filmem jsou diváci vtahováni do komplikované hry týkající se toho, kým vlastně tento muž ve skutečnosti je.
Se skvělými herci ve vedlejších rolích, k nimž patří Maria Bello jako Stallova manželka a Ed Harris a William Hurt, kteří ztvárnili nebezpečné zločince, podrobuje Cronenberg analýze nejen násilí a to, jak se zobrazuje na plátně, ale také totožnost a autoritu. A nakonec i to, že u každého z nás existují věci, které skrýváme před svým okolím. "Všichni máme svá tajemství," říká Mortensen. "A ta je zajímavé probádat. Na způsobu, jakým David nakládal s násilím, se mi líbilo to, že vypadalo reálně; bylo hnusné a bezprostřední a mělo dalekosáhlé důsledky, přesně jako je tomu ve skutečném životě.
Podle mého tento film říká o násilí to, že existuje a je nevyhnutelné. Lidské bytosti jsou schopné násilí, prostě takové jsme. Ale také říká, že máme svobodnou vůli a dokážeme se od násilí odvrátit. Jenže ještě zajímavější je to, že vás tenhle film nutí uvažovat o identitě a o autoritě. A přesně tohle je na tom nejlepší - každým svým filmem vás David Cronenberg donutí nad něčím uvažovat."
A tohle se Mortensenovi líbí. Je dokonale spokojený, když je sám a má dostatek času na úvahy. "Nedostává se mi ho," povzdechne. "Kolem je pořád taková spousta lidí…" Obvykle se snímkem drsného, náladového a skvělého Aragorna v jedné ruce a s tužkou ve druhé. Ale na druhou stranu, teď už se jim dostalo varování.
A History of Violence bude mít premiéru 30. září!