Zdroj: DIARIO DE LEON
Překlad: Foxy 
Poznámka překladatele:
Tento článek napsal pro přílohu El Semanal, která se dodává současně s asi dvaceti španělskými deníky, spisovatel Arturo Pérez Reverte. Jeho rubrika patří ve Španělsku k nejčtenějším.
Reverte se narodil v roce 1951, pracoval jako novinář a válečný zpravodaj. V současné době se věnuje výhradně literatuře a patří mezi nejčtenější a nejpřekládanější současné španělské spisovatele. Během 18 let napsal 17 románů, téměř všechny jsou nabity historickými fakty, málokdy chybí záhadná zápletka s nečekaným rozuzlením. Společným jmenovatelem několika Revertových románů je svérázná postava vysloužilého kapitána Alatrista, který vyšetřuje nějakou záhadu nebo zločin. Příběhy jsou zasazeny do Španělska první poloviny 17.století.
Postava kapitána Alatrista se ve Španělsku stala přinejmenším tak populární jako v Anglii Sherlock Holmes.
Citace
Potkal jsem se s Viggem Mortensenem v restauraci v Escorialu. Je to štíhlý a blonďatý Dán, tichý, s plachým výrazem, mluvící výtečně španělsky s argentinským přízvukem. Do Španělska přišel hrát Kapitána Alatrista, ale já jsem o něm něco málo věděl. Viděl jsem ho v nějakých filmech a pamatoval si většinou jeho krásné očí, jeho mrazivé pohledy, když týral Demi Moore v G.I.Jane. Líbila se mi jeho křehká a tvrdá "maska" (pozn.překladatele - fakt nevím, co Reverte tímto myslel), jeho talent herce, jeho zájem o svou roli v tomto projektu.
Během jídla jsme mluvili o fotografování a španělské literatuře. O dva dny později přišel ke mně domů a zatímco jsme pili kávu obklopeni knihami, které se vztahovaly k době, kdy žil kapitán Alatriste, dal mi několik věcí, které uspořádal. Mezi nimi bylo nádherné album fotografií koní, které dělal on sám. Na závěr jsem mu dal odbornou publikaci o jezdeckém umění 17.století.
Pak jsme se během intenzivní přípravy na film neviděli a během dlouhých měsíců natáčení se nám to povedlo jen třikrát. Jednou mi zavolal, aby si povykládal o určitých aspektech své role a historie, jako například o místě Alatristova narození. V žádné z pěti novel, které jsem zatím vydal, jsem neuváděl žádné detaily, ale Viggo se zajímal právě o tohle.
"Narodil se ve staré Kastílii," odpověděl jsem.
"Mohl by to být Léon?" zeptal se poté, co chvilku přemýšlel.
"Mohl," řekl jsem.
Takže se vrátil do Léonu a prošel ho kousek po kousku, zůstával v každém městě, každém baru a mluvil s každým, kdo byl náhodou na stejném místě jako on... Mělo to ten efekt, že celou věc uzavřel s tím, že Alatriste byl Léonesan. A řekl to s takovým přesvědčením, že jsem neměl dokonce žádné otázky nebo nějaké protiargumenty.
Tímto způsobem, cestováním, čtením, pozorováním Viggo splynul se Španělskem, s naší historií, se světlem a stínem, který z nás udělal to co jsme. A takto, úžasným způsobem jak se přizpůsobit, dokončil svou proměnu ve Španěla. Studoval cokoliv, pracoval, dokud neztratil svůj argentinský přízvuk a dokonce navštěvoval býčí zápasy, aby se spolehlivě naučil manýrám, určitému smyslu pro úctu k nepříteli, určitému lhostejnému (rezignovanému) postoji k životu a smrti.
Pár dní před tím jsem byl na pláních Uclés, ve filmu představujících bitevní pole Rocroi. Bylo to zde, v roce 1643, kdy hrůzu nahánějící španělské regimenty byly zničeny francouzským dělostřelectvem a kavalérií. Natáčely se závěrečné scény filmu, protože v Rocroi se postavila na odpor Francouzům poslední jednotka zformovaná z veteránů starého Cartagenského regimentu, a příběh o kapitánu Alatristovi zde končí. Byl jsem za kamerou, privilegovaný divák, a díval jsem se na stovky jezdců vrhajících se znovu a znovu proti věrné španělské pěchotě.
Viggo byl v přední línii, jeho hlava byla nekrytá, meč měl v ruce a hájil život svůj i svých druhů.
"On skutečně věří, že je Diego Alatriste," řekl mi Agustin Diaz Yanes (režisér) mezi klapkami. "Herci jsou všichni zvláštní druh", dodal, "ale on (Viggo) je zvláštní případ. Naprosto mu věřím, je tak hluboko ponořený do své role, že se zdá být víc Španělem než kdokoliv jiný. Jen se podívejte na to zoufalství a hroznou náladu...Dokonce se ve dnech, kdy se nefilmuje, obleče jako Alatriste a zůstává sám, se svým mečem v rukou, přemýšlející."
A takový je, lump. Báječný, ohromný!
Později, během přestávky ve filmování, jsem si podal ruce s Viggem, umazaným od filmové krve. Chvilinku jsme si povídali a pak jsme šli jíst do stanu, pryč ze slunce. Pozoroval jsem jeho vojenský knír, jeho jizvy, jeho vyšívaný kabátec pokrytý prachem a krví, jeho světlé a fascinující oči, které vypadaly přesně jako ty oči veteránů..daleko za životem a smrtí...
Náhle mě napadlo - on není herec! Byl přesným obrazem unaveného hrdiny. Žili v něm všichni ti arogantní muži, udatní, krutí, kteří přežili díky svým mečům a jejichž krev byla později zapomenuta idiotskými králi, nevděčníky a mizernou ubohou rodnou zemí, ti, kteří skončili na ulici jako psi, žebráci, nemocní, zmrzačení, pověšení po právu nebo probodeni na bojištích.
A tam, jak jsme tak seděli pod stanem každý se svým gazpachem, treskou a minerální vodou z cateringu, jsem pochopil, jak jsem vděčný a že nikdy nemohu Viggo Mortensenovi splatit dluh za to, že jsem s ním během dlouhého a složitého dobrodružství natáčení mohl být. Ztělesnil s absolutní dokonalostí to, co Sebastian Copons, věrný společník Alatriste, říká mladému Inigo Balboaovi před posledním útokem nepřátelské kavalerie:
" Jestli se z toho dostaneš, řekni, kdo jsme byli."