Viggo Mortensen v rozhovoru s Janet Maslin v C.U.N.Y

Zdroj: New York Times Arts a Leisure Weekend
Datum:6. ledna 2006
Přepis: Chrissie a Tatiana z VW
Překlad: Quido

Úvod

Náš dnešní host pracoval některými z v současnosti nejuznávanějšími režiséry, stal se hvězdou jedné z nejzbožňovanějších filmových fantasy všech dob a momentálně na sebe upozorňuje v jednom z nejobdivovanějších filmů této sezony. Kromě své filmové práce je tenhle všestranný talent také poetem, hudebníkem, fotografem a malířem. Budete o něm slyšet mnohem víc od naší moderátorky, kterou jsem teď poctěn uvést: V roku 1977 se stala součástí Timesů jako filmová kritička a následujících dvacet let nás provázela svými pronikavými recenzemi. V roce 1999 se rozhodla změnit světlo filmového plátna za světlo lampy na čtení. Teď stíní světlo lamp na potištěné stránce jako literární kritik. Má také bohatý život, vedle svého soukromého života, pracujíce ,kromě jiného, jako prezident Komory režisérů Filmového centra Jakoba Burnse v Peasantville, New York. Prosím přivítejte spolu e mnou Janet Maslin a našeho speciálního hosta Vigga Mortensena.

Potlesk

Viggo Mortensen: (chichotajíce se) Hello. Funguje to.

Janet Maslin: Hello. Jak se teď dívám na tohle publikum, jsem si jistá, že víte vše o Pánovi prstenů, vím, že víte vše o Blousemanovi (smích v publiku) a myslím, že většina z vás ví, že Viggo napsal knížky a taky má knížky se svým uměním, ale možná jste si neuvědomili kolik jich je, nebo jak zvláštní vlastně jsou. Tohle je jedna z nich, Znaková řeč. A mám jich tady celou kupu, ale tahle jedna mne opravdu šokovala. Jmenuje se Teologie v náboženstvích – Dialog, vydaná Viggem Mortensenem, a má kapitolu s názvem: „Interkulturální teologie a nová paradigma.“ Nebo kapitolu: „Misijní výzva k mezináboženskému dialogu.“ Vtip je v tom, že tuhle nenapsal (smích v publiku), ale kromě toho dovede zřejmě všechno. Je velice všestranný.

VM:Ale doporučujeme tuhle knihu.

JM: Ale doporučujeme ji.

VM: Rozkošné.

JM: Dokonce není ani příbuzný

VM: Vlastně, nebyl… Myslím, že vydal tuhle a je tam toho víc. Napsal i jiné knihy. Je z Dánska a je luterán…

JM: Luteránský teolog.

VM: Jo. A mluví o charakteristických rysech luteránství v křesťanství. Myslím, v modernizovaném. Používá spíš termíny jako slitování a soucit, než trest a vina. To je zhruba můj názor na něj, což je dobrá věc. (smích v publiku)

JM: Popsali jsme vás dnes tady jako herce, aktivistu, hudebníka, básníka a fotografa. Tohle pořadí je více méně voleno podle abecedy (anglické samozřejmě, pozn. Q) Byla to moje volba, takhle je seřadit. Ale kdyby jste měl možnost seřadit je podle priority pro vás, jak by následovali?

VM: Asi bych řekl jen, umělec. To je vystihuje všechny, myslím. Myslím, že jsou velice propojeny, opravdu, víte. Myslím tím, že jsem vtažen i do jiných disciplín, například, když fotografuji, myslím na příběh, nebo myslím na historii, někdy myslím na malování, ale ono to ani nemusí být záměrné, je to jednoduše momentální způsob pozorování, filtrování a prezentace něčeho, víte, a když je to jenom pro sebe, myslím, že je to pořád jedna a tatáž věc.

JM: kdy to děláte? Třeba v průběhu natáčení, nebo mezi filmy?

VM: Pozdě v noci. (smích) Jaksi tak… Obvykle mám rozdělaných spoustu věcí naráz, ale, víte, fotografuji vlastně stále, ne že pořád ale pravidelně. A zapisuji si věci na zdrapy papíru jako třeba tenhle, a pak si to vychutnám v knihách, z nichž některé jsou z Perceval Press, což je malé nakladatelství, které jsem založil v roce 2002. A jedna z nejzábavnějších věcí, je právě práce editora – vydavatele, víte, šance pomoct. Může to být malíř, nebo někdo kdo se jím snaží být, víte, být někým, kdo se dívá na jejich práci objektivně a pomůže jim ji uspořádat, nebo někým, kdo napíše úvod a tyhle věci. To mě vážně baví. Někdy je mnohem jednodušší někomu pomoct, jinému umělci, když nejste pod tlakem, víte, jako že nejste nervózní, nejste tak svázaný, není to něco z vás, takže můžete být víc objektivní, a to si užívám.

JM: Jak to souvisí s vaší filmovou prací? Je to něco co vás odvádí od hraní, nebo to vaše hraní rozšiřuje nebo…?

VM: Někdy je to na odpoutání, možná. Ale nejčastěji je to spojené, víte. Často dostanu nápad. Víte, když jsem na natáčení, zrovna jsme skončili s něčím, a najednou mne něco napadne, co souvisí s tím, co se právě stalo na tom natáčení a může se stát podnětem pro příběh, nebo mne to pohne myslet na něco co dělal nebo zrovna dělá někdo jiný. Tehdy jim zavolám: „Už jsi to dokončil? Víš, dostal jsem takový nápad…“, víte. Je to… v tomhle smyslu, se navzájem podporují, vyživují, v různých směrech. A taky si myslím, že být hercem, tedy že je tolik různých způsobů být hercem, kolik herců je, očividně, a je to způsob, jak se naučit hrát, kromě, víte, pouze dělat obličeje. Vlastně uvěřitelně zobrazit, víte, někoho, kdo není vy. Je to jiný způsob, jak se naučit vyprávět příběhy, naučit se celou roli, vaši část příběhu. To mám rád.

JM: Když hrajete ve filmu někoho jiného a máte tak vyvinutý vizuální vněm, když vidíte co režisér dělá, nedivíte se někdy, proč to dělá?

VM: (smích) Jooo.

JM: Myslím jako…

VM: Chci říct, že neřeknu žádný jméno.

JM: To ani po vás nechci. Spíš myslím na…

VM: Co to děláš? Jo, myslívám si to hodně často. A jsem si jistý, že ti režiséři si to o mně myslívají stejně často.

JM: Spolupracoval jste s tak různými režiséry, jako Sean Penn, který – myslím, že Indian Runner jednoducho nádherný film, velice jednoduchý ve svém stylu, velice přímočarý – a byl jste v Crimson Tide, námořním filmu, který režíroval Tony Scott, a jste člověkem, na kterém závisí osud celého lidstva, může, nemusí. Pamatuje si to někdo? (potlesk) Ooo…

VM: Jo, hraji palebního důstojníka.

JM: V momentu, kdy se rozhodujete, zda zůstat nebo jít, zalévá vám půlku tváře modré a půlku tváře zelené světlo. Hranice přechází právě středem vaší tváře. Když jsem se na to dívala, přemýšlela jsem, jaké to je, pro tak kreativního člověka ve své hlavní práci, jenom stát na značce aby jeho tvář pouze zachytila správně světlo?

VM: No, já to neviděl, hrál jsem svou roli. Když jsem to viděl pak, pomyslel jsem si, že to vypadá tak trochu jako obal desky Davida Bowieho Aladdin Sane (smích v publiku). Ale líbilo se mi to… Myslím, ta práce. A myslím, že každá práce, i pro herce, je tím, čím si ji uděláte. Můžete předvést svůj obvyklý rituál, nebo… inu, můžete se něco naučit. Závisí to od toho, kdo tam je, kde se to točí. V tomhle případě, Gene Hackman a Denzel Washington měli moc… teda měli solidní kus dialogů a točilo se to v Culver City, na západní straně Los Angeles, nedaleko mého tehdejšího domova. Takže v dny, kdy jsem měl volno, a těch bylo hodně, jsem tam chodil jenom se díval. Byly to lekce zadarmo, víte. A líbilo se mi hodně věcí, které vymyslel Tony Scott, víte, přímo z fleku, je neuvěřitelně tvořivý, tak…

JM: Hrajete hodně takového ledového chlápka v tomhle filmu, hodně ovládanou, zdrženlivou, uzavřenou povahu. Kdežto v Hidalgovi – kdo to viděl? (potlesk) – vypadáte, že se moc dobře bavíte. Hrajete mnohem extrovertnějšího, divokého, chlápka, něco ve stylu Clint Eastwood. Cítíte se lépe když můžete víc ukázat, nebo když to držíte uvnitř?

VM: Nevím o tom, že bych něco upřednostňoval. S největší pravděpodobností, mne napadne dobrá odpověď někdy zítra. (smích) Ale myslím, že si jednoduše přečtu scénář. Myslím tím, scénář mi vlastně … hmmm… neřekne přesně co dělat. Poví mi příběh, který mne někde nastartuje a pak už vlastně dělám pokaždé to samé, víte, začnu tím, kde se má postava narodila, a vymyslím si to všechno. A pak to najednou vezme svou vlastní…

JM: O Hidalgovi jste si musel myslet: „Pojedu napříč pouští a…“

VM: Jo.

JM: …hodně mluvit s koněm a být s Omarem Sharifem.“

VM: Jo, nu, doufal jsem… tedy konkrétně práce s Omarem Sharifem, to byl bonus. Myslím tím, že už jsem měl smlouvu podepsanou, když jsem se dověděl, že Omra Sharif bude hrát šejka.

JM: A koupil jste koně.

VM: Jo, koupil. A spolupráce s ním, byla velice zajímavá věc, protože má matka mne zvykla hodně často brávat do kina jako malého kluka. Víte, na takové ty delší filmy, jako Doktor Živago, v čase jejich premiér, a pak znovu, když je reprizovali a, víte, i tehdy, když jsem byl malý kluk, mívali přestávku, víte, a dostali jste popcorn a cukříky, nebo něco. A máma mě brávala, obvykle jsem odešel ze školy dřív, nebo to bylo hned po škole a bylo to něco, co jsme dělávali opravdu často, tohle je jeden z filmů na které si pamatuji opravdu velice dobře, že jsem viděl s mámou, byl jsem ještě moc malý kluk,DoktorŽivago. A tenhle film ji opravdu vzal. Pamatuji si to opravdu moc, moc dobře. Takže vědouce, že s ním budu pracovat a moct říci mé mámě…

JM: Viděl jste taky Lawrence s Arábie?

VM: O, ano. Myslím, že jsem ho taky viděl s mámou. A tedy, to bylo opravdu moc zábavné. Ale víte, některé věci jsou od vás požadovány, a závisí to od příběhu. Rozhodně jsem potřeboval nějaký čas pracovat s koňmi a to všechno. Každá postava si žádá od vás různé věci a některé neočekáváte, a myslím, že právě věci, které jsou nakonec ty nezajímavější a někdy současně i ty nejtěžší, jsou věci, které se nedají předvídat, víte, když zůstanete otevřeni náhodě. Co je právě styl, kterým rád pracuji, a to je to co myslím pod tím: „Nestačí jenom hrát,“ je to taky: „Kdo jsem? Proč jsem v tomhle příběhu? Jak můžu pomoct s jeho vyprávěním?“ Víte co myslím? To je ta zábavná část pro mne.

JM: Pojďme si chvíli popovídat víc o Historii násilí. Kolik z vás i ji vidělo? (potlesk)

VM: Nefunguje to?

JM: Kdo bude proti, když vybreptáme velké tajemství děje? (smích v hledisku) Um…

VM: Dejte to na sako… máme tu menší potíže s mikrofonem.

JM: Je to tak komplikovaná postava, protože musíte hrát tak, aby to dostalo i lidi kteří nevědí pravdu o té postavě ale i ty, kteří ji vědí. Takže vlastně musíte lhát, i když velice zajímavým způsobem.

VM: Mmmmmm…

JM: Musíte lhát přesvědčivě lhát sobě, lidem ve filmu a taky divákům.

VM: No, tedy, víte, myslím, že lžete pořád, jako herec.

JM: No, výborně. (smích v hledisku)

VM: To je vaše práce. Já jsem to musel tady vlastně dělat dvakrát, takže... jsem měl nejspíš požádat o dvojnásobný plat, tipuji. (smích v hledisku). Ale byl jsem moc rád, že mne režíruje David Cronenberg, protože, víte, on je rafinovaný umělec, víte, inteligentní tvůrce. Neřekne vám přímo, vlastně, víte, jestli je to o identitě, nebo o něčem jiném, nedá vám ... moc lehké odpovědi. Nevím, jestli vám dá vůbec nějaké, vážně, on jen vypráví příběh hodně rafinovaně. A obvykle, jeho filmy prověří čas jako převyšující lidské myšlení, možná i jeho myšlení, protože jsou tam věci, které, protože je tak extrémně připraven, a stejně pořád nechává jistý prostor, víte, pro nás, najít věci. A protože to režíroval on, ne nějaký jiný, méně obdarovaný režisér, víte, nikdy to nebylo: „ Tohle je jeden, a pak nezapomeňme na příběh, protože tohle je jiný chlápek.“ Muž v černém a muž v bílém, nebo tak něco. Je to mnohem víc, je to choulostivější, je to život, jaký je, víte, jací my všichni jsme. Je tam, nikdy nejsme jenom jedním z nich, je to pořád ta samá osoba, opravdu. A to byla ta zábava, dělat to s ním, protože to tam byly ty momenty, kdy... řekněme v první třetině filmu, kdy se to stalo, víte, skončili jsme záběr, a povídali si: „Co myslíš? Neprozradili jsme toho příliš?“A byla to svým způsobem zábava, přemýšlet tímhle způsobem: „Fajn, na první zkouknutí, na druhý, jaký to je?“ Co není zrovna způsob práce, kterým bych já normálně pracoval, záměrně myslet na diváka. Víte, snažíte se říct příběh. Takže jsme si to užíval a myslel jsem na to, že dal (Cronenberg) dohromady úžasnou sestavu herců, víte, hlavně ve smyslu identity. Práce s Williamem Hurtem Byla speciálně příjemná. Je krom jiného neuvěřitelně chytrý.

JM: A on vlastně přijel až tehdy, kdy jste měl projevit druhou půlku své postavy: Joeyho Cusacka.

VM: Jo.

JM: A vlastně se měl sladit s tím, co jste vytvořil, a začít vypadat jako váš bratr. A on mi řekl, že vy a on jste si spolu vytvořili celou rodinnou historii pro ty dva a mnoho věcí, které ve filmu nejsou.

VM: Jo, provedli jsme to taky s Edem Harrisem, rozhodně s Marií Bello a Ashtonem Holmesem, víte, s tím mladým hercem, co hraje mého syna. Myslím, že každý svým způsobem pracoval na těch příbězích, které měli společné, co se nestává vždycky a není to nevyhnutelně potřebné pro účinek filmu., ale myslím, že dostanete mnohem víc, když lidi spolu pracují tímhle způsobem. S Williamem, například, nevěděl jsem, jak pracuje… um…. Vlastně jsem se s ním nikdy předtím nesetkal, když přijel, zavolal jsem mu, jestli by nechtěl jít , víte, někam na kafe a já bych mu řekl, co jsme už udělali, jestli mu to nějak pomůže, a když, ne nic se neděje. A on řekl: „Jo, pojďme někam na kafe,“ a o osm hodin později, víte, jsme byli… jsem na tom pořád ještě dělali. Vypracovali jsme si takové maličkosti, které, víte, byli vidět i ve filmu, gesta, pohledy, věci… kdy jednoduše cítíte, že mnoho jde pomezi nebo poza slova, víte, mezi námi. Protože jsme… Myslím, že to je ovoce tohohle, toho způsobu teamové práce, a mně se to opravdu líbilo. A myslím, že na nás obou bylo vidět to porozumění, ve smyslu té postavy, kterou hraji, Tom – Joey, jakýs druh dvojité postavy, i když je to jenom jeden člověk, ale taky Joey a Richie, postava, kterou hrál on, jsou v podstatě ten samý člověk, svým způsobem, víte, míním tím, já jsem se na to tak díval. Mnohdy jsem měl pocit, že to co dělám jemu, dělám vlastně sám sobě v jistém smyslu a vice versa (naopak). Je tam dokonce… nevím, myslím, je tady někdo, kdo to neviděl, pokazím něco?

JM:Je to v pohodě.

VM: Dobře. V jeho posledních chvílích, víte, když otevřu ty dveře, a on řekne, „Jeus, Joey.“ Víte, dívá se na mne a má odpověď, když už leží na zemi, má být : „Jeus Richie.“ A já řekl Davidovi: „Myslím, že by bylo zajímavý, kdybych taky řekl, teda jako ta postava, bezmyšlenkovitě, „Jesus, Joey,“ víte? A tak jsme to zkusili, jednou, nebo dvakrát, jenom pro jistotu, a jemu se to líbilo, taky byl na té vlnové délce, víte, jako že si ani nevšimnete, že jste, je to váš dvojník – netvor, nebo jakkoli to budete volat. Bylo to zajímavé, si to zkusit, a bylo to hodně divné, co mi připadalo jako dobrá věc. A pak David řekl: „Vím že jsi si to užil, (smějíce se) ale neudělám to takhle.“ (ještě větší smích)

JM: Rád prý nosíte rekvizity. Tedy rád prý přinášíte své vlastní věci a dověděla jsem se, že jste to udělal pro tu restauraci na začátku filmu. A nosíte tužky a pera v náprsní kapse své košile, dumala jsem, jestli jsou vaše…

VM: Jo, měli jsme spoustu věcí. Byla to vlastně… bylo to něco jako noční mora, ty pera, pro rekvizitáře, protože, myslím, že tam bylo jedno modré a jedno zelené. A byly tam jisté scény, které měli svou návaznost, „kde jste vzal to zelené pero? Kde jste… „ já řekl: „No v restauraci byli přece pera.“ „Jo, ale my musíme teď vědět které kdy!“

JM: Jo, ale řekl jste: „Myslím že je to typ člověka, který by…“

VM: Jo. Vypadal jako chlápek s mobilem připnutým k opasku, tužkami v kapse a… Míním tím, že je to podnikatel (smích v hledisku). Víte, rozhodně je v dobrý ve své práci, a… um… jo… myslím, že Carol Spier, která dělala většinu Davidových filmů…

JM: Ona je scénograf?

VM: Jo. Ona je úžasná. Myslím, ve všech jeho filmech, to jak vypadají, má hodně co dělat s Carol. Je úžasná. A ona udělala… vůbec nepotřebovala všechny ty věci, co jsem jí natahal (směje se) a nebylo to, víte, nemyslím, že to bylo potřebné, protože… nemuseli to dělat, aby mě pobavili, jako že tam nastavěli všechny ty „rybí“ věci a to všechno.. Ale… byly to věci, míním tím, že když jsem chodil na vyšší základní a pak na střední, blízko kanadské hranice, na severu státu New York…

JM: Žil jste ve Watertownu?

VM: Jo. Znáte to tam?

JM: Moje spolubydlící na vysoké byla z Watertownu.

VM: Kde jste chodila na vysokou?

JM: Rochesterská universita. Probereme to později… (smích v hledisku)

VM: Takže jste tam už někdy byla?

JM: Jo.

VM: Jo, dobře, a ta krajina tam je dost podobná středozápadu. Způsob, kterým lidi mluví, jak vypadají, jakýs druh etnika, vyvinutý, víte, jako populace pro naše fiktivní městečko v našem příběhu, bylo to míněno jako (že se ten příběh odehrává) v Indianě, a tam je to moc podobné, jako tady. Je to taky podobné jižnímu Ontariu, což je důvod proč tak lehce můžete…

JM: Tam se to natáčelo?

VM: Jo, celý film jsme natočili tam a on vlastně dělá všechny své filmy v Kanadě. Ne jenom tímhle způsobem, nebo že je tam ten štáb, ale taky ve významu vnímání, myslím, že je to hodně kanadský film, víte. I když to dělala americká filmová společnost. Ale, ano, bylo tam mnoho věcí. Teď trochu přeskočím, bylo to asi čtyři hodiny jízdy, takže jsem mohl jet z Toronta, o víkendech za mámou a za lidmi co ještě pořád žijí tam hoře, za mým tátou, a byli tam ty věci, co bývají v domech, nebo věci, co najdete v obchodech s návnadami, a takové věci. Víte co myslím, takové ty věci ze Středozápadu. A já toho nakoupil kabela kabel. Použili jenom něco z toho. Možná si mě jen hýčkali, nevím. (smích v hledisku). Ale bylo tam dost věcí, které nejsou… jsou podobné těm co by jste měli v Ontariu, ale víte, v Kanadě nenajdete křičící bělohlavé orly jako symbol národní identity například. Víte co myslím, Kousek, víte, Indiany…

JM: Ten film je velice schematický, i ve způsobu pohledu, kromě scénografie, která je velice propracovaná. Je tam ten záběr, jste mezi… Je to jako ta Tonyho Scotta ponorková věc, jenom místo tváře v zelené a modré, stojíte mezi dvěma dveřmi, jako vaše postava, její dualita, jedny vedou do kuchyně, jedny ke schodům. A…

VM: Jo, to se mi líbilo, to byla zábava.

JM: A vypadá to jako by ten záběr byl komponován v umístění…

VM: A dcera schází dolů po schodech… a syn… nelíbí se vám jak mu ty cereálie padají ze lžíce? (smích v hledisku) Byla to moje nejoblíbenější věc na té scéně. (smích v hledisku) Děsně jsem se nasmál.

JM: Kladl se na to velký důraz, protože, je tam hodně symboliky i ve způsobu, jakým je dům používán po té milostné scéně na schodech, kterou si rozebereme později (smích v hledisku) .. kdy ona jde po schodech nahoru, nechávajíc vás dolů jakoby v očistcové části schodů.

VM: Jedna věc, vizuálně, co byla zajímavá, kterou dělal rozhodně záměrně, David a Peter Suschitzky, jeho kameraman, něco, co… um… spojuje tenhle film svým způsobem s jistým druhem westernů, myslím, je že používá jistý druh čoček. Hodně široké čočky, víte, a používá je opakovaně, jejich výhodou bylo, že když byl k některé z postav blízko, nebo hodně daleko, například jako v tom výjevu v domě, co jste popsala před chvílí, vidíte všechno. Dosáhne tím pocit reality, víte, pocit, že divák … jakoby šmíruje.

JM: Je to velice strašidelné, ano.

VM: Jo. Takže i když jste blízko, všechno okolo není rozmazané, vidíte jasně i okolní věci. Jsou to 27 mm čočky, které používá, skoro pořád, nebo hodně často, a myslím, že to bylo velice účinné. A víte, myslím, že práce obou, Davida, jeho kameramana, a taky Howarda Shorea v tomhle filmu, jeho hudba, je velmi rafinovaná. Je to tak jednoduché, funguje to tak dobře a lehce, že myslím, mnoho lidí, zahrnujíce i mnoho, víte, filmových nadšenců, dokonce kritiků, jisté množství určitě zaregistrují, víte. A budou ovlivněni, něčím víc, v oblasti hudby, více okázalým, ve smyslu kinematografie, něčím s více rozevlátým, v režii něčím, co je víte co myslím, více viditelná práce režiséra.

JM: Myslím, že ten film bude velice podrobně analyzován, v budoucnosti, lidmi, víte co budou o něm psát monografie.

VM: Myslím, že ve filmových školách rozhodně., souhlasím. Myslím, že je to jeden z těch filmů, které budou dlouho studovány, ale vlastně od teď… myslím, že si zaslouží všechno uznání za to, co udělal s tímhle filmem a i s jinými, myslím, že se mu ho nedostává v potřebné míře. A můžete vidět mnoho filmů, které nemyslím, že budou někdy předmětem studia v některé škole filmu za deset let, že nedosáhnou více uznání. Ale zdá se, že tak je to vždycky.

JM: Um, pojďme si popovídat o tom sexu na schodech. (smích v hledisku). Film, protože je sleduje své schéma, nabízí milostnou scénu mírumilovného chlápka s holkou v outfitu cheerleaderky, a pak je tam milostná scéna násilníka, ve které vypadáte, že jste si pořádně natloukli, zejména, když jste to museli opakovat pořád dokola. Zajímalo by mne, jak moc to bylo celé omezené, nebo jste se … um… pohybovali jak jste chtěli.

VM: Inu, Maria myslím… Nechcete trochu vody? (smích v hledisku)

JM: Díky.

VM: Než se do toho dáme? (chichot) Já jo. (smích) Ne, myslím, že Maria měla…

JM: A to jsme se ještě nedostali k Procházce. (smích v hledisku)

VM: Ona (směje se) nesla víc náporu nejspíš, ale oba jsme se potloukli a omodřinovali, ale nebylo to jako: „Och, a je to tady..“ Připravovali jsme si to na takové uvolněné zkoušce, jenom abychom si udělali představu o polohách kamer a už tehdy jsme zjistili: „Sakra to bolí.“ (smích v hledisku) A pak David vlastně zavolal šéfovi kaskadérů a řekl mu: „Poslyš, já vím, že dneska tady nemáš být, ale mohli by jsme dostat nějaké vycpávky/chrániče?“ A on: „Co tam vyvádíte? Proč tam nejsem?“ A David: „No, je to milostná scéna.“ A kaskadér: „Na to potřebujete chrániče?“ (smích v hledisku) Víte, řekl, že se nikdy nic podobného nestalo, že nikdy o něčem takovém neslyšel. Ale stejně jsme je nepoužili, protože to nešlo, rozhodně, a Maria, víte, byla vážně ochotná. Nemyslím, že… to nebyl její nápad, ty chrániče, byla připravená to točit. Co byla opravdu velká pomoc, upřímně, cítil bych se… bylo by to omnoho těžší, kdybych to měl točit s někým méně ochotným, méně dávajícím, ne jenom v téhle scéně, ale obecně. Um, byla to otázka, kde… um… měla moc otázek vlastně jak a co se bude dít a David jí, nám oběma, v podstatě řekl: „Víte, v téhle scéně jste mimo kontrolu. Je to scéna, ve které se věci prostě dějí. A jednoduše… do toho.“ Víte, myslím, že tehdy, v tom okamžiku jsme přesně věděli, kde se nacházeli naše postavy, a bylo to jistým způsobem popsaný, ale posunulo se to mnohem dál, a myslím, že to je… že je to scéna, ta celá sekvence od toho rozhovoru s šerifem a pak tohle, je to takový mikrokosmos toho vztahu. Je to jakýs… můžete zorganizovat debatu na tohle téma, jestli ta sekvence je srdcem to ho filmu takovým zvláštním způsobem, protože v centru toho příběhu je vztah toho muže a té ženy, a je to, víte, moment, kdy praská ve švech. A bylo jen málo lidí, které jsem slyšel říct, dokonce i nějakého kritika, který mne tím překvapil, protože jinak vypadá celkem inteligentně (smích v hledisku), nazval to znásilněním. Znám i jeho jméno, ale neřeknu vám ho, není důležité, ale myslím, že to bylo vážně hluboké neporozumění toho, co se v té scéně děje. Je to scéna, jako jakýkoliv vztah v dobrém, zlém, v nudě i vzrušení, vždycky je tam jistý stupeň souboje o pozice, zkouška sil a tahle scéna je o tom, fyzicky, psychicky i pocitově. Bylo to opravdu… bylo to vyčerpávající, myslím, pro všechny z nás, ale bylo to radostné. Bylo to, opravdu jsem měl pocit, že objevujeme nové věci, když jsem to točili. Myslím, že to měla být ta krátká odpověď, kterou jsem vám měl dát na začátku. (smích)

JM: Ehm… ten film byl… promiňte já jsem… (smích v hledisku) nevadí.

VM: Rozhodil jsem vás?

JM: Ne, ne. (smích v hledisku) Ten film je založen na komiksu, pro který nebylo použití.. Myslím, že o tom nechcete hovořit, všimla jsem si, že si myslíte, že to není důležité, ale má to něco ve stylu širokého záběru komiksu.

VM: Jistě.

JM: Jsou v tom vidět ty kořeny. Přinejmenším.

VM: Jo, jsou tam takové ty momenty kdy jste… „To nemůže být reální.“ (smích)

JM: Ale přirovnal jste to taky k High Noon, což bylo podle mne velice zajímavé, a zmínil jste se, víckrát, taky o Barum Cooperovi, když jste mluvil o své vlastní práci.

VM: V jiných rozhovorech, tipuji?

JM: Stalo se to, když jste povídal o Pánovi prstenů a mne by zajímalo, jestli vás v nějakém směru ovlivnil.

VM: Nevím o tom, že by byl… um… Nepamatuji si, že bych to byl řekl v souvislosti s Pánem prstenů ale dělal jsem kolem toho rozhovory tři roky, takže…

JM: Poslouchejte.

VM: O Pánovi prstenů jsem nejspíš už řekl všechno možný (smích v hledisku) a něco z toho by mohla být i pravda. (smích v hledisku) Um… Ale myslel jsem, tedy co se týče Historie násilí, bylo to, mimo jiné, ne Gary Cooper jako herec, nebo nevyhnutelně některá jeho postava, spíš způsob, kterým ten film je udělán, ten pocit z těch filmů, a taky místo na kterém se odehrávali v půlce padesátých let, a místo na kteréms e odehrávají Dějiny násilí dnes. Ta údobí jsou stejně reakcionářská ve Spojených Státech , údobí, kdy lidi jsou jaksi… to se teď trochu mění, víte, ty nízké hodnoty obliby vlády a ta všechno… ale lidi byli v posledním čase, víte, po 11. září 2001, měli mnohem větší obavu říkat co si myslí, než předtím, o obyčejných věcech, které považovali za jisté, o kterých se v svobodné společnosti běžně mluví. A to je situace, která tu už byla v padesátých letech. Taky v jistých… byli tady jistá témata, která byla tabu, a to všechno. A taky myslel jsem, že ty filmy stejně na pohled působí velice konvenčně, viditelně, na začátku Dějin násilí, jsou jisté motivy, které se zdají jako jisté archetypy, víte, jako ve filmech Garyho Coopera, které jsou vám známy, takže se lehce ponoříte do tohoto filmu, víte i s těmi krvavými detaily a pak, ale pořád to působí tak mile a konvenčně. A ty filmy (myslí z 50 let a HV), myslím, vzhledem k času, kdy byly uvedeny do kin, jsou hodně rozvratné, víte, ve významu, o čem jsou, ve způsobu, jakým byli natočeny. Vypadají klamně jednoduše, ale záměrně ukazují věci, které znáte, víte, z pohledu času, nebo identity. Z hlediska mnoha věcí, které jaksi považujeme za jisté, na pohled, o vztazích mezi lidmi, o tom jak společnost funguje, nebo nefunguje, to všechno. To odhaduji, že jsem… Mluvil jsem víc filmech jako takových, myslím. I když vy jste mohla… Jsem si jistý že jste našla něco…

JM: To nevadí, pokračujte.

VM: Dobře. O Garym Cooperovi.

JM: Jen ještě jedna taková drobnost o Dějinách násilí. Rodina v komisu se jmenuje McKenna, a v knize (sic – zřejmě omylem řekla místo filmu knihu) se jméno změnilo na Stall. Jak k tomu došlo?

VM: To je David. Má něco jako… on opravdu, myslím, má potěšení, když se kouknete na jeho filmy, z výběru nezvyklých jmen. Někdy je v tom ukryta nějaká záhada, hádanka, myslím, jindy je to jenom něco co působí… a může být že něco udělal i podvědomě. Chci tím říct, že nevím, jestli o tom vůbec přemýšlel. Chci říct, já to dělám nerad, tedy kromě toho, že si teď tady o tom povídáme… nepomůže mi to v práci, zjistit: „Proč Stall?“, až na: „Nač myslel?“, víte. A víte, a myslím, že byl opravdu upřímný, když řekl, že bylo dostupné, víte, (smích v hledisku) Ale myslím, že ten nápad, Stall ve významu, někdo kdo je zadržen, kdo je… někdo kdo je… myslí si, že je, za vodou, ale ve skutečnosti je uvězněn mezi dvěma světy,, je vhodný. Nevím, jestli David… Nedivil bych se, kdyby byl myslel tohle, nezeptal jsem se ho.

JM: Já jsem tak ráda, že jsem to viděla dvakrát, protože, je to opravdu moc jiné, když máte čas si všímat všechny ty detaily.

VM: Ze začátku je vidět mnoho věcí, viďte, je tam málo drobných půvabů.

JM: Teď, Procházka. Um… (smích v hledisku) Jen jedna… teď kdo to byl? Za chvíli dostanete všichni možnost se ptát, přes tenhle mikrofon, takže já jenom rychle proběhnu touhle částí, ale… mám vás taky nahraného jak říkáte, že jste původně tuhle postavu nechtěl dělat, protože jste měl obavu, jestli je ta postava dost komplikovaná.

VM: Tohle že jsem řekl?

JM: Jo, (smích) řekl.

VM: Opravdu budu muset začít dávat stručnější odpovědi.

JM: Můžete to teď vzít zpátky, nebo to povysvětlit.

VM: Nebyla dost komplikovaná? Na papíře?

JM: Jo.

VM: Um… Předpokládám, že si to myslím o každé postavě svým způsobem, a část z toho je ten strach, který mne posedne, v okamžiku, kdy na ni kývnu,víte? Jako: Jak to udělám? Jsem vám opravdu vděčný, že si myslíte, že to dokáži udělat, ale JÁ musím věřit, že to dokážu, víte.

JM: Takže co jste udělal, aby jste to zkomplikoval?

VM: Inu, není moc zapotřebí, aby se to zkomplikovalo, jde jenom o to být, můžete tomu říkat protichůdný, nebo perverzní, nebo zvědavý… um… jo, postava tohohle typu… proč se chová jak se chová? A kde žije? A takovéhle věci se stali… vlastně tam a já přinesl spousty a spousty věcí na natáčení (smích) a vytvořil, myslím, hodně z toho, co je v jeho ložnici, co… Víte, nevím, jestli znáte tu scénu, kde já jdu a povídáme si spolu v mém dětském pokoji? Jo, tak ta scéna byla původně delší a viděli jste víc z toho ale myslím, že to jaksi… možná pro diváky, ale rozhodně pro postavu, kterou hrála Diane Lane, vidět, že tenhle muž žije ve svém dětském pokoji, a že jeho dětský pokoj je plný jeho klukovských věcí, je velice výmluvná, víte. Um… a skutečnost, že žije se svou matkou. A vlastně tam byla scéna s mou mámou… když ona (Diane) přijde k domu.

JM: Vaše skutečná máma, nebo… ?

VM: Ach, jo, ne má matka, ale ve filmu. (smích v hledisku) Když přijde ke… na jakou show se to koukáme? Sehnali práva na nějakou show ze šedesátých let. My se tedy koukáme na nějakou TV show, nebyl to Gilliganův ostrov, mohlo to být něco kresleného. Takže sedíme na pohovce a jíme koláč, něco jako káva a koláček, nebo horké jablečné víno, já nevím… sedíme na té pohovce a já tam sedím s mou mámou a koukám se na kreslený seriál a já jím koláč a ona přijde a já jdu ke dveřím: „Och, jak se máš?“ a ona nakoukne dovnitř a já najednou, se chovám tak, místo abych byl tím vůdčím, zralým, víte, mužem, který jí pomáhal dostat se přes některé věci možná, nebo tak. Um… ona přijde ke dveřím a tam je nějaký teenager, a ona je tam venku… a jenom se dívá, pak řekne „ahoj“ a já na to: „Pojďme nahoru,“ víte, jako, nechcete aby rodiče… víte. A ve skutečnosti… „Co se to děje?“ A to bylo to zajímavé. Souvisí tohle všechno nějak s vaší otázkou?

JM: Souvisí. (smích v hledisku) jasně, souvisí, protože ta postava by mohla být – ne nesympatická, ale … mohlo by tam být něco moc smutného kolem něj…

VM: Ach, jako, že on jenom hledá, a vidí možnost, jak ji (tu ženu) ji využít…

JM: Ano, a v podstatě, on toho moc neudělá… um… jako v celkovém schématu toho filmu. Ale způsob, kterým jste to udělal… bylo tom moc hezké, (smích) a byla to dobrá práce, kterou jste odvedl.

VM: Nu, byli jsme spoluviníky, ve skutečnosti jsme pracovali… opravdu jsem se těšil ze spolupráce s Diane Lane. Myslím, že je skutečně dobrá herečka a byla to jedna z mých nejlepších zkušeností, kterou jsem v pracovní sféře měl… um… s jiným hercem. Opravdu jsem spolu zažili mnoho věcí, byla tam… byla tam, byli tam… byla tam scéna, myslím, která nakonec taky nebyla ve filmu… která byla pocitově svým způsobem těžká scéna, kde jisté věci… kde ona říká: „Ne, poslouchej, jak tohle půjde dál? Nemůžeme, musíme si o tom pohovořit,“ víte, takováhle scéna. A bylo to opravdu… ona byla neuvěřitelná v té scéně. A, ale ano, souhlasím, kdyby to bylo uděláno – stejně jak jsem o řekl od Dějinách násilí – kdyby tam nebyl Tony Goldwyn a někdo jiný by řekl: „Ne, potřebujeme jenom, aby ten chlápek byl hipík a udělal tohle.“ Nebylo by to tak zajímavý. A podobně, kdyby, víte, postava, kterou hrál Liev Schreiber… myslím, že bylo důležité, že vidíte víc, než jenom jednu stránku jeho osobnosti. Nemohl být jenom tím chlápkem, který se dost nestará, nebo je jenom podivínský. Každá z postav musela mít víc vrstev.

JM:Víte, že je téměř nemožné napsat jeho jméno a počítači? Liev Schreiber? Vím to, protože jsem psala recenzi a snažila se to napsat a pořád mi to opravovalo chybu v hláskování. Pořád z něj byl Live Schreiber. Nicméně… (chichot v hledisku)

VM: Hmmmm. Ano. Byl to velice zábavný film.

JM: Ehm. Kdyby jste si měl vybrat jeden ze svých filmů… a bylo by to hned teď, který by ste si vybral nejradši, kdyby jste byl režisérem… um… nejspíš by to nebylo něco podobné Crimson Tide…

VM: Myslíte, jako ve vztahu k procesu?

JM: Ne, ne. Jenom, myslím tím, děláte tolik různých věcí, ale ještě nikdy jste nerežíroval žádný film, doteď, takže, možná dřív, nebo později k tomu dojde, a mně by jenom zajímalo, když k tomu dojde, jestli je Sean Penn takovým vzorem který by jste si představoval pro sebe, nebo radši nějaký tříhodinový velkofilm, nebo devět hodinová věc o hobitech, já nevím.

VM: Um… nu, nevím, to závisí od… je tolik dobrých příběhů a ještě spoustu dalších dobrých si můžete vymyslet, víte. Nevím o tom, že bych nevyhnutně preferoval některý typ filmu, který bych chtěl dělat. Nejspíš by to asi nemělo moc… speciálních efektů. Osobně, jako herec upřednostňuji práci na scéně s živou postavou, než si to celé představovat, i když je zajímavé, se to naučit. Ale ve smyslu režisérského stylu, způsobu, jakým připravit příběh a jak ho vyprávět, a to je režisér, který režíroval různé druhy příběhů. Um… z mé zkušenosti… Nevím, kolik filmů, může to být 30 divných filmů, asi, 30 divných režisérů, když započítám i televizi, může to být i 40… Řekl bych, David Cronenberg je bez otázek ten nejlepší režisér ve způsobu vyprávění příběhu, režírování… um… práce se štábem, a, víte, mající… nebere sám sebe příliš vážně. Takže kdyby… kdybych někdy režíroval, dokázal bych to tím způsobem jako on, to by bylo… bylo by to ideální.

JM: Um… a nechcete?

VM: Režírovat?

JM: Jo.

VM: Um… přemýšlel jsem o tom a měl jsem několik nabídek, a mohl bych, víte, ale nechtělo by se mi, víte, jako herec jsem schopen vést… někdy trochu horečně ale… víte, vydavatelství. Připravuji vystoupení, jako to co budu mít za několik týdnů, jako umělec, dělat spousty věcí, ale obávám se, že když režírujete film, je to… mohla, nebo měla by to být tak obsažná výzva, že opravdu nemáte… nejste schopen dělat nic jiného.

JM: Hmm…

VM: A víte, můj syn je v posledním ročníku střední školy, a víte, to je taky důležité, být tady kvůli tomu, a jako režisér nemůžete. Jedině že by jste byla jako David a režírovala všechny své filmy ve svém domovském městě a po večerech by jste chodila domů, ale… um…

JM: Mátu dobrou představu o tom, jak ta práce vypadá… um… pro případ, že by jste to někdy …

VM: Dělal?

JM: Jo.

VM: Ne. Mohl bych. A očividně můj zájem o zobrazování, stejně jako o vyprávění příběhů, a skutečnost že vlastně mám rád herce -- je mnoho režisérů, o kterých si nemyslím, že mají, a je jedno co říkají. (smích v hledisku) Stejně to neukážou. Nejeví zájem o poučování se z procesu, je jedno kolik příležitostí k tomu dostanou, a je to neštěstí, protože nakonec jsou to oni kdo trpí nejvíc, protože film není tak dobrý jak… jak mohl být. Um… Zajímám se o, víte, o ty správné věci, myslím (směje se) z hlediska režie, hm, odhaduji, že přísady, můžete říct, tam jsou, ale kdybych chtěl něco takového dělat, nechtěl bych to dělat, jenom proto abych to dělal, nebo kdyby mi někdo řekl: „Nechám tě tohle režírovat,“ a kdyby to nebyl příběh o který bych opravdu stál. Vím, trvá spoustu času se na to připravit, natočit to, dát to dohromady a pak to prodat. Jsou to roky, víte, a já bych to dělal, jenom kdyby to byla ta správná věc a kdybych měl dost času udělat to správně, takže… Ale mohl bych, mohl.

JM: Myslíte si, že vaše kariéra by měla… inu, asi to nevíte… ale že by se vyvíjela jiným směrem, kdyby jste najednou, v poslední minutě nebyl vyzván odejít na Nový Zéland, nebo kdyby jste nebyl pozván na Nový Zéland a přidat se k Pánovi prstenů a kdyby jste neměl tenhle gigantický projekt ve svém resumé?

VM: Och, nevím co jiného, myslím, předpokládám, že bych našel něco jiného místo toho, ale… um… ale je dost silná šance že pak bych tu teď neseděl s vámi, upřímně. Chci říct, protože, ano, jsme tady, povídáme si a, víte, a vy tady posloucháte, ale má to něco společného s tím, s tím telefonátem tehdy.

JM: V reportáži Stevena Colberta by se neobjevila informace vaší vášni pro čokoládu na natáčení (smích v hledisku) kdyby jste to nenatočil.

VM: Jo, a taky bych nenatočil Dějiny násilí, i když David byl už předtím přesvědčený, že jsem ten pravý… um… studio…

JM: Je to vážně pravda?

VM: Jasně, ano. Jako chci říct, když nejste… nebo ten španělský film, co jsem točil, Kapitán Alatriste, je to film z největším rozpočtem jaký kdy v Španělsku natočili, a být hecem v hlavní roli, s kterým by byli schopni to prodat, víte, nebo… um… Hidalgo. Myslím, ty filmy… um… někdy máte štěstí, víte, myslím, že tak to bylo s Procházkou po měsíci… um.. v tom případu, vím, že Diane Lane se angažovala, abych tu roli dostal a vím, že Tonymu Goldwynovi se ta myšlenka zalíbila a, ale nebylo to jisté. Ne že by Dějiny násilí byli jisté, ale když mě režisér chtěl, abych to točil, studio nenamítalo, protože tady byl úspěch Pána prstenů. Takže, ano, bylo by to jiné a nevím, co bych dnes dělal.

JM: Nebyl jste v ohrožení po Pánovi prstenů, že se stanete „the big thing“ (velká věc), že každý, kdokoliv, koho potkáte na ulici… „Och, to je Aragorn“?

VM: Inu, tuhle otázku už jsem celkem několikrát od novinářů, a i od jiných lidí…

JM: (směje se)

VM: Obáváte se, by to mohlo být… um… (směje se) … novináři. Novináři jsou taky jenom lidi… um… (smích)

JM: Tohle je New York Times Umění a volný čas pod patronátem New York Times.

VM: Víte, dokonce po dobu… po uvedení prvního a Dvě věže měli být uvedeny do kin, byla to jedna z otázek, které se opakovali: „Nemáte obavy, že všichni na vás budou myslet jako na, víte, Chodce, Aragorna nebo pod některým jiným jménem té postavy?“ (smích v hledisku) um, a já řekl: „Ne, já o tom vlastně ani moc nepřemýšlím.“ A víte, i když se to stane, není v mé moci s tím něco na tom nějak moc změnit.Víte, lidi… myslí si, že lidi mají příliš mnoho sebedůvěry, díky které jsou schopni vytvářet svůj vlastní obraz, víte, někteří jsou v tom na čas úspěšnější než jiní, ale, víte, pravda nakonec vyjde najevo a lidi mají svůj vlastní názor na věci a, cokoliv. Takže, když se to stane, stane se to. Ale, nevybíral jsem si své další role, majíce na zřeteli, snahu uniknout tomu. Um…

JM: Ne, k čemu jsem směřovala, je, že jste měl neuvěřitelné štěstí, že se vám do cesty dostaly Dějiny násilí.

VM: Jo. Což je tak dobrý film.

JM: … co je tak dobrý film, jako je, že vás drží, že vás udrží bokem od toho, aby se to stalo.

VM: Jo, inu, dobře. (smějíce se)

JM: Když už jste zmínil novináře… um… já, většina z… mnoha, mnoha rozhovorů, které jste dělal, je s ženami žurnalistkami, um… které vás vždycky mají moc rády, (smích v hledisku) a je tam jeden… um… hodně často se zouváte, nebo je to v Kalifornii. A je tam jedna, který začíná svou reportáž… um.. jste na pláži, slunce zapadá, venku je krásně… eeee…

VM: (chichotá se)

JM: … takže ji vezmete ven, na drink (margarita), jakkoliv, um… vycházíte spolu opravdu dobře…

VM: Je to tak neprofesionální?

JM: Ne! Funguje to perfektně!

VM: Když vás už mám tady, myslím…

JM: Je to… slyšme!

VM: Je to jenom něco, co se stalo, víte?

JM: Je i jiná, která píše, a tohle je opravdu velice milá věc, kterou jste udělal, povídali jste si zrovna před 11. září a ona žila v New Yorku, a pak, když se to všechno stalo, tak jste jí volal, jestli je v pořádku a zmínil jste se, že jste se cítil špatně, protože jste spolu předtím mluvili jenom o obyčejných věcech a že jste mohli… něco…

VM: Och, ano. Jo, myslím, že jsme spolu mluvili 10. nebo tak nějak. Už jsem na to zapomněl. Jo.

JM: Stejně, uvědomujete si tu skutečnost, že je okouzlíte způsobem, který se pak objeví na stránce? To je…

VM: Jako že to dělám záměrně? (smích v hledisku) Um… obecně, i s muži, i se ženami, jsem radši, když spolu vycházíme… um.. jako asi většina lidí…

JM: No ono není vycházet jako vycházet…

VM: Tedy s výjimkou, že jste úplně, upřímně jste, víte, nihilista nebo něco takového… um… myslím, že většina z nás radši s lidmi vychází než že ne. Jako herec jsem radši, když se moje práce lidem líbí, než že ne… ale zase, nedělám ji s pomyšlením, „Jak se jen budou dívat na tuhle scénu?“, víte. Ani rozhovory takhle nedělám. Když to jde dobře, když spolu dobře vycházíme, je jednodušší si spolu povídat. Někdy pak lituji, víte, tu familiárnost. Někdy, když si to pak později čtu, mám ten pocit: „Ach ne, řekl jsem toho příliš,“ víte, a… um… ale co s tím naděláte?

JM: Když se.. když se zpětně podíváte na všechny ty … různé druhy vašich profilů, všechny jsou udělány standardně stejným způsobem, vždycky začínají v přítomném čase: „Viggo Mortensen sedí v restauraci u stolu a čeká na účet,“ nebo tak nějak. Je to… Jste to vy v tom momentu, začne to tímhle nebo podobným pohledem a pak jako film se to vrátí zpátky do minulosti. Aby poskytl širší pohled na to, kdo jste, a co děláte. Přemýšlím, jestli jste si někdy všiml to neuvěřitelné opakování, jak jsou ty věci napsány?

VM: Inu, nemyslím, že jsem jich přečetl tolik co vy, (smích v hledisku) což je… chci říct, chápu, že jste si dělala rešerše a tak, um… takže, nevím…

JM: Jo. (směje se) Dovolte mi říct, že jsou všechny úplně stejné.

VM: Dobře.

JM: Řekněme, je to… Myslím…

VM: Takže odteď bych je všechny měl dělat radši po telefonu? (smích v hledisku)

JM: Ne, osobně je to v pořádku.

VM: Dobře.