Viggo články 2006 - Hrdina mnoha talentů
Hrdina mnoha talentů
Zdroj: Domicinal
Datum: 27.08.2006
Autor: J.A.
Ze španělštiny přeložil: NacidaLibre
Z angličtiny: Quidko
Jazyková kontrola: Jazi 
Způsoby divy, extravagance, záchvaty vzteku nebo hrubost, které jsou tak vlastní hollywoodským hvězdám, mají jen málo společného s myšlením a existencí severoamerického herce.
Megastar filmového nebe par excelence, Viggo Mortensen (New York, 1958) se stal tím, kým je, díky Tolkienovi, který stvořil mýtus Pána prstenů, a díky Peteru Jacksonovi, který tenhle mýtus proměnil ve všeobecný fenomén.
Ale Viggo Mortensen je cokoliv, jen ne hvězda. V elegantním hotelu Orfila v Madridu se objevil s pohárem na přípravu a pití argentinského maté, oblečen v džínách a modré košili, která poskytovala výhled na medailónek svatého Kryštofa, erb jeho oblíbeného fotbalového klubu San Lorenzo (vášeň, které prý nikdy nelitoval) a symbol míru, visících na jeho krku.
Má velké pronikavé modré oči, trochu chladné, ale ne útočné. Přenáší důvěru a blízkost pouhým pevným stiskem ruky.
Mohl by být kovbojem, který právě sesedl z koně, a koně byli mezi jeho nohama od dětství, kdy strávil více let na farmách v Dánsku (krajina, odkud pochází jeho otec), ve Venezuele a Argentině, kde žil až do svých 11-ti let.
Mluví kastilskou španělštinou s gaucho (argentinský honák) příchutí, a ve Španělsku, kde už natočil dva jiné filmy Gimlet (1995) s José Luis Acostou a Pistole mého bratra (1997) s Rayem Lorigou, se cítí hodně jako doma.
Sedá si klidně, uvolněně, připraven si popovídat otevřeně, bez obav nebo zákazů.
Mluví pomalu, tichým, teplým tónem hlasu; zapálí si Ducados (španělské cigarety) a odpije si z maté než začne mluvit.
Proč ses rozhodl přijmout nabídku na práci v Španělsku, když nabídky v USA se jen hrnuly?
Přesně tomu samému jsem se podivoval, než jsem přišel. Vždy jsem to měl rád a teď, i když jsem známější a mám víc nabídek na stole, ten pocit se nezměnil (z překladu to nebylo zřejmé, ale asi mluví o Španělsku. Pozn. Q.) Zejména, když dostanete scénář jako Alatriste, s tak dobře definovanou postavou, vzbuzující chuť ji hrát, a tak dobrý a kvalitní příběh, postavený na historických faktech a schopný zabavit.
Znáš španělské literární, hudební a filmové práce, ale znal si také Peréz-Revertovy knihy?
Ne, knihy ne, ale 17. století, španělské Zlaté období, které obdivuji. Četl jsem historické knihy ještě jako kluk a studoval jsem španělskou historii na škole v Argentině. Okamžitě jsem věděl, které pozadí, prostředí a atmosféra přináleží k Alatristemu. To pomohlo. Ale musel jsem se velice soustředit na to abych se stal a jednal jako Špatněl.Studoval jsem způsob bytí, chůze, sedání… Všímal jsem si těch rozdílností i předtím, při předchozích výletech do Španělska.
Myslíš, že jednání hrdiny, jako je Alatriste, může být v dnešních časech pochopitelné?
Jedna z věcí, která vedla k mému rozhodnutí přijmout tuhle roli, byli podobnosti mezi dnešní severoamerickou velmocí a tou španělskou v 17. století, popisovanou ve filmu, kdy začíná její pád a diskreditace. Lidi ve vedení se už nezajímají o občany, ale vyžadují jejich loajalitu. Ti lidé, kteří jdou nyní do války kvůli patriotické propagandě, jdou tím samým způsobem jako Alatriste do Flanders . Alatriste dneška by byl nějaký seržant námořnictva nebo jednotek speciálního nasazení v Iráku, který se nestal důstojníkem, protože není dost diplomatický, říká pravdu a neudrží se zticha, když vidí něco, co se mu nelíbí. Ale je důstojný, stejně jako většina vojáků v Iráku, která víc než kvůli obraně státu jde do války kvůli sociálním závazkům.
Měl by Alatriste v Iráku problémy se svým svědomím?
Samozřejmě. Tak jako v Peréz- Revertově příbězích, když Alatriste žádá vysvětlení od Condeho, vévody de Olivares. Dneska by si šel pohovořit s Rumsfeldem nebo s Cheneym a žádal by vysvětlení, proč tolik vojáků musí zemřít. Alatriste popisuje Condemu, vévodovi de Olivares, co jsou Flanders: „Cizí země, obývaná cizinci, kteří se nás bojí a nenávidí nás a nikdy nám nedají pokoj.“ Irák je tím samým pro USA! Páchají strašné škody. Obdivuji Španělsko za to, že se dokázalo z téhle absurdní války vyvléct.
Myslíte si, že ve fikci, ale i v reálném životě, lidé potřebují hrdiny, bojující za správné věci?
Jednoznačně. Lidi je rádi vidí a sní o nich, aby se odpoutali. Ale každý, kdo si myslí, že Alatriste je jenom dobrodružný příběh, je na omylu. Je to mnohem víc. Je to rafinovaný příběh, plný různých údajů a poučení. I když je to velkorozpočtový film, a někteří budou říkat, že Tano (Augustín Díaz Yanes) se zaprodal produkčním společnostem, je to vize jednoho muže. Velmi umělecká, hodnotná a plná opatrné pozornosti, protože obsahuje důležité politické sdělení.
Je to zvláštní, když mluvíme o historických paralelách, v roce 1991 jste natočil film, režírovaný Seanem Pennem, který byl alegorií proti vojně ve Vietnamu.
Jmenoval se Indian Runner a byl to Seanův režisérský debut. Odehrává se v 1968 a hlavní postava je muž, který se vrátil po mnoha letech z Vietnamu. Je to chlapík(jako Alatriste), který byl donucen jít do Vietnamu, aby nemusel do vězení. Je to taky žoldák s delikventkou minulostí. Alatriste, i když je samotář, je mnohem víc společenský a loajální ke svým kolegům.
Jaké jsou rozdíly a společné znaky mezi Peréz-Reverteovou postavou a Aragornem, mýtickým hrdinou z Pána prstenů?
V obou jsou meče… (smích) Ale Pán prstenů je silně ovlivněný severní kulturou. A Aragorn taky žije ve fantasy příběhu. Alatriste je mnohem víc spojený se středozemní kulturou, z jihu Evropy, a je z velké části založený na historických reáliích. Obě postavy chrání své přátele, jsou ušlechtilí, odvážní… a nejsou velcí řečníci, stejně jako já (větší smích). Alatriste ne vždy jedná správně, je prohnaný a porušuje zákon, lže ženám a opíjí se. Dokonce omylem zabije, ze zlosti nebo ze žárlivosti, ale je víc reálný než Aragorn, který vždycky jedná správně. Alatriste je víc reálný a temnější příběh. Vedle Pána prstenů, který je pohádkou.
Kdo je pro tebe hrdina?
Kdokoliv, je jedno jestli sportovec, herec, politik, doktor, dělník, schopný dát něco ze sebe, bez toho, že by za to něco očekával, a který dokáže vstát i v případě, že není vítěz.
Viggo se už, ve věku 45 let, stal druhem stálého filmového hrdiny. Jako kdyby trilogie Pána prstenů (2001-2003) nebyla dost, poté natočil Hidalga (2004) o romantickém jezdci, který dosáhne velkého úspěchu na hřbetě koně a Dějiny násilí (2005) s Davidem Cronenbergem, oživujíc tak anonymního hrdinu, schopného čelit banditům, ničícím mír uprostřed Ameriky.
A abychom to uzavřeli, Alatriste. Není to úplný odklon od těch komplikovaných, zlých postav, které jste hrával předtím?
Co mě překvapuje, je skutečnost, že dostávám dobré nabídky i po 20 letech práce. A každým dnem jsou lepší! (jeho první důležitá postava byla v hororu Prison – 1988 od Rennyho Harlina, který režíroval i Noční můru z Elm Street 4). Jiní herci, ti co začínali mladí, mají více problémů najít stabilní práci po období úspěšných filmů. V téhle profesi, krom tvrdé práce na sobě, musíte mít štěstí. Já sem měl spoustu štěstí od svých 40.
A nikdy ti ty postavy zlých chlápků nedělali problémy, co se týče svědomí?
Ale jo, někdy. Jako třeba ten film Seana Penna. Ale vždycky, když jsem měl hrát zlého chlapíka, snažil jsem se najít důvody, proč byl vlastně zlý (nikdo není jenom zlý). Když jsem byl schopný najít ty důvody, tu roli jsem vzal. Víckrát jsem odmítl role, které zobrazovaly bezdůvodné násilí. Ale stejně, ty postavy zlých chlápků jsou téměř vždycky napsané lépe, mají bohatší charakter a jsou zajímavější. Postava jako Aragorn, taková hodná, je nudná.
A nemyslíš, že tvé fyzické vzezření a ty oči určovali tvou kariéru? Umím si představit, že jsi dost brzo přišel na to, že tvá síla spočívá v očích, které dokáží být teplé ale umí být i tvrdé a ledové, ne?
Ale, no jo, je to jeden z mých prostředků. Myslím, že jsem hlavně tvrdě pracující a svědomitý herec, ale stejně jsem byl spoustu let bez jediné dobré role. Mnohokrát jsem vzal všechno co mi nabídli. Cokoliv… Musel jsem čekat na štěstí, které přišlo asi před pěti lety, abych narazil na promyšlenou roli, která mi přinesla slávu a peníze. Najednou mám spoustu práce, a je to moc fajn, ale byly časy, kdy jsem byl rád, když jsem se uživil.
To je důvod, proč využíváš více svých talentů: fotografii, hudbu, básně…?
Nejspíš kdybych se soustředil, byl bych lepším hercem. Ale to, že jsem měl i jiné zájmy, jiné způsoby sebevyjádření, mi pomohlo, abych přestal být tak neurotický a umožnilo mi být víc uvolněný, koncentrovaný a taky si víc užít práci na filmech.
Jedním z privilegií, kterých se ti dostalo, byla možnost hrát v režijních debutech takových herců jako Sean Penn nebo Kevin Spacey (Albino Aligator – 1996)
Oba byli trochu nejistí, učili se za pochodu. Teorie je jedna věc a zabezpečit to všechno, druhá. Taky si člověk musí zvyknout, že je ten kdo velí. Byla to s nimi oběma velmi dobrá zkušenost, protože oba dobře vědí, jak pracují herci a jaké informace od režiséra pro svou práci potřebují. Penn měl úžasnou kariéru. Nejenže ukázal talent, ale taky moc dobře vybíral. Je privilegovaný, ale tvrdě na tom makal. Na svůj věk má úžasný seznam. (filmů)
V roce 1994 si pracoval na Carlitově cestě od Briana de Palma s Al Pacinem, kterého mnozí považují za dnešní číslo 1. Jaká byla tahle zkušenost?
Je to velmi zajímavý člověk, s úžasným smyslem pro humor, tvrdě pracující, a nadevše velice všestranný a skromný. Od lidí jako je on, se dá hodně naučit. Nevím, jestli je největší. Já ho měl nejradši v jeho rané fázi, ve filmech jako Scarface, Serpico nebo Godfather.
Kdo byly tvé hollywoodské idoly, když jsi začínal?
Ženy jako Meryl Streep. Díky ní jsem začal snít o herectví a nakonec to i zkusil. Později, jako většina lidí, jsem se inspiroval Marlon Brandem a Montgomery Cliffem. Ale pořád se mě znovu zmocňuje to nadšení, když můžu sledovat práci takových hereček jako Liv Ulman v Sonatě od Ingmara Bergmana, kterou jsem teď viděl.
Jsi poslušný herec, který se podrobí režisérově vizi, nebo jsi jeden z těch, co kladou spoustu otázek a pořád potřebují od režiséra nějaké poznámky?
Ten druhý druh… Ve kterékoliv denní či noční době smažím režiséra. Rozumím jeho práci, je to těžké odpovídat všem těm hercům, kteří jsou tak nejistí. Nechápu, jak to dokážou zvládnout, po tak velké přípravě, ta vyčerpávající práce na natáčení! Jsou opravdu našimi hrdiny!
Jinými slovy, o režii si ještě neuvažoval…
Rád bych to zkusil, přemýšlel jsem už o tom, ale musel bych odložit bokem všechno ostatní a nevím zda jsem na to připravený.
Narozen v New Yorku dánskému otci a americké matce, žil jsi daleko od velkého města až do svých 11 let: na farmách v Dánsku, Venezuele a Argentině. Do jaké míry ovlivnilo takovéhle divoké dětství, blízko k půdě a v samém středu přírody, tvůj dnešní pohled na svět?
Do velmi, velmi velké míry. Matka příroda je první školou. Udělá tě moudrým, jestli ji umíš pozorovat. Můžeš se mnoho naučit o cyklu života a smrti. Naučíš se, co znamená tvrdá práce od rozbřesku do západu (a špinavé ruce) a boj proti (a s) povětrnostním podmínkám. Život v Dánsku a v jižní Americe a pozdější návrat do USA mě naučily, že existuje mnoho kultur a všechny jsou hodny respektu, a také mnohé způsoby vidění světa a života. Na druhé straně, to věčné cestování mě připravilo o kořeny (i když se na mnoha místech cítím doma) a o kamarády. Přátele z dětství. Upřímně, to mi chybí.
Když jsi byl dítě a jezdil na koních po argentinských pampách, snil jsi o tom, být hrdinou? A kdo byl tvůj hrdina?
Můj hrdina byl Martin Fierro, mytický „gaucho“ (jihoamerický honák) z Argentiny, indiánsko-španělský míšenec, který, mimochodem, má několik společných črt s Alatristem. Taky nebyl dokonalý, ale byl statečný, ušlechtilý, odvetný a chránil své lidi.
Nedlouho po začátku své kariéry jsi zažil dvě frustrující zkušenosti, které by mohly potopit kohokoliv. Vzpomínáš na ně?
(usmívajíc se) Jak bych mohl zapomenout? První byla Greystoke: Legenda o Tarzanovi, od Huga Hudsona. Dostal jsem letenku do Londýna, dělal spoustu testů, a když už jsem si myslel, že to mám, dali to Christopheru Lambertovi. Co se stalo v Purpurové růži z Káhiry, bylo dokonce ještě horší: jednoduše scény, ve kterých jsem byl, vystřihli. To bylo frustrující! Vypadal jsem jako úplný blázen, zostuzený, hlavně před rodinou a přáteli, kterým jsem už o své účasti na těch filmech řekl. Mí rodiče mysleli, že jim lžu a říkali: „Synu, řekni nám pravdu! Co to vlastně v tom New Yorku děláš?“ (veliký smích)
Nechtěl bys někdy dostat nabídku na nějakou méně intenzivní, lehčí roli, například v komedii?
Nikdy mi nikdo komedii nenabídl a já vlastně ani nevím proč. Ale někdy opatrně vsunu ironické doteky do svých rolí. Všímejte si víc Alatristeho… Vždycky najdu komické situace v těch nejdramatičtějších. Vždycky jsem říkal, že mezi tragédií a komedií je pouze krůček,… ale ano, rád bych si zahrál v klasické komedii s vtipnými, duchaplnými dialogy, zábavou, něco lehkého.