Cesta s Viggem Mortensenem do srdce venkova

Datum: 14. května 2007
Autor: Robustiano Pinedo
Překlad: Viggi

Přijel rozvinout kulturní projekt a spojení s domorodými obcemi v Tartagalu.

Jsou téměř tři hodiny ráno. Je usazený blízko ohně v židli ze dřeva a kůže. Opékání pomalu končí. Lidé, pro které připravil dvě maté odcházejí najednou. Má na sobě šedé tričko se znakem San Lorenza de Almagro a odhazuje zbytek cigarety do žhavých uhlíků. Devětačtyřicetiletý Viggo Mortensen, má teď v ruce jehlu a provléká první steh do své modročervené vlajky, která utrpěla vášnivý trhanec při vítězství nad Lanúsem, osmého dne závěrečného utkání. „Baví mě vařit si sám.“

Druhého dubna využil premiéry filmu Alatriste v Buenos Aires a přijel na tři dny na venkov, aby odstartoval kulturní projekt blízko domorodých komunit v kraji Tartagalu. Ze svého nakladatelství, Prceval Press, herec z Pána prstenů propaguje podnikání související s fotografováním a populárním uměleckým vyjádřením. „Myšlenkou je pomoci rozšiřovat a ochraňovat zvyky a jazyk některých komunit,“ vysvětluje.

Žil v Argentině od dvou do jedenácti let. Od té doby mu zůstala jeho extrémní vášeň pro San Lorenzo. Než se rozhodl studovat politiku a literaturu ve španělštině.

Noc vítání byla dlouhá. Skončila ráno za svítání. Viggo zamířil do postele a po snídani odjel v doprovodu tří antropologů na sever, po Route 34.

Na strážnici nakoupil čokolády a karamelky, aby je rozdal v komunitě a čtyři CD na poslouchání během výletu. „Musím získat zpět ztracený čas,“ říká o malé kolekci Národního Rocku, z které zná pouze několik písní. „Je tam něco od Charlyho Garcii.“

Viggo Mortensen je prostý člověk. Všechny jeho věci jsou v bílé plastikové tašce: tři trika San Lorenza, jedno černé, jedny náhradní kalhoty a kartáček na zuby. Ze zadní kapsy svých modrých džínsů vytáhl bombillu. „Je potřeba ji mít po ruce.“ Sedl si na černé sedadlo a zalil si maté ze své vlastní termosky. „V místě, kde žiji, není problém maté sehnat.“

Hlídka na pozemku Chalican zdržela příjezd o několik hodin. Za gumami traktoru, který překřížil cestu, byl vůdce protestu. Měl na stranu posazený černý zdobený baret s rudou hvězdou. Několikatýdenní vousy, vojenský oděv a tyč, kterou držel v ruce, dodávaly Hectoru Santa Cruz, vyšší autoritě za zátarasem cesty „guevarovskou“ atmosféru. „Počítejte s hodinou, možná víc, možná míň,“ prohlásil vážným tónem zatímco pohyb jeho dolní čelisti prozradil koku. „Jde o to, že se tu bortí škola,“ vysvětlil. Nebyla to tedy žádná událost. Pokusy vědců vysvětlit, jak cenný je pro ně čas, který ztrácejí, byly však nevyhnutelně ukončeny monotónním: „Nikdo nemůže projít.“

Podle hlídky to byla škola číslo 39, Pablo Soria. Ricardo Cáseres, ředitel, nijak zvlášť blokádu nepodporoval a vyčítal to Santa Cruzovi, který uvítal exkurzi do školy, aniž by to prodiskutoval s ním nebo se sdružením matek z této organizace: „Musíme držet spolu,“ obviňoval zas druhou stranu. Herec, mezitím kladl učitelům otázky a vlídně naslouchal. „Třída je vyplavena, kdykoliv prší,“ vysvětlovala učitelka Angelica Barro, pracující v mateřské školce.
Když se vracel na cestu, byl Viggo rozpoznán. Rozdával autogramy a vlajky svého klubu mezi rodiny hlídačů, které ho následovaly. „Jsem si jistý, že ani jeden není fanoušek San Lorenza, ale může se stát, že se jimi někteří stanou,“ tvrdil plný naděje, hrdina Dějin násilí, před tím než pokračoval v cestě do Tartagalu.

„Ale co dělá v Tartagalu?,“ ptá se ohromeně Susana, obyvatelka, která jakmile se tu novinu dozvěděla, utíkala do centra města. Měla v jedné ruce svou dceru a v druhé fotoaparát. Čekala na chvíli, kdy by mohla ukořistit několik sekund s hercem, který byl sám ztracen v nenásilném shluku, který ho obklopoval.

O pět minut dříve, přijal nabídku od učitelky Eldy Juárez Eslady a navštívil stan, ve kterém se připravoval protest. „Nerad si dělám názor na něco, o čem nic nevím, ale mohu naslouchat,“ řekl a vyprázdnil šálek kávy, který si přinesl z hotelu naproti náměstí. Během pár minut zůstal bez vlajek – měl jich s sebou 30 – a také tu byly dvě místní televizní kamery. Zachráněn antropology a bez možnosti odpočinku po dlouhé cestě, dorazil konvoj v noci do komunity, jakmile vyšly první hvězdy. Po návratu do Tartagalu, kolem druhé hodiny ranní po prvním sblížení se s lidmi zapojenými do projektu, byl opět mezi fanatiky, kteří doufali, že jim podepíše jejich vydání Pána prstenů.

Trpělivě přerušil svou večeři a přívětivě vyhověl všem požadavkům.

Následující den začal velmi brzy. S krátkou rozmrzelostí, zářící v dalším modelu červenomodrého trička, herec unikal shluku fanatiků naskakujícím do jedoucího vozu. „Viggo, pardon, nemáme čas,“ omlouval se antropolog. „Rozumím,“ řekl Viggo, zatímco si vzal k okénku svou vlajku San Lorenza, jež zavlála ve větru, který opět trhal Viggovy nedávné stehy.

Po dlouhém dni, sdíleném se členy komunity, nastala chvíle pro návrat do Salty. Viggo odřídil 400 kilometrů, které dělily Tartagal od hlavního města provincie. Cesta uběhla tiše, mezi popíjením maté a povídáním si s ním. „Je pro mě obtížné být spojený s touto profesí,“ říká, zatímco vydechuje cigaretový kouř, který uniká oknem ven. „Je pro mě komplikované, poznat někoho opravdu důkladně.“

Jeho filmy vidělo přes 300 milionů lidí po celém světě. Jeho profese mu přináší kontakt s nejdůležitějšími osobnostmi ze světa velkofilmu a politiky. „To mě nikterak nezajímá,“ ubezpečuje. „Sláva má svou cenu, ale já tomu nepřikládám důležitost,“ říká, přičemž přísahá, že jeho auto je ten samý světlý náklaďák, který má od roku 1982.

Následující ráno odletěl směrem do hlavního města federace. V noci odstartoval do Spojených států. Musel začít pracovat na scénáři pro další film. „Vrátím se,“ řekl, než nastoupil na letištní eskalátor. Zmizel. Odnesl si bombillu v kapse svých kalhot, bílou plastikovou tašku a vlajku San Lorenza na ramenou.