Viggo Mortensen - Galerie - Clanky - 2007 - CQStyle
Antihrdina
Datum: září 2007
Zdroj: GQ Magazine
Autor: Marshall Sella, korespondent GQ
Překlad: Viggi
Mohli byste si myslet, že po Pánu prstenů bude Viggo Mortensen nastavený na život předvídatelných hrdinských proměn. Ale pro muže, který hraje nemilosrdného ruského zabijáka v novém filmu Davida Cronenberga a který nedávno prošel každý tábor smrti v Polsku a který věří, že ‚Happy Gilmore‘ je nejdokonalejším filmem ze všech, je život všechno, jen ne předvídatelný.
Ke konci velmi dlouhého dne po velmi dlouhém týdnu, Viggo Mortensen chodí po hotelovém pokoji, ve kterém bydlí posledních šest týdnů. Místo je to čisté, ale fantasticky zaházené. Kamkoli se podíváte, je něco, co dokumentuje nebo rozebírá katastrofu Německa na začátku dvacátého století. Ve středu pozornosti je kulatý dřevěný stůl tak přeplněný knihami a zápisky, že jen těžko najdete centimetr čtverečný volný. Jsou tam pohlednice nedávno koupené v koncentračních táborech druhé světové války, CD s hudbou Mahlera, Strausse a Weilla a zběsilost Prousta a Kafky uzavřená mezi moderními svazky o antisemitismu a obtížném historickém ukotvení vzestupu Hitlera. A blízko středu toho všeho, trčící nad literární suť po celém povrchu stolu, je starožitné stříbrné plnicí pero spolu s kalamářem s láskyplně vyleptanou liščí hlavou. Je to doktorát z německé historie nacpaný na jeden kulatý kus dubu.
Přesto nejsme v Německu. Je to ve skutečnosti Maďarsko, které zobrazuje Německo ve filmu, který tu Viggo natáčí – Good Vincenta Amorima, který vypráví příběh německého profesora literatury, jehož román o soucitu euthanasie postupně vyústí v propagandu nejtemnějších záměrů nacistů. Aby to bylo ještě zamotanější, Viggo si teď mne čelo oběma rukama, jak se snaží upnout svou mysl na dobu před rokem, kdy byl Rusem – nebo raději, hrál ruského kriminálníka žijícího v násilném podsvětí Londýna – v nejnovějším filmu Davida Cronenberga, Eastern Promises, který bude uveden ke konci tohoto měsíce.
Mnoho Viggových nejlepších příběhů je v některých ohledech spojeno s tím, jak se připravuje ( někdo by řekl divoce pře-připravuje) na své filmy. Jako Nikolai, ruský gangster, byl nucen být pokrytý od hlavy až k patě tetováním – protože tetování v této kultuře vypovídá o tvém životním příběhu: ve kterém vězení jsi seděl, jaké zločiny jsi spáchal. Jak tvrdí jedna postava z filmu: „Bez tetování neexistuješ.“
„Byl jsem v Londýně, v hospodě,“ říká Viggo, směje se a lítostivě potřásá hlavou. „ Mnohokrát jsem si nesmyl tetování do druhého dne, protože to usnadňovalo maskérům spoustu práce. Když jsem měl vyhrnutou košili, mohli jste toho hodně vidět a samozřejmě moje tetování na prstech bylo dost viditelné. A bylo velmi věrohodné. Hodně jsem pátral po tom, abych se ujistil, že je správné. Našel jsem lidi, co to věděli!“ říká. „Tak jsem tam tak seděl a dva lidi za mnou si povídali rusky – velmi rozrušeně hovořili. Neznal jsem mnoho, abych přesně věděl o čem, ale poslouchal jsem rytmus jejich řeči.“
Náhle dva Rusové ztuhli. Něco upadlo na podlahu a oni jen zírali na Vigga. „Uvědomil jsem si, že si myslí, že jsem ruský zločinec, který je sem sledoval odposlouchává je, což jsem byl!“ říká, čerstvě poděšený. „A já jsem si myslel: ‚Ó Bože – právě se stala ta záležitost s Litviněnkem. Zvednu se odejdu!‘ Což jsem vzápětí hned udělal.
„ Ale to bylo ještě horší,“ pokračuje „Teď jsem jim potvrdil jejich nejhorší obavy, protože jsem odešel, jakmile jsem uviděl, že se na mě dívají. Pouhá napodobenina! Nakonec se nějaký chlápek zeptal ‚Jsou…jsou pravá?‘ A já řekl: ‚Ne!‘ A ozval se vzdech plný úlevy: Aaaaahhh, dobře! To mě přesvědčilo, že to bude v pořádku. Byl jsem v pohodě.“
Herecký úspěch Vigga Mortensena pramení ze skutečnosti, že je rozený pozorovatel, jeden z těch lidí, kdo se pohybují životem v atmosféře vážného ticha. On je jeden z těch herců, jehož náplň práce je překvapující, nejen proto, že na svých 48 letech se ve vzhledu za celou tu dobu výrazně nezměnil. Zamyslete se nad neúplným seznamem: The Indian Runner, Crimson Tide, The Portrait of a Lady, A Perfect Murder, A Walk on the Moon, 28 Days, Hidalgo, A History of Violence – a to nemluvíme o díle, které nás přivedlo k jeho talentu, role Aragorna v trilogii Pán prstenů.
Nikdy to nijak zvlášť nesměřovalo tímto směrem. Viggo Mortensen se narodil, na Manhattanu v New Yorku dánskému otci a americké matce. Své dětství strávil převážně v Argentině, ale s notnou dávkou cestování. Po tom, co se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo 11, usadil se na severu New Yorku a absolvoval St. Lawrence University v oborech státní správa a španělská literatura. Utíkaje do neutrálního území v Dánsku pak pracoval v řadě zaměstnání. Živil se jako číšník, barman a přístavní dělník. Doručoval mouku do pekařství po celé zemi. Prodával květiny na ulici. „To byla skvělá práce!“ říká. Bylo to dost brzy ráno, ale bylo skvělé být na ulici.“
A, jak to bývá u všech filmových herců, Viggo se může podělit o svá bizarní zranění ze své minulosti. Ta proslulá jizva pod nosem je například ještě ze školy. „Byl Halloween – a já jsem se co nejlépe snažil napodobit makeup Aladina Sane Davida Bowieho.“
„Jo, to je pro tebe dobrý vzhled.“
„V té době,“ říká. „Teď bych vypadal skutečně smutně. No, toho jsem dosáhl pravděpodobně potom taky.“ Výsledkem bylo něco na způsob opilecké rvačky. Viggo je nejasný v detailech a z pochopitelných důvodů – jeho obličej skončil pořezaný ostnatým drátem.
„Jako to, co udělala tvá postava v History of Violence Edu Harrisovi?“
„Ano – řekl jsem to Davidovi,“ říká, s rozjasňující se tváří. „ Ale byla to jen shoda, už to bylo ve scénáři.“
Měl také několikrát zlomené obě nohy. Požádaný, aby je vyjmenoval, zaujímá svou obvyklou kombinaci svéráznosti a mnohoznačnosti: „Zlomil jsem si je při lyžování, při fotbale, při pracovních úrazech…“
„ ‚Pracovní úrazy.‘ Buď trochu přesnější!“
„Oh, pustil jsem si na nohy hromadu olověných tyčí ve slévárně,“ vysvětluje. Zdá se, že je to ten starý Viggo Mortensen. Polož mu otázku a náhle mluví o naprosto jiné práci, kterou měl v zemi, kterou před tím nezmínil. Je něco mezi Dorianem Grayem a Lordem Jimem. Diskuse o filmu Godfather mu připomíná jinou práci, kterou jednou miloval. „Oh – pracoval jsem ve starém Thalia kině na 95th Street v New Yorku,“ říká. „ Je tam ještě? Prodával jsem lístky a popcorn. Bylo to skvělé. I když nás dvakrát vykradli.“
Zdá se být hrozně neurčitý. Ptám se: „Stalo se ti to víckrát?“
Viggo potřebuje projít svou paměť. „Hmm. Jednou mě pobodali,“ povídá.
„Pobodali?“
„Jako takhle nějak“ – tady ukazuje gestem malé bodnutí svou pravou rukou.
„Ne, já vím, co je to ‚bodnutí‘. Jak se to stalo?“
„Byl jsem v New Yorku, šel jsem domů kolem desáté večer,“ vzpomíná. „Ten chlap vyběhl zpoza rohu a křičel. Uhnul jsem se stranou a spadl jsem na zem. Zasáhl mě do ramene a pak prostě pokračoval v běhu a řval na celé kolo. Zatracený cvok.“
„Zavolal jsi policii?“
„Co bych to dělal? Řekl jsem to tehdy své přítelkyni. Myslela, že jsem si to vymyslel.“
„Wow,“ odpovídám. „ Co to o tobě řekla? Ty jí povíš, že tě bodli a ona ti nevěří.“
Viggo zkřiví obličej pobouřené milenky: „Nooo – jdeš o půl hodiny později! Vždycky chodíš o půl hodiny později!“
Velmi brzo ve své filmové kariéře Viggo potkal Exene Cervenku, hlavní zpěvačku známé punkové skupiny X a oženil se s ní. Měli spolu syna, Henryho, teď je mu devatenáct. A ačkoli se Viggo a Exene po čtyřech letech rozešli, rozchod byl za velmi dobrých vztahů, takže chlapec mohl vyrůstat u obou rodičů. (Perceval Press, které spoluzaložil a které vydává jeho všeobecně uznávané knihy prózy a fotografií, dokonce vydalo minulý rok svazek prací Exene Cervenky.
Zvláštní, Viggo mluví o všech svých starých životech – jako herec, autodopravce, básník, dělník v docích – na stejné úrovni, jako by se jedno nelišilo od druhého. Sedím tu v pokoji a mohu si ho snadno představit psát tímhle plnícím perem ( kolem a kolem, jeho postava ho vlastnila celý život) stejně jako si ho dovedu představit pracovat u dánského kladkostroje, aby zvedl pytel ze země do pekařova obchodu. Ta vyváženost toho všeho – ten smysl, že příprava je příprava – ho ukotvil. Spojený se svým cestovatelským životem, je všude trochu cizincem a všude doma.
Nezasvěcenci přijde jeho snaha připravit se na roli ne méně než maniacká. Na place, může mít člověk obavy, že herci, kteří to raději nechají být, na něho budou pohlížet jako na někoho mezi zastrašujícím a nesnesitelným.
Pro Eastern Promises Viggo zašel do svých obvyklých extrémů vnímání. Znovu si přečetl všechnu svou ruskou poezii, což se očekávalo. Hledal typy ruského podsvětí, nejen, aby měl svá tetování správně, „ale také jsem chtěl cítit, že když se Rus podívá na film, neuvidí to co obvykle – že pokaždé když Amerika dělá film o Rusech, přízvuk je vtipem.
„Tak jsem jel do Ruska a nahrával si spoustu lidí. Jezdil jsem vlakem. Jel jsem na Ural, odkud pochází má postava. Lidé z Uralu jsou typicky velmi houževnatí. Očekávají nejhorší. Vzpomínám si že se kohosi po předpokládaném pádu komunismu ptali, jak se věci změnily a ten muž řekl: ‚Čekáme na to nejlepší…ale otočí se to jako vždycky.‘ Jsou to velmi na osud věřící lidé. Mají hroší kůži!“
„A odešel jsi sám,“ nepoukazuji na nic jiného než na fakt, že toto se ve sféře Hollywoodu jednoduše nestává. „ Dokonce nemáš ani osobního asistenta. Jaký druh celebrity to jsi?“
„No, každý má své způsoby,“ říká klidně. „Jsem si jistý, že si David Cronenberg myslel, že jsem se zbláznil jezdit do Ruska. Ale když mi to dělá radost, proč ne? Jsem si jistý, že režisér Good si myslel, že jsem blázen, projít si všechny koncentrační tábory v Polsku. Ale bylo to zajímavé.“
„Skutečně jsi to udělal?“ ptám se.
„No, všechny, co jsem mohl najít,“ říká. „Jezdil jsem i tam, kde měly být, ale nebyly. Pak mimo Německo. Mnichov samozřejmě. Jezdil jsem kolem a poslouchal Mahlera.“
Posedlý, nebo ne, Viggova příprava funguje. Jako Nikolai v Eastern Promises, má chování muže jak připraveného na násilí, tak rozpolceného. Je bezvadně učesaný, ale je tu opravdu děsivá osamocenost okolo tohoto muže, který na v jedné chvíli zachází se zmrzlou mrtvolou, nejprve fénem, aby trochu roztála, pak systematicky odstraňuje znaky identity těla. Před začátkem se otáčí k nejchoulostivějšímu muži, ukazuje mu a tiše říká, svým silným přízvukem: „Teď se mu chystám na zuby a ustřihnu mu prsty. Možná byste měl odejít z pokoje.“
Vzhledem ke Cronenbergově poslední práci (jako u History of Violence, by bylo nefér popisovat Eastern Promises příliš do detailu, protože spoilery jsou prakticky už v několika prvních minutách. Stále to může být Cronenbergova – a Viggova- nejlepší práce. Spoiler s největší jistotou uvedený ještě před uvedením Eastern Promises (ačkoliv ne na těchto stránkách) je, stačí říci, boj. Scéna je tak tělesně brutální, že i Viggo hlasitě pochybuje zda „ neodradí lidi od filmu,“ zatímco dodává, že „ je to pravděpodobně, na jisté úrovni, každého nejhorší noční můra.“
V obvyklém povědomí o Viggo Mortensenovi, byl to po řadě působivých rolí právě Pán prstenů a jeho královský, ikonický výkon, který ho na dlouhou dobu vystřelil do pohádkového postavení hvězdy, které si zasloužil. Přesto se nezdálo, že tomu tak bude.
O všech filmech, o kterých diskutujeme, trilogie přijde na řadu jen vzácně. Možná o ní mluvil už toliksetkrát, možná jeho dva poslední filmy s Cronenbergem jsou mi bližší. V každém případě, po chvíli k tomuto bodu zamířím.
„Po Pánu prstenů jsi měl na výběr cokoliv,“ připomínám. „Mohl jsi se odrazit od…no od opravdu omezené kariéry.“
„Já jsem už v půli cesty!“ říká. „Jsem zbabělec.“
Nemyslí to tak. K jeho způsobu uvažování, on nádherně využil úspěchu trilogie. „Každý, kdo měl hlavní roli mohl dostat velké role,“ říká. „Nikdy bych nepotkal Davida Cronenberga, kdybych nebyl v Pánu prstenů. Nebyl bych dělal svých pět posledních filmů. Ani španělský film, i kdybych mluvil španělsky a vypadal správně. Nezáleží na tom jak moc mě režisér mohl chtít pro tuto roli.“
Tohle je jeho myšlenka, která mu za to stojí, evidentně. Kolik herců by se cítilo šťastně, po tom co měli emblém epické mašiny na peníze Petera Jacksona, kdyby dostali hlavní roli v Alatristovi, španělsky mluveném filmu o hrdinském žoldákovi z válek sedmnáctého století?
Ne že by měl Viggo alergii na velkofilmy. On a jeho syn navštívili všechny hollywoodské trháky, vždycky na premiérách. Je to jeden z Viggových rituálů – kupovat si lístky osobně, v předprodeji.
Dostali jsme se v hovoru na reakci jeho syna, když spolu byli na premiéře Titaniku. „Viděli jsme to u Manna,“ Viggo vzpomíná. „Byla to velká věc, na konci to bylo jako Norimberská Rally. Všichni se postavili, plakali a tleskali. Henry tam seděl a mračil se. Řekl: ‚Mělo to být o lodi – ne o těch pitomých lidech!‘“
Zastaví se v hovoru a poslouchá kritiku znovu přehrávanou ve své mysli. „Nezavolá mi James Cameron po tomhle článku, že ne?“ říká Viggo před tím, než se přidá k odmítnutí kýče. „To nebyla Cameronova chyba! Nějak se to podělalo!“
Přesto Viggo a Henry nevynechali ani jeden trhák“ Armagedon, Pearl Harbor z těch největších. A vždycky filmy Willa Ferrela. Má také něco jako posedlost Adamem Sandlerem.
„Happy Gilmore, samozřejmě, je bezvadný od začátku do konce,“ říká naprosto vážně. „Je to klasika. Výkon babičky je geniální. Opravdu srdcervoucí výkon.“
Bohužel pro každý triumf Adama Sandlera, je ve světě nějaké zvěrstvo. Hlavní postava v Good – jehož přechod k nacistům začíná s nejlepšími úmysly – vede k tomu, že Viggo působí jako neobyčejně moderní osobnost.
„Je tolik paralel mezi filmem, který natáčíme a současností,“ říká. „Lidé se musí ptát sami sebe: ‚Vzdal bych se případně některých občanských svobod? Vzdal bych se téhle cesty?“
„Občanských svobod? krčím rameny, abych ho pobídl. „Tyhle jsou nudné. Hej, když nemůžu ukázat úplně všechno, co dělám, své vládě…“
„ Pak máš ošklivá tajemství,“ říká.
„Takže máš rozmyšleného kandidáta pro příští rok? Obama?“
„Je to všechno jako cirkus, zvlášť když se díváš s odstupem. Nemyslím si, že i kdybys měl perfektního kandidáta, bude někdo v první řadě myslet na zemi…“
„Jako kdo? Bobby Kennedy?
„No, myslím si, že byl svým způsobem zkažený a chudý duchem… Ale řekněme, že máš velmi dobrého kandidáta, vůdce myslícího na občany. Zabere to generace…Tahle administrativa toho tolik zničila. Ne nepodobně Německu ve třicátých letech. Občanské svobody, životní prostředí nahrazují všechny soudce – a nejen ty celostátní. Byla to venkovská záležitost. To, co nacisti dělali. Chování Cheneyho bez ohledu na souhlas lidí je velmi nacistické.“
„Žádné pocity z Hillary Clintonové?“
„Společné.“
„A třetí strana?“
„ Mohlo by tu být dvanáct stran, ale dokud nezmění zákony – dokud je neudělají jako v Kanadě a Evropě, s dnem, kdy volební utrácení začne a jiným, kdy skončí – nic nebude fungovat. Protože si to můžeš koupit.
„Spojené státy jsou velmi podobné filmovému byznisu,“ dodává. „Den po Oskarech, Entertaiment Weekly vytahuje seznam pravděpodobných výběrů na příští rok! Dělají to před tím, než viděli filmy.“
„Zajímáš se nějak o Oskary?“ ptám se.
„Vždycky mě napadne citát Churchila.“
„Jak říká dámě, že on bude ráno střízlivý ale ona bude stále ošklivá?“
„No, to teda nebyl.“
„Wow, urážka jak Kennedyho, tak Churchila.“
„Churchill byl zodpovědný za bombardování iráckých civilistů ve dvacátých letech,“ říká v zápalu. „A za testování leteckých bomb a chemického válčení. Ale myslel jsem ten citát o tom, nikdy neusilovat o medaile… Nikdy jsem nebyl nominovaný, tak za čím bych měl sakra jít? Kdokoli kdo má rozum ví, že spousta hodnotných věcí bývá vynechána. Ocenění jsou na úrovni dějin nespravedlnosti – ale když to chcete vzít s humorem, můžete říci, že jsou to také dějiny legračního oblečení a neúčelných proslovů.“
Pozdní sluneční svit si pohrává s Viggovým Gesamtkunstwerk (hotové umělecké dílo, pozn.př.) stolem – láme světlo skrz rudou vázu na parapetu a hází cákance krve na knihy. Viggo jde k vysoké polici a sundává láhev maďarského Cabernet Sauvignon a vysvětluje žertovným hlasem: „Proto nosím červené tričko! Piju červené, nosím červené.“
„Máš rád Snickers bary?“ dodává. Zdá se, že čokoláda je jeho skutečná vášeň. Byl v Budapešti dost dlouho na to, aby objevil to, čemu věří, že je „jeden z nejlepších obchodů s čokoládou na světě“ asi tři bloky odsud.
Najednou, se od dveří ozve nemotorný zvuk; Viggo jde naproti protože služebná zůstává tam, ale žena není zvyklá ho tu vidět. Vyjekne, ale Viggo už se uličnicky směje „Vy jste opilá, ne?“ škádlí ji, velmi jemně, není si tak úplně jistý, zda rozuměla. Zdá se že ne, a ustupuje zpět, jako by chtěla nechat jen jedny šlépěje ve sněhu, zatímco se celou dobu chichotá, jako školačka.
Před nějakou dobou se okno, Dunaj za ním a Královský Palác za řekou poněkud setměly. Restaurační lodě se plahočí zleva doprava podél řeky a dole na promenádě jsou policisté a stárnoucí šlapky zaměstnáni vlažným nočním konfliktem.
Ale my se oba dva díváme na hotelovou zeď vedle nás. Odpudivá opravdu ošklivou růžovou malbou je teď přikrytá fotografií tísíců bot - hrozivý obraz z jednoho táboru smrti. Je překvapivé, kolik jeho metafor dnešních dnů spadá do Třetí říše. Něco v Bushově administrativě jiskří odkazem na Kristallnacht (Křišťálovou noc). Ovace ve stoje v Mannově kině mu nyní připomínají Norimberskou Rally, jak mu to jedno po druhém dochází, že vyhrkne do naší debaty o marnosti oceňování. „Hej – Leni Reifenstahl nikdy nevyhrála Oskara!“
Později když zíráme na tabuli s pustinou třicátých let, Viggo se natahuje a když cosi vytáhne, vesele se zeptá, „ Nechceš pohled z Treblinky?“
Pár minut po tom, se z ničeho nic ptá: „ Je už pozdě?“ Chce zaútočit na svůj oblíbený obchod s čokoládou a zavírají tam v deset večer. Tak jsme se rozhodli vyrazit ven. Chce mi ukázat restauraci, kterou má rád a pak se zamířit směrem ke své čokoládě.
Běžím do svého pokoje, abych popadl své nahrávky a už mi zvoní telefon. Je to Viggo a jeho hlas zní tak trochu polekaně. Je po desáté večer. Místo dvou a půl hodiny, které jsme plánovali pro rozhovor jsem tam byl hodin skoro šest. Je příliš pozdě. Tak tedy zapínám hotelovou televizi, která je nekonečně plná programů v sedmi jazycích a sleduji, ze všech filmů – Witness, jeho první film, v němčině.
Příští ráno mám pod dveřmi dopis. Je přátelský, předpokládám, ale je v něm také rozmrzelý podtón. Šest hodin? Teď nemá žádný čas na přípravu pro svůj brzký příchod! Stále, píše, se ale můžeme sejít některé večery. Zdá se, že má dojem, že řekl spoustu věcí, které „nejsou důležité.“
O den později najdu po dveřmi další dopis. Je velmi odlišný od toho prvního. Tohle není pozdrav, nebo uspěchaná zpráva o rozvrhu. Na vrchu je moje celé jméno. Pak to pokračuje tučně psaným prohlášením : JEN ZPÁTKY Z PRÁCE. Viggo zase začal používat své rekvizity pro Good. Tento dopis je na hotelovém poznámkovém papíře – ale evidentně psaný plnícím perem německého profesora. Všude jsou prosáklé velké kaňky. Jako kdyby to napsal byrokratický Ralph Steadman.
Viggo se stále zajímá o to, jak prošel naším maratonem – vlastně, teď se rozhodl že „spousta toho byly pravděpodobně žvásty,“ Předpokládá, že se ještě sejdeme, abychom to znovu prodiskutovali. Ale ručně psaný text se zdá, jako by mluvil o opaku. Jedna má polovina ví, že si odpustím opětovné narážky na to, že se opět stal Němcem.