Viggo, hvězda, co odsuzuje boj
Kultivovaný a trochu potrhlý herec výjimečného talentu
– Viggo Mortensen.
Zdroj: fantasyplanet.cz
Datum: 26. 6. 2007
Překlad: Saša
Viggo Mortensen je muž s mnoha rozlišnými dovednostmi – kromě toho, že je velmi dobrý herec, je i fotograf, básník, malíř, Američan, Dán – a otec. Je to muž, který navzdory velké popularitě a široké fandovské základně křížem krážem světem, nemá manýry obletované hvězdy.
Viggo Mortensen má hodně práce. Kromě několikadenní prezentace svého nejnovějšího filmu o španělském žoldnéři jménem Alatriste v kanadském Torontu pracoval v poslední době i na filmu Eastern Promises (Východní sliby), je neustále obklopen novináři, kteří jej žádají o rozhovor a obležen fotografy společně s fandy. Přesto působí stále stejně klidně.
„Tato pozornost vůči mé osobě je součást mé práce, kdyby se toto nedělo, nebyl bych tady“, říká s klidem Viggo, sedíc právě v zahradní restauraci na konci rušné ulice s lahví červeného vína a lehkým obědem. Opírá se a v klidu pozoruje okolí.
„Minulých pár dní bylo velice rušných, ale já jsem za to vděčný, a to i přesto, že jsem byl opravdu hodně unaven neustávající pozorností, naopak, to stálé nadšení fandů a jejich neúnavnost získat pár snímků či můj podpis, je pro mne ohromující…ale kdybych si mohl vybrat, jsem raději sám.“
Viggo Mortensen se nechová jako hvězda, ba naopak. Je to skromný až plachý, přímý, vážný a vřelý muž, který s chlapecky plachým úsměvem na rtech poslouchá dotaz jaké to je platit za sexuální symbol počátku 21. století. Evidentně tento post nechápe a přemýšlí o něm nahlas
„Ať to chápu nebo ne, udělat s tím nemůžu stejně nic. Lidé mne tak vidí a chápou a ač tím nejsem zrovna nadšený jejich názor jim neberu a dokud mne s tím nikdo neobtěžuje, nepřemýšlím o tom.“
Španělská herečka Ariadna Gil, jeho filmová partnerka s Viggem v Alatriste natáčela velmi otevřenou milostnou scénu a velmi dychtivě o této práci s mluví. „Víte Viggo je ten nekouzelnější muž jakého znám, a natáčet s ním byl opravdu vzrušující zážitek. Celý den jsem dostávala sms s dotazy od žárlivých partnerů jaké bylo natáčet s Viggem tak žhavou scénu!“
A Viggo s plachým klukovským úsměvem tuto větu komentuje:
“V ženách se příliš nevyznám, ale práce na filmu byla skvělá a užil jsem si to“.
Alatriste se natáčel ve Španelsku a ve španělštině, třebaže Viggo nemá se Španělskem vlastně nic , až na řeč, společného. Narodil se americké matce a dánskému otci , do svých 11 let vyrůstal v Argentině a se Španěly cítí velkou sounáležitost, nejen pro podobnou historii i náturu.
„Lidé v Argentině zrovna tak jako ve Španělsku nedokáží ukrývat svoje city, ať už kladné či záporné. Pozoruji to i na sobě a na své /ne/schopnosti hrát dobře poker. Španělská kultura je mi natolik blízká, že nebyl problém se zde ´usadit´.“
Po rozvodu rodičů žije Viggův otec v Dánsku, kam se Viggo uchýlil jako teenager a dokonce tu pracoval jako řidič tiráku. Dánsky mluví sice plynně, ale na dánský film v dánštině by potřeboval víc mluvit a zbavit se přízvuku. Zatím ale v žádném dánském filmu nehrál, dokonce ani se nechystá – třebaže by rád. Na letošním torontském festivalu je přihlášeno dokonce 10 dánských filmů a Viggo doufá, že mu zbude čas, aby viděl aspoň některý z nich. Včera v předsálí mluvil s jedním z herců a ač tvrdí, že se stydí mluvit Dánsky, šlo mu to dost dobře.
Mluví-li se v Hollywoodu o Viggo Mortensenovi, pak jen ve smyslu obdivu či údivu. Je hojně citován, podobně jako Immanuel Kant, Walt Whitman či Joseph Campbell, a hojně a užasle komentován – že přišel na lednovou tiskovku v New Yorku bosý, že pije jihoamerický čaj z domorodých nádob tvarem připomínající bombu, že píše básně, fotí a maluje obrazy a ač je to podivín, ve všem je opravdu dobrý. A očividně není a nikdy nebude osobou pro výživné drby a zážitky a absolutně není hollywoodsky sebestředný.
„Lidi si o mne prostě udělali určitý obrázek a já nemám v úmyslu se proti tomu bránit, beru život jaký je a co přináší. Joseph Cambell řekl, že život je jedna velká starost a úzkost. Nemůžeme svůj život zcela změnit, ale můžeme změnit náš názor na život , protože jisté je jen jedno – že jednou všichni zestárneme a zemřeme.“
Každý další filmový projekt se stává Viggovou osobní záležitostí, své postavě se zcela odevzdá. Například během natáčení filmu Hidalgo (Ohnivý oceán) navštívil indiánské kmeny Jižní Dakoty nejen proto, aby je nafotil. Stal se součástí tradičního indiánského obřadu The Ghost Dance (Tanec duchů), který indiánské kmeny tančí každý rok po masakru u Wounded Knee v r. 1890. Snímky,které zde nafotil, publikoval v knize vydané Mortensenovým nakladatelstvím Perceval Press a společně se svým vydavatelem a partnerem Pilarem Perézem založil v r. 2002 nadaci, která podněcuje mladé indiánské autory k vydávání příběhů, jež by jinak nebyly nikdy vyslyšeny.
„Zajímám se o jiné kultury a zajímá mne jiný pohled jiných kultur. Jsem unešen tradičními indiánskými pověstmi a příběhy, zrovna tak jejich výtvarnou kulturou, není zde mnoho možností jak je vidět a slyšet.“
Není podstatné jak Vigga vidíte, zda jako herce, či hvězdu, či básníka, malíře, fotografa, nebo jako Dána nebo jako Američana, je jedno jak mu budete říkat, protože on sám v tom má jasno.
„Jsem v pohodě hlavně proto, že vím, že jsem lidská bytost. A být člověkem neznamená mít jen jednu charakteristiku.“
Viggo Mortensen vychovává Henryho, svého nedospělého syna a z pocitu, že je otcem, cítí velkou zodpovědnost. Rád hraje a popularita mu nevadí, ale nejraději žije daleko od Hollywoodu, na farmě obklopené přírodou a se svým synem.
„Rád bych s ním a s rodinou byl co nejčastěji. Je to můj nejmilejší vesmír – domov. Čas letí, svět a lidé v něm se neustále mění, a člověk sám se také mění a tak je dobré se zastavit a vnímat čas a věci, které vás formují. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl bych svět vnímat tak, jak to dělám když píši a maluji.“
Viggo Mortensen se v roli otce cítí dobře a svůj vztah s Henrym charakterizuje spíš jako přátelství než vztah otce a syna.
„Nikdy jsem nepotkal tak adaptabilní a otevřené dítě, je rozumný a psychicky velmi silný, sebevědomý a velmi klidný, rozhodně víc než já. Často jsem překvapen jak dospěle si počíná přestože jeho společenské zkušenosti jsou mnohem menší něž třeba moje. Henry je mimořádný člověk.“
Náš rozhovor se blížil ke konci zrovna tak jako jeho rychlý oběd a před restaurací se opět houfoval dav fandů prahnoucích po podpisu a fotce a tak Viggo, nedající na sobě znát jediný kousek neklidu či zájmu o ten povyk venku, na konec doplňuje „Ani moje ego ani sebeúcta neutrpí až tenhle povyk skončí, ale teď je to tady a já jsem toho součástí. Jdeme!“
O t á z k y & o d p o v ě d i z tiskové konference na film.festivalu Toronto:
Když se rozhodovalo kdo bude hrát kpt. Alatriste, říkali ti lidé, že tu roli nemáš brát?
VM: Ano a hodně se toho kolem mého rozhodnutí napovídalo, především zde, v Americe. Já ale nehodlám hrát pouze v evidentních kasovních trhácích. Tohle byl skvělý příběh, tak dobrý, že jsem neváhal ani minutu.
Rolí Aragorna jsi se zařadil do rolí charakterních hrdinů, ale Alatriste takový rozhodně nebyl…
VM: (přemýšlí) Alatriste nebyl vítěz a to se mi líbí. Mám rád, když není předem dané a jasné, že šermíř či toreador vyhrají, ale jsou to prostě jen lidé, kteří mají i špatné dny. Můžeš být v tom co děláš opravdu dobrý, ale ne každý den musí vyjít. A Alatriste měl takových dnů hodně, přesto neztratil nic ze své hrdosti, která byla v ostrém rozporu s omezeností krále jemuž sloužil – přičemž podobnost s mým prezidentem není nepodobná – dělají co chtějí bez ohledu na to kolik důkazů mají, že to dělají špatně.
Kolik let vlastně už hraješ?
VM:Myslím, že 24 let, no, dost dlouhou dobu (smích), ale když jsem to teď řekl je to jako ve smyslu „oh můj bože! Tolik let?!“ přitom mi připadá, že jsem sotva začal (smích).
Příští rok ti bude…padesát..!?
VM: No vlastně až na konci příštího roku mi bude…no ano příští rok!Letos na konci teprve 49(smích).
Má ta padesátka pro tebe nějakou zvláštní váhu?
VM: Ne, nemá. Ale předpokládám, že příští rok mít bude (smích). Ale neobávám se zas až tak, mám rád narozeniny, je to čas ohlédnout se zpět, je to podobný pocit jako na Silvestra. Nemívám předsevzetí či nějaké velké oslavy. Ale možná…možná padesátka si je žádá…?
Jak se vyvíjí tvůj život když šílenství kolem Pána prstenů už opadlo?
VM: Těch pár roků po natočení měl život fakt rychlý spád, ale poslední měsíce mám zase ten příjemný pocit, že můžu courat městem, aniž bych budil velký rozruch. A jsem přesvědčený, že to souvisí s mou po-prstenovskou prací. Role, které jsem hrál, byly zajímavé, ale nebyly to role ve velkofilmech, ani jsem nešel z role do role, jak to dle nabídky rolí mohlo být. Mohl jsem si vybrat-poslechnout své srdce nebo svého agenta. Vybral jsem to první, nelituji a navíc být superslavný není vítězství, ale vždycky jen ztráta. Pro mne je nezbytné cítit perspektivu všeho co dělám k reálnému světu. Uvědomovat si svou smrtelnost. Ti, co se za super hvězdy považují se od reálného světa izolují a žijí v nablýskaném světě, který je pouhým pozlátkem a iluzí. Znám plno lidí, kteří po ztrátě slávy musí zaplatit, byť jen nemožností normálně žít.
Proč to teda stojí těm lidem za to?
VM: Protože hodně z nich nedokáže odolat nabízenému „prstenu“, dostanou šanci si užít perfektní život a nechtějí později litovat promarněnou šanci. Samozřejmě ne všechny šance jsou zavrženíhodné-mohou naopak změnit dokonale tvůj život – dostaneš se na místa kam bys jinak nejel, setkáš se s lidmi, které bys neměl šanci jinak poznat, ale také ztratíš možnost mít obyčejný a soukromý život. Všechno má svou cenu.
Jel jsi do Ruska, když jsi studoval roli Nikolaje Lužina ve filmu Eastern promises od Davidla Cronenberga. Poznávali tě tam fandové Aragorna?
VM: Pobyt v Rusku byl zajímavý, protože tak jak vypadám v civilu, vypadám stejně jako kterýkoli Rus a tak by pravděpodobně nikdo nečekal, že s ním v moskevském metru na nástupišti stojí Aragorn (smích), všichni tam mají dost starostí na to, aby na takovou bláhovost jen pomysleli. A bylo to blaho! Procházel jsem se městem a jezdil po okolí, za celé dva týdny pobytu mne poznal jen jeden kluk, zahleděl se mi do očí a věděl. Řekl mi, že Pána prstenů viděl tak 500x a ač nemám ani dlouhé vlasy, ani vousy, poznal by mne vždycky.
Mluvíš anglicky, španělsky, francouzsky a dánsky, neříkej, že umíš i rusky!
VM(smích) Učil jsem se, než jsem do Ruska jel, abych se domluvil a porozuměl nápisům v metru a na silnici, takže na velký řeči to není, ale když se na mne mluvilo pomalu a srozumitelně, problém s domluvou nebyl.