Viggo Mortensen - Galerie - Clanky - 2007 - Murcio-3
Wikén - El mercurio
Datum: Březen 2007
Autor: Ernesto Garratt Vines
Překlad: Viggi
Hvězda Pána prstenů a nedávného Alatrista vyzařuje během své cesty do Chile srdečnost.
Se svým nápadným argentinským přízvukem a maté stále při sobě, Mortensen poobědval s El Mercurio a povídal o fotbale, jeho polemice s Almodóvarem a o tom, jak zůstat skromný v Hollywoodu.
Minulé pondělí, hned po tom, co vystoupil z letadla, které ho přepravilo z Mexika do Chile, si Viggo Mortensen, hollywoodská hvězda Pána prstenů náhle uvědomil, když procházel přes celní kontrolu, že by měl být lepším hercem. Vypráví zážitek po několika hodinách, v perfektní španělštině, zatímco přichází do jídelní haly v El Mercurio.
„Celník se podíval na můj americký pas a ptal se mě, jak dlouho se hodlám zdržet v Chile,“ říká o jedné z mnoha scén, které se odehrály na letišti, během jeho propagační cesty do Latinské Ameriky kvůli jeho poslednímu filmu Alatriste, filmové adaptaci románů Arturo Pérez-Reverta, která ho přivedla do naší země na více než den a která bude uvedena tento týden.
„Tak jsem mu odpověděl španělsky,“ Viggo pokračuje ve své anekdotě. Režisér filmu, Augustín Díaz Yanes a jeho filmová partnerka Ariadna Gil, poslouchají. „A když promluvím, projeví se můj argentinský přízvuk. Tak se ten celník na mě podívá jako: ‚Argentinec s americkým pasem?‘ Ale všechno se změnilo, když mu kamarád řekl: „Hej, klídek, to je ten chlápek z Pána prstenů.“ Vřele mě přivítali v Chile.“ Dovolili mu projít všechny přepážky a fronty. Filmy Petera Jacksona založené na Tolkienově díle z něho udělali světovou osobnost. Bez limitů.
Se sportovním gelem na vlasy a v tričku San Lorenza, zobrazující jeho milovaný fotbalový tým Viggo (syn dánského otce a americké matky, který vyrůstal v Buenos Aires) vystoupil z letadla v 8.30 ráno na letišti v Santiagu a v klidu se fotil s taxikáři. Přijal pozdní příjezd do hotelu bez jakýchkoli stížností. Bez povýšenosti, která by se dala očekávat od někoho, kdo má už 25-letou kariéru v Hollywoodu, během které se objevil na plátně s Al Pacinem (Carlitova cesta) a Michaelem Douglasem (Dokonalá vražda) a kdo, nečekaně, byl ke konci hry dostihnut prchavou slávou, která ho dosud nepustila.
Ale sláva mu nestoupá do hlavy. Je to principiální typ člověka a ze zdroje jeho činnosti, nezávislého nakladatelství Perceval Press, publikuje svou vlastní práci i díla ostatních (poezii, knihy fotografií, obrazů) a vyjadřuje co se mu zdá dobré („umění, krásu věcí, a tak“) a kritizuje, co se mu zdá špatné (zneužívání moci, válka v Iráku, Bush.“)
„Viggo je absolutní umělec,“ potvrzuje Díaz Yanes, režisér nejdražšího filmu ve španělské historii (45 milionů euro).
Viggo, bylo řečeno mnoho o tvém španělském přízvuku v Alatristovi. Bylo těžké toho dosáhnout?
„No, bál jsem se toho, protože je to španělská španělština, skutečně tradiční způsob mluvy a musel jsem to dokonale zvládnout. Byl jsem po boku nejlepších herců španělských filmů i divadel a cítil jsem obrovskou zodpovědnost. Ale víte, bylo to pohodlné. Jako dítě jsem se učil mluvit španělsky i anglicky zároveň, když jsem vyrůstal v Buenos Aires. Mí bratři mi řekli, že když mluvím španělsky jsem trochu uvolněnější. Když mluvím anglicky jsem opatrnější. Má to co dočinění se zvukem, s jazykem, například jako s postavou Alatrista: je strohý a to ovlivňuje způsob jakým se pohybuje jeho tělo.“
Viggo řekl, že vyjma Alatrista, jehož mluva je rezervovaná, občas říká věci, aniž by o nich příliš přemýšlel. Je impulsivní, tenhle osmačtyřicetiletý muž a to je příčinou rozruchu vyvolaném, když španělský tisk, který o něm teď hovoří jako o jedné ze španělských hvězd, uveřejnil jeho kritiku nedotknutelného Pedro Almodóvara za to, že nepřišel na udílení Goya awards.
Byl na tebe naštvaný?
„Nemyslím si, že Almodóvar bude mít problémy dělat zajímavé věci, pokud já, nebo někdo jiný má svůj názor na to, co dělá.“
Stručný, skromný, politicky správný. Ariadna Gil nad porcí chilského jídla na své míse vypráví o rovnocennosti, s jakou Viggo jedná se všemi na place. „Nosil nám každý den cukrovinky, vynikající cukrovinky. Neočekávali byste to od herce z Hollywoodu. Jak se ty sladkosti jmenovaly, Viggo?“
„Alfajores, Ari, alfajores, „ říká Viggo. „Jsou běžné v Argentině a pravdou je, že jsem byl velmi překvapený, když jsem je objevil v Madridu, kde jsme natáčeli Alatrista. A vyděsilo mě to. Během přípravy jsem si uvědomil, že polovina Madridu jsou Uruguayci a Argentinci. Utíkal jsem pryč jako malba Edwarda Muncha Výkřik.
Chtěl sis udržet kastilský přízvuk.
„Jistě, a slyšet argentiňany by mě mohlo nakazit. Na place byl chlápek, Ariel z Rosaria, který měl stejný, velmi, velmi silný přízvuk. ‚Hej, Viggo, pojď si dát maté, jo,‘ říkal mi každý den. Napsal jsem mu: Budeme pít maté, kolik budeš chtít, každý den, ale prosím, nemluv na mě dokud tě o to nepožádám, prosím, myslím to se vší úctou celého světa, já z tebe mám strach.“
I když má být protivný, je Viggo milý a chlap jako tenhle nepotřebuje P.R. Se sklenkou červeného vína v ruce a se smíchem, Augustín Díaz Yanes tvrdí, „Viggo je hrozný. Pošle ti ručně psaný dopis, celý ozdobený a pomalovaný a když přijde do vašeho domu na večeři, je nesnesitelný: čistí ryby a uklízí nádobí. Moje žena je fascinovaná a nás dva srovnává. Zatraceně, co všechno se od chlapa očekává? Laťka je nastavená příliš vysoko.“
Po jídle je čas pro Vigga zasvěcen maté. Ten nápoj je jeho nejlepším cestovním přítelem a jediným jeho požadavkem jako superstar je, aby byla k dispozici horká voda, aby mohl ho pít. A není to jediná jeho vášeň: je tu také fotbal a jeho tým snů, San Lorenzo. „ Letos klub slaví 99 let a je to skutečně dobrá sezóna,“ říká.
Podařilo se ti přivést Ariadnu a Augustína k pití maté a k tomu, aby se stali „Cuervos“ (stoupenci San Lorenza)?
Se smíchem a jednohlasně, Viggo, Ariadna i Augustín křičí: „My jsme cuervos nadosmrti!“
Je si věrná tahle trojice, pod vedením Mortensena, jehož vzhled je matoucí, protože zní stejně dobře nebo dokonce lépe latinskoamericky, než jeho kamarádi, na place. Je upřímný a podle režiséra naprosto oddaný své práci. „Některé takzvané velké hvězdy o tobě pochybují a říkají: ‚Člověče, co to děláš?!‘ Ale Viggo šel za svým cílem. On byl první, kdo sebou praštil do studené vody, do slizké bahnité louže a ostatní ho následovali.“
A nejkomplikovanější scéna, podle režiséra, byla ta, kde se Viggo nemohl víc jak dvě hodiny pohnout.„On není jako ti idioti, co vstanou a udělají ti peklo skrze své agenty. Řekli jsme mu: ‚Mohl bys zůstat takhle roztažený, než se Ariadna oblékne?‘ a on tam takhle ležel dvě hodiny, aniž by si postěžoval.“
Viggo, říká se, že jsi fanatik, když jde o to, jak se dostat do své role. Je to pravda?
Všeobecně, když mi dají hodně času, dělám hodně práce a když mi dají málo času, dělám hodně práce. Tady jsem se ponořil do španělské historie, historie jeho umění. Například jsem šel do Prado muzea, které jsem už navštívil mnohokrát, ale teď jsem viděl ty malby v odlišném světle, hledaje postavu, tak jsem zavolal Tanovi (režisérovi) ve dvě ráno a povídám mu: ‚poslouchej, našel jsem tenhle obraz od Góngory‘. Viggo udělá obličej a změní svůj hlas aby napodobil Díaz Yanese: ‚Ok, dovol abych ti to vysvětlil. Jsi idiot.‘ Ale nic. Viděl jsem ty postavy na tom obraze.“
Posledních několik let své kariéry, Viggo pracoval na filmech různých stylů. Ale kdyby si měl vybrat pro něj zlaté období, zmiňuje History of Violence, ještě neuvedené Eastern Promises (s Naomi Wats), obojí s režisérem Davidem Cronenbergem, a Alatrista a „Tana“ Díaz Yanése.
Jaká je práce s tak rozdílnými režiséry?
„Není to tak. Sice nepracují stejným způsobem, ale jsou si podobní. Tano začal později než Cronenberg. Ale jeho úhel pohledu a jednání s lidmi jsou velmi podobné. Potkali se v Evropě během předvádění History of Violence a byla to ta nejkomičtější věc k vidění: říkali si vtipy, které byly děsivé. Snědl jsem víc než oni, protože všichni mluvili. A bavili se o velmi podivných věcech. Ale myslím si, že nezáleží na tom, zda natáčíte film ve Španělsku, má zvláštní efekty nebo se natáčí v Kanadě. Režiséři dávají příklad. Lidé jako oni se nebojí herecké improvizace.“
Jsou otevření…
„Ano, jsou vyspělí jako lidé i jako umělci. Nevidí jako hrozbu, když někdo z herců přijde s nápadem, ale také nemají problém s tím, dokázat že ‚tohle je ta nejhloupější věc, jakou jsme tu za celé natáčení měli a už sem s tím nechoď.‘ Ale myslí to dobře.“ (Směje se)
Slyšel jsi to častokrát během natáčení Alatrista?
„Docela dost“ (opět předvádí režiséra): ‚Ty jsi ten největší idiot, jakého jsem za svůj život viděl.‘ Vážně myšleno, on a Cronenberg ke mně byli štědří.“
„Natáčel jsem teď nový anglický film a byl jsem tak zkažený posledními třemi s Cronenbergem a Tanem, že toho téměř nechci nechat, víte. Chci s nimi pracovat, protože budu obklopen dobrým humorem a dobrými lidmi. Dělal jsem spoustu filmů a tohle je něco neobyčejného. Jsem trochu vystrašený, jako myslím byla by smůla (ťuká na dřevo) opustit tyhle podmínky.“
Jsi malíř, básník, fotograf a herec. Vyrostla tvá umělecká vize po tom kulturním nasycení, jakým byl Alatriste?
„Podívejte, obdivoval jsem Velázqueze už předtím a byl jsem si vědom jeho odkazu. Ale díky filmu se na něho dívám důkladněji. Když děláte film, jako je tenhle a navštěvujete taková místa a chodíte dovnitř těch míst, je vaší odpovědností dívat se na všechno novýma očima. Není to jen o tom, být tam pro tuto jednu chvíli. To je proč herci říkají: ‚Bylo táááák těžké dostat se s té postavy,‘ víte co tím myslím? Že jsou na omylu. Nemám žádný zájem na tom, zapomenout cokoliv. Ani to dobré, ani špatné, ani to snadné, ani obtížné. Všechno, co jsem se naučil od Tana a od postavy Alatrista je můj poklad.“