Viggo Mortensen

Zdroj: omero.it
Datum: 24.červen 2007
Autor: Lorenza Del Tosto
Překlad: Vig

V hale velkého hotelu blízko náměstí Esedra je v jednom červnovém pondělí ránu ohromné napětí: tiskoví mluvčí, maskéři, delegace hotelu vrhají horlivé, letmé pohledy všude kolem, zvláště na velmi přecpanou ulici, za otočnými celoskleněnými dveřmi.

Chtějí se ujistit, že právě oni uvidí, a přivítají přinejlepším, kapitána Alatrista: přemýšlivý, okouzlující Viggo Mortensen, jenž přijel z Budapeště, kde točí svůj poslední film.

V Římě zůstane jen několik málo hodin, aby podporoval Alatrista (režírovaný Augustin Diaz Yanesem a podle románu Arturo Perez - Reverte.
Být tady, na premiéře Alatrista v Itálii, bylo pro něho velmi důležité, přestože předpokládal, že to bude únavné a nákladné. Minuty jsou sečtené, tak tu a tam někdo vyjde ven na ulici a čeká, zda ho nezahlédne vpravo, vlevo.

Když se ale Viggo objeví uprostřed velké haly plné sametu a hedvábí, žádný našinec si neuvědomí, že je právě tu. Jen několik málo hotelových hostů si s překvapením všimne podivné osoby, posunující se čelem k nim a úplně strhané. Jestli někdo nezasáhne, spadne i s jeho neobvyklým zavazadlem.

Ale pak ho naši lidé poznají a obklopí ho. Chvilku se na něho upřeně dívají v poděšeném tichu, jako kdyby přišel z jiného světa: strnule hledící oči, vlasy světle obarvené, podle hrnce střižené a na jednu stranu sčesané. Oblečen do většího modro-červeno pruhovaného dresu, který vysloveně plápolá na jeho světlé kůži hubeného těla.
černočervená taška visící mu přes rameno, v druhé ruce nádobu Maté (hořký, kofeinový Argentinský čaj) s brčkem zvednutým jako by šlo o Svatý Grál.

Slyším sténání maskéra: Kde se tady vzal? Jedna dáma z hotelu špitla, že vystoupil z auta uprostřed ulice, aniž by čekal, že mu řidič otevře.
Usmívající, téměř poslepu se k nám sklání a líbá nás a objímá a my cítíme jeho váhu na svých ramenech. Zdá se nám, že oči má zavřené a že snad za chvíli uslyšíme tichoučké chrápání, jako když cestovatel usne u krbu.
Poté, co jsme si roztomile a pečlivě potřásli, se ho ptáme, zda dá přednost nejdříve líčení, nebo kávě. Směje se. Mrkne jako žebrající dítko: "trochu spát, jen trošku" mumlá v italštině. "Pracoval jsem celou noc a odlétal v 5 ráno".
Dovolí mu spát půl hodiny, pak mu přinesou horkou vodu na Maté a kávu. Pak půjde k vizážistce, na jednotlivé rozhovory a společné interview: nejdříve weby, poté noviny. Jakmile uslyšel slovo "spát" vděčně přikývnul a už ho více nezajímalo. Zatímco odchází do výtahu, doprovázený hotelovým personálem, naše letmé pohledy ho usilovně sledují a podpírají.
Více než půl hodiny potom, stojíme před dveřmi místnosti pro jeho první rozhovor.

V uličce jeden vizážista říká "Ó!, on je tak půvabný!". Zdá se, že změnil názor na jeho vlasy, barvu i sestřih… a za několik minut je nakažený světlem Vigga, které si pomalu uvědomíme i my. Tento půvab nás okouzloval celý den.
Tráví celý den v lehkosti, mezi převleky a metamorfózy, které nepotupí jeho nadzemský základ, jeho hlubokou jednoduchost.

Enrico Lo Verso, Viggův filmový protivník, pokročí hravě podél uličky a žádá nás o dovolení projít skrz: dveře se otvírají a Enrico je zevnitř chycen ve výkřiku "můj drahý nepříteli!", pak z venku slyšíme smích a hlasitý rozhovor je tak silný, že se reportérka vedle značně znervózněla.
Přinejmenším, Enrico Lo Verso jde ven a Viggo nás na schodu přede dveřmi svými hbitými a vkusnými gesty vítá v tmavomodrém, pruhovaném obleku, červenomodré vázance, se svítícím pohledem na pronikavé a oholené tváři.
Posadíme se v malém obýváčku.
S nohami křížem, Maté v rukách, Viggo pečlivě poslouchal otázky a odpovídal, dokonce je zkoušel dešifrovat do všech jazyků, které znal.
Jeho hlas zněl tak měkce a lehce, až se zdálo, že soupeří s tichem, také jeho pohled se neustále ztrácel na zemi, jako kdyby každé jeho slovo bylo vepsáno do podlahy - jakoby tam, na podlaze, mohl najít zemi, tvář, či identitu, se kterou se sám ztotožňuje.

Reportér se ho ptá, jak svět ovlivnil jeho sobu, práci a jestli Dánská polovina je zodpovědné za jeho úspěchy v Evropě.
Viggo Mortensen se narodil v New Yorku, dánskému otci a americké matce, strávil své dětství a život v Argentině, Venezuele, v USA, i v Dánsku.

Viggo objasnil, že to může být možné, protože hodně cestoval. Vzápětí se zajíká, začne působit trochu ironicky a jako by z jeho severské a tváře, hořících očí s vráskami okolo vyzařovalo úplně jiné světlo, dodává: " V Dánsku je spoustu vůdců a ministrů zahraničí, kteří také hodně cestují, a více než já, ale u nich to neplatí ".
Jeho hlas opět zápasí s tichem.
Reportér klade další otázku: Ve kterém z umění se Viggo nejvíce poznává? Viggo Mortensen publikuje knihy fotografií, poezie, obrazů. Založil nakladatelství: "Perceval Press"
Krčí rameny: "Všechny druhy umění jsou různé, v každém lze najít něco do života:
Můžete jít opatrně a vidět vše anebo jít přímo a dostat se tam kam chcete" - během toho lehkým pohybem rukou naznačuje obě cesty.
Najednou se z jeho očí vyzařuje trápení, ale přeci jeho hlas stále šeptá:
"potřeboval bych pracovat pro nakladatelství jako spisovatel - je to nejlepší praxe v lidských příbězích a životech a pokaždé najdete klíč, pokud ho ale nenajdete, jste sami uzamčeni ve své práci".

Reportérka na to odpovídá, že dnešní poezie se zdá být velmi tvrdou a smělou výzvou.
- Viggo opět krčí ramena a reportérka přidá otázku, zda někdy nezvažoval režírování.
Na to Viggo pokorně a vážně vysvětluje, že samozřejmě by to někdy rád zkusil, ale považuje to za jednu z opravdu tvrdých a nejobtížnějších dovedností.

Nyní vysvětluje, proč se zrovna dnes ocitá tady a ne v Budapešti - a to na počest premiéry filmu, jenž se v Itálii jmenuje "Osud válečníka - The Destiny of Warrior".
Vysvětluje, proč mohlo být mnoho lidí zklamáno:
"Ve filmu jsou komplikované vztahy, mnoho stínů mezi nimi, Alatriste je hrdinou, který není skutečný hrdina a navíc jsou bojové scény rychlé a nijak zvlášť krásné".
Film je rozsáhlý díky rozpočtu a obsazení, ale je bohužel spíše pro znalé.

Rozhovor končí, přesto ho reportérka žádá o poslední bod:
"Oženil jste se, zplodil syna, rozvedl. Co se stalo? Nevěříte už v lásku a další sňatek?"
Reportérka samozřejmě ví, že bývalá manželka je punková zpěvačka a je starší než on.
Představujeme si, jak Viggo těžce hledá odpovědi a ostatní lidé kolem ze zdvořilosti potlačují úsměv, jen aby Viggo odpovídal soukromým otázkám.
Naopak, zaujatý její nestranností se na ní zadívá a začervená se:
"Víckrát se to nestalo …""mumlajíce rozpačitě, téměř omlouvající se.
Reportérka přitlačí: "Ale věříte ve sňatek?"
Ironie znovu spaluje Viggovy oči: "Ne, nevěřím, že je to nezbytné". Trochu se zamyslí, opět zčervená a sladce přidává: "Ačkoliv někdy je to dobrá věc".

Během kolektivních rozhovorů, Viggo Mortensen a Enrico Lo Verso sedí společně na křesle, mění si úmyslné poznámky, a vypráví o svých rolích v tomto filmu:
Jako kapitán Alatriste a Gualtiero Malatesta, jenž bojuje ve zlatých letech Španělska, kdy Quevedo a Gongora a Lope de Vega píší básně a komedie, a hrabě de Olivares plánuje intriky a především v době velké inkvizice.
Mezi oběma je na míle cítit vzájemné porozumění a přátelství. Enrico Lo Verso se na tuto roli darebáka těšil od počátku, kdy se o ní dověděl, což vlídně řekl poslouchajícímu publiku.

Viggova role je muž plný špatností: tvrdohlavý, uzavřený a neproniknutelný, jeho etika se sestává z respektu daného slova a loajality vůči přátelům. Je naplněný stejnou pýchou, která šla se španělskou historií podél tohoto století, pýcha která byla zdrojem ohromných dobytí a ohromných tragédií, pýcha, která Vigga naučila si uvědomit, že někdy je nejlepší, když člověk pevný a vytrvalý.
Když se ho zeptali, zda tíží více k roli Aragorna, Viggo se zasmál a potřásal hlavou.

Pokud ho někdy chcete vidět v plné síle, zakažte mu roli, která se na něho hodí.
Viggo ví, že ačkoliv je každá role jiná, miluje blouznění a poznávání způsobu života v době, do které je scénář situován:
kde se narodil, jaká je jeho rodina, předkové… To vše dělá jako každý pozoruhodný autor.
O existenci hrdinů tvrdí, že nejlepší hrdinství je soucit. Člověk se může stát hrdinou, jestliže se vynucen událostmi podrobí zkoušce.

Lidé, kteří v životě ztratili vše, stěží vidí, co je obklopuje:
toto se stane kapitánu Alatriste stejně jako do Německého učiteli, který uzná nacismus v 30. letech, což je role, kterou Viggo právě teď natáčí v Budapešti, pod režisérem Vincente Amorim.

Litujete někdy smíchu na palce? Viggo opět krčí ramena, ironie rozsvítí jeho oči. Nikdy si z ničeho nedělá starosti; jsou herci, kteří se smějí i v době, kdy by neměli – ale říká – kdo se bojí, že temná role může vyburcovat temnotu v divákových myslích, nestará se o to.
Může se smát, kdy chce, do té doby, než se herec přestane zajímat o způsob života, pak je to konec.

Při natáčení filmů fotí fotky, hodně píše i čte.
Pro poslední film s Davidem Cronenbergem - Eastern Promises šel do sebe a se zájmem četl Ruskou poezii, přestože věděl, že mu nebude k práci užitečná.
Pro Amorinův film překonal přirozené váhání a jal se studovat Německo.
Díky filmům našel spoustu míst, kam se rád vrací:

"Život je skvělý učitel a můj jediný žal je to, že je tak krátký".

Enrico Lo Verso říká, že první pravidlo pro nesouzení lidí pro role je: nesoudíš-li, pak můžeš být přítelem, měnící mnoho věcí.
"Nakonec, vždyť každá role je kus srdce".
Viggo přikývne a usrkne z maté.

Někdo v publiku zpozoroval nádobu maté a jakousi barevnou látku na křesle. Údery rukou Vigga žádá, aby vysvětlil co to je. -" Chcete to vidět?" - ukazujíce na látku.

A už mu Enrico pomáhá rozvinout klubovou vlajku San Lorenza.
Jeho tvář žhne, čerstvost mu změkčuje rysy v tváři a celý natěšený jako malé děcko jednoduše praví:
"Nechtěl jsem předvádět.......fotbalový tým San Lorenzo minulý týden vyhrál Argentinskou ligu a není to maličkost, jsme maličcí a máme málo peněz".
Září, ohromné emoce mu vibrují v hlase, červeno-modré věci nosí už od rána.

Když reportéři opouští halu, Enrico i Viggo spolu stále hovoří u vlajky. Almagro je oblast v Buenos Aires kde chlapci, tak jako všichni argentinští hošci, hrají fotbal na ulici. Ve dnech, na počátku posledního století jeden z nich zemřel pod koly tramvaje. Po této události jim duchovní otec Lorenzo Salesián nabídl, že mohou hrát fotbalové zápasy na nádvoří modlitebny s podmínkou, že budou chlapci chodit na nedělní mši. Udělali dohodu a tým byl na světě: San Lorenzo de Almagro - jméno společné pro kněze a oblast.
Od té doby, je jedním z pěti velkých týmů Argentiny, společně s Boca Juniors a River Plate.

Odpoledne, na stanoveném setkání, jsou Viggo Mortensen a Enrico Lo Verso znovu zvlášť:
Viggo sundal kravatu (pod pruhovaným oblekem a košilí vždy nosí nový model dresu San Lorenza s malými knoflíky) a maté položil na zem.

Ráno jsme mluvili v angličtině, nyní jsme ho požádali, jestli souhlasí s rozhovorem v rodné španělštině.
Během toho jsme mluvili o Argentině, Buenos Aires a o místě na severu, u hranic s Bolívií: nekonečná plocha kaňonů, které pod světlem v tichu září s odstíny oranžové, růžové, zelené.
Skály a ticho v Indii, města Salty.
Ptáme se jej, kolik let v Argentině strávil: - "Od roka a půl, do svých devíti let" - v jeho očích a severské tváři je patrný záblesk melancholie a nekonečného stesku po domově.
Zajímáme se, jak vůbec kdy mohl být tlustý a čím zakrývá (lépe než severské rysy) argentinskou duši, nadšení pro koně, maté, San Lorenzo de Almagro
"Staré štěstí z dětství před rozvodem rodičů a bludného života je zavřené v nádobě maté a zabalené ve vlajce týmu. Jsou to ale jen naše předpoklady, nečinné snění".

Téma Argentiny pomalu odeznívá ve chvíli, kdy Viggo odpovídá na otázku srovnání mezi válkami minulosti a nynějšími válkami. Říká, že Alatriste je podobný vojákům, kteří se nikdy nezměnili od té doby, co války jsou. Strávil život na bojištích a hnán pospolitostí spolubojovníků.
Jeho slova jsou ta, která si opakují dnešní vojáci vracející se z Iráku:
Nevěděli jsme kde a jaká válka je a za koho bojujeme, ale zůstávali jsme kvůli našim přátelům v domnění, že by to pro nás udělali také.

Také nám Viggo říká, že poslední scéna filmu, kdy španělští vojáci odmítají Francouzi nabídnutou kapitulaci ve jménu něčeho, co neznají, společně, spojeni a směřující vstříc smrti, se opravdu týkala lidí španělské armády a tuto informaci zjistili na konci natáčení.
Mezi jedním a druhým interview Viggo kouří cigarety a vypráví o San Lorenz komukoliv, kdo je hoden poslouchat. Vypráví, že jejich fanoušci jsou nejlepší na světě, mají nejlepší písně a připouštějí to prý i příznivci Bocy Juniors. Není náhodou, že se jim říká "Glorious". (skvělí/nádherní, pozn.Vig)

Viggo zavěsí vlajku k plakátu filmu, co stojí za ním a rozvine si další malou látku, podobnou ubrousku, jenž měl na křesle. Sundává sako a zůstává oděn v dresu. S úsměvem a dobrou náladou, dává tyto vzpomínkami nabyté věci do černočervené tašky - světoobčan, bludný cestovatel, rytíř svatého grálu. S maté v rukou je připraven na cestu zpět do Budapeště. Auto už na něho čeká na ulici a tak odkráčí a nás se svou vší zdvořilostí, latinskou duší, melancholií "gauča" na severské tváři, v osamělosti opouští.