Cesta ještě jednou

Zdroj: Premiere 2008
Datum: 14. května 2008
Autor: Gérard Delorme
Překlad: Chrissiejane; Viggi, Quidko

Smutný den: je krásné počasí. John Hillcoat je uvolněný, ale také pobavený a ironický k této ráně osudu. Oslňující sluneční záře brzkého jarního dne je hrozbou pro něho i pro produkci jeho filmu The Road, ve kterém se všechen děj odehrává ve dnech temných – tedy, v přesném opaku toho dnešního.

Příběh podle románu Cormaca McCarthyho sleduje putování otce a syna v post-apokalyptickém světě. Dvojice, vědoma si zhoršujícího se počasí, v románu pochmurně nazvaná jen „muž“ a „chlapec“ se vydává na cestu k pobřeží, kde by jim lepší počasí mohlo umožnit přežít. A stejně jako tyto postavy prchají před zimou, John Hillcoat se snaží utéct jaru.

Hillcoat, filmař, který vyrůstal v USA, Kanadě a Evropě, debutoval ve své rodné Austrálii natáčením hudebních videí, zvláště pro Nicka Cavea, s kterým je spjat už léta. Jeho první dlouhý film, „Ghosts…of the Civil Dead“, z roku 1990 má stále pověst nejintenzivnějšího vězeňského filmu, jaký byl kdy natočený. Po zapomenutelném „To Have and To Hold“ z roku 1996 s Tcheky Karyo, se Hillcoat vrátil v roce 2005 s „The Proposition“, australským westernem, který napsal Nick Cave a ve kterém hrají Guy Pearce, Ray Winston, John Hurt a Emily Watson. Prvotřídní film, ale ve Francii zůstal bez povšimnutí.

„The Road“ je jeho první americký film. Všechno se seběhlo velmi rychle, díky reputaci autora románu, Cormaca McCarthyho, (jehož dřívější romány už byly převedeny na plátno: Billy Bob Thortonem „Všichni krásní koně“ a bratry Coenovými „Tahle země není pro starý“.) Hillcoat je už dlouho fanouškem spisovatele a to natolik, že McCarthyho román Krvavý poledník (1985) silně ovlivnil „The Proposition.“ Ještě před vydáním „The Road“ v USA v roce 2006, Hillcoat četl recenzi, která ho uchvátila: „Mám rád extrémní podmínky a u McCarthyho vždy hraje prostředí a krajina základní roli. Rozdíl může být snad jen v tom, že „The Road“ je trochu víc osobní a emocionální.“ Jakmile scénárista Joe Penhall napsal scénář a Hillcoat zajistil financování, projekt dostal zelenou.

Zdevastované prostředí

Stejně jako kniha zůstává velmi vágní, pokud jde o příčiny katastrofy, (jen několik řádků popisuje vzpomínky na oslepující světlo následované ohnivou koulí) i filmaři se rozhodli vynechat jakékoliv vysvětlení a nechávají prostor pro různé teorie: jadernou válku, průmyslovou havárie, přírodní katastrofu, nebo možná všechno najednou.

Výsledkem je, že planeta umírá. Už nejsou žádné zásoby energie, žádné stromy, téměř žádná zvířata. Ti, co přežili získávají svou potravu ze všeho, co ještě nebylo ukořistěno.

Není třeba k tomuto filmu nic víc dodávat, to hlavní je prostředí. John Hillcoat je pevně rozhodnutý použít skutečnou krajinu, tak často, jak je to jen možné. S vrchním designérem Chrisem Kennedym projeli křížem krážem Pennsylvanii, Ohio, Louisianu, Washington i Oregon, aby našli potřebné zdevastované pláně, mrtvé stromy, zakázané cesty a ruiny domů. „Odstraňováním všech stop života,“ vysvětluje filmař, „jsme se dostali do světa, který je téměř monochromní snad až na několik kousků plastu.“ A dodává: „Ale je to otrávený svět, znečištěný popelem a troskami. Rádi bychom ho vytvořili tak surový a tělesný, jak to jen půjde, ale aby mu ještě zůstalo něco z lyričnosti.“

Místo, kde natáčíme, se nachází na předměstí Pittsburghu. Padlo za oběť deindustrializaci, jeho obyvatelé místo hromadně opustili v osmdesátých letech a zanechali dvě třetiny staveb prázdných. Natáčela se tu scéna, ve které muž najde svůj starý domov. A dnes ráno je na programu scéna, kdy chlapec (Kodi Smit McPhee) věří, že spatřil jiné dítě ve svém věku a pátrá po něm, dokud ho nechytí otec a nevysvětlí mu, že se mu to jen zdálo.

Prostředí je použito tak jak je. Produkční tým dodá vrstvu umělého popela, který je pro každý nový záběr doplňován speciálním vyklápěcím náklaďákem. Od začátku natáčení v březnu, zatím zima, déšť a sníh natáčení dost pomohly. Ale tenhle osmadvacátý den natáčení (z celkových padesáti), předpovídá potíže. Herci musí vypadat, jako by jim byla zima (možná bude nezbytné přidat páru od úst v post-produkci) a je pro ně čím dál více nepohodlné nosit několik vrstev oblečení. Ještě horší je, že na stromech začíná rašit listí.

To, co je důležité po vizuální stránce je právě tak důležité po zvukové: švitoření ptáků se nehodí do vymřelé pustiny stejně jako zvuky vlaku a policejní siréna. Zvukový inženýr, který se potýkal se stejnými problémy u filmu „Into The Wild“ Seana Penna, musí pracovat s nasměrovanými mikrofony. Pro dodání atmosféry Hillcoat později přidá vítr a něco, co popisuje jako „vibrace traumatizované země.“

I hudba bude velmi minimalistická: „pravděpodobně nebude žádná hudba na pozadí“ důkladně rozmýšlí režisér. Hudební vložky budou velmi vzácné a použité jako kontrast. Nick Cave a Warren Ellis (kteří dělali hudbu k The Proposition) už na tom pracují.

Hlavní kameraman Javier Aguirresarobe (The Others a Mar Adentro, od Alejandra Amenabara) zkouší úsek, kdy chlapec zahlédne jiné dítě v okně budovy. Ale Kodiho stín na osvětlené silnici to kazí. Scéna se posune o deset metrů na místo, kam ještě slunce nedorazilo. Hillcoat má čas pouze na dva záběry a lituje, že ho nemá více, aby si pro jistotu opatřil více materiálu.

Hrdina ve vypůjčeném čase

Dolů po silnici přichází směrem k týmu tulák. Je oblečený v hadrech, které vypadají, jako by je měl na sobě posledních šest měsíců a vůbec nevypadá jako ostatní tady kolem. Je to Viggo Mortensen, připravený na natáčení. Jeho oblečení jsou rekvizity, ale zanedbané vousy a vlasy jsou jeho vlastní. Stejně tak i jeho vyhublost. Před tím, než přijal roli, prošel dvěma roky nepřetržité intenzivní práce a zapřísáhl se, že si dá přestávku. Uspořádal sérii výstav svých fotografií, ale jakmile mu Hillcoat dal přečíst scénář k The Road, pochopil, že roli nemůže odmítnout. A on se na to dívá z pozitivní stránky: „Byl jsem ve stavu fyzikého i duševního vyčerpání, které se velmi dobře hodilo pro roli.“ Jediné co bylo potřeba udělat, bylo nechat si narůst vousy.

Viggo poslouchal určitou hudbu, četl jisté básníky a spisovatele jako Shopenhauera, který psal na téma soucit. K tomu všemu si šel pohovořit s životními ztroskotanci, kteří byli každý jiný: „Někteří byli tiší, někteří agresivní, někteří pomatení.“ Ale měli společnou mentalitu „ve které bylo důležité snažit se jít stále dál.“

Viggovi se kniha líbí, ale myslí si, že film se svou visuální dimenzí by mohl zajít ještě dál: „Neříkám, že film bude lepší než kniha, ale možná bude více od kosti, více brutální. Nebude tam nic než odhalení postav a jejich pocity. Záběry jsou to vynikající, ale není hezké se na ně dívat.“

Jeden z důvodů vzít tuhle roli bylo téma soucitu. „Lidé jsou schopní soucitu dokonce i za neobtížnějších okolností. Ale mohou stejně tak zapomenout na soucit během doby, kdy jsou pod naprostým tlakem. A není možné být pod větším tlakem, než jsou postavy v knize: umírají hlady a zoufalstvím.“

Protože se jeho postava stará o dítě, je pořád ve střehu, podezřívavý ke všem lidem, které potkávají. Ale když kamera přestane točit, není Viggo vůbec jako tenhle krajní samotář. Rozdává – neúnavně, bez rozdílu, bez důvodu. To, co je dobré pro něho, je dobré pro každého. A tak má celý tým o blaho postaráno díky jeho touze po čokoládě, přičemž zdolají celý pytel čokolád každý den, na jeho naléhání. Má slabost pro zvláštní druh – směs slaniny a mléčné čokolády.

Také rozdává knihy svých vlastních fotografií a básní, svá CD (kde hraje na klavír) a knihy které nasbíral během svých cest po východní Evropě.

Odpoledne slunce zmizelo, jak slibovala předpověď počasí. Hillcoat může natáčet jednu ze vzácných scén konfliktu, během které otec zabraňuje synovi sledovat dítě-ducha. A během každého opakovaného záběru, dva herci znovu ukazují stejně silné emoce. Scéna se bude po zbytek odpoledně točit z několika různých úhlů se stejnou intenzitou v každém záběru.

Zázračné dítě

Kodi je fenomenální. Je mu jedenáct let, je o tři roky starší než chlapec v knize. Konala se spousta audiencí v USA, Anglii i Australii. Osmiletí byli zcela jasně příliš mladí: vybrat někoho z nich, riskoval by Hillcoat, že ztratí část ze spletitých emocí. Se souhlasem McCarthyho, režisér rozšířil pátrání a nakonec narazil na Kodiho. Interakce mezi mladým Australanem a Viggem je úžasná. Jeho starší kolega nemůže najít správná slova pro směs instinktu a inteligence, které dělají Kodiho práci stejnoměrně, spolehlivě kreativní a bezvadnou. Stejně nadšený Hillcoat potvrzuje, že je to jeden z nejlepších herců, s kterými kdy pracoval. Film mu vděčí za mnoho.

Zatímco se čeká, bitva s dobrým počasím pokračuje. Na konci dne tým dostává seznam pro druhou část natáčení. Zřejmě budou scény na Mount St Helens odstraněny. Škoda těch mrtvých stromů.

Za přívěsem s make-upem mává Viggo rukou. Z tmavých očních důlků svítí jeho modré oči ještě vroucněji než kdykoliv před tím.