Zdroj: Le Figaro
Datum: 26. září 2008
Autor: Richard Gianorio
Překlad: Chrissijane, Viggi
Jak je jeho oblíbeným rituálem, Viggo Mortensen vás přijímá v ponožkách, s bombillou a maté v ruce a snaží se jak nejlépe dokáže, aby vám odpověděl ve francouzštině, kterou se naučil během svých toulek po Kanadě. Blízko k padesátce, není zrovna konvenčním hercem: „Jsem líný,“ prozrazuje, zatímco zkoumá své černé ponožky.
Mortensen, napůl Dán a napůl Američan, ovládá mnoho jazyků. Dříve než se přestěhoval do New Yorku a stal se cenněným hercem (The Indian Runner, 1991) a pak o dost později hvězdou plátna v tolik úspěšné adaptaci Pána prstenů (2001), žil v Argentině a v Dánsku.
Nastavuje záda Hollywoodu, vyhýbaje se roli sex-symbolu, která těžko padne k jeho temperamentu outsidera, nakonec našel útočiště u Davida Cronenberga (A History of Violence, Eastern Promises) a pokračuje ve výběru atypických filmů, jako je Appaloosa režírovaná Edem Harrisem. V tomto bizarním westernu hraje zabijáka ve jménu zákona, strážného anděla šerifa (Ed Harris) - ostýchavého milovníka saloonové pianistky z pochybnými ctnostmi(Renee Zellweger).
Se sestříhanými vousy a v nevinné vestě, věrný, vzdělaný Everett Hitch vyzařuje tichou sílu, která je herci známá: „Nemá výčitky svědomí, když zabije padoucha, ale hluboce si váží ostatních lidí. Obdivuji tento respekt: i sám pro sebe, také nemám rád ctižádostivé lidi, vím, že jsou určité hranice, které se nemají překračovat, je to jeden ze základů partnerského života,“ vysvětluje.
Partnerského života? Je známo, že Viggo Mortensen je svobodný, po rozvodu s punk-rockovou zpěvačkou, se kterou má dvacetiletého syna: „V současné době jsem sám, přinejmenším většinu času. Možná je myšlenka na život s partnerem iluzí mládí. Neznám odpověď, vím jen, že udržovat dlouhodobý vztah je příliš náročné. Láska je jako choulostivá květina: vyžaduje příliš pozornosti, když ji nemá - umírá. Jakkoli jsem byl a stále jsem schopen milovat: je třeba zůstat otevřený. Nakonec, být milencem je jako být hercem: musíš se umět dívat na svět očima toho druhého…“
S důvěrou, že tohle všechno bude dostatečně sdíleno, vzdává se Viggo Mortensen kontroly a míří k westernům. Je nemožné ho přerušit. Apeluje na návrat k půvabu již dříve zastaralého žánru, cituje Anthony Manna, Jacquese Tourneura, Missouri Breaks a The Assassination of Jessie James by the Coward Robert Ford. Na Appaloose má rád: „čestnost, uspořádání a představivost“ a hlavně ženu ve filmu, jejíž nuance popisuje jako by tu roli hrál sám. Když je na to upozorněn, přijde mu to legrační: „Zřejmě moje ženská stránka…“
V listopadu, jak každý předpokládá, bude volit Baraka Obamu: „Může a musí vyhrát, ale ještě není po všem. Ve velkých městech, v New Yorku, San Franciscu, mají lidé přístup k objektivním informacím, nebo aspoň k detailům, což není případ venkova, kde pravé křídlo má monopol na prostředky informující lidi. Mnoho Američanů si ještě neuvědomilo, že McCain bude pouze následovat Bushovu filosofii. Tváří v tvář tomuto, doufám, že Obama si udrží energii a hlavně že zůstane věrný svým zásadám.
Přesto Viggo Mortensen není v Americe, v zemi, „ve které se rozhodl žít“ nešťastný. „Neexistuje dokonalý politický systém. V mých očích je největším zločinem za posledních několik let, že Bush a fundamentalisté, skrz svou lenost a stupiditu, udělali z vědy démona. Bez vědy, se každá země zkroutí. A pak tu není žádný mozek pro sociální zabezpečení. Proto Evropa ví, že Američani se děsí onemocnět, protože pokud nejsou velmi bohatí, nemají prostředky na to, aby se zase uzdravili. Tenhle Damoklův meč provází jejich životy. Program zdravotní péče by měl být hlavní prioritou obou kandidátů.“
V době voleb, bude Viggo Mortensen opět doma po své návštěvě Dánska, kde bude vystavovat fotografie. V tu dobu žije „daleko, v lesích, na severozápadě Ameriky“ ale nechce být konkrétnější: „Jsem samotář, který utíká před stresem, cítím se dobře, když žiji blízko přírodě, když žiji ve stejném rytmu jako zvířata a počasí, žádný nátlak, žádné omezení, žádné termíny. Píšu básně, maluji, čtu, telefonuji přátelům, ponořuji se do myšlenek a aniž bych sledoval plynutí času, najednou se stmívá…“
Co skrývá dobrá povaha tohoto sofistikovaného divokého muže? Ujišťuje mě, že nemá žádnou stresovou přítěž. „Jsem šťastný člověk, když nejsem spoutaný,“ říká usrkávaje maté, „Nemám žádné své skryté já, nemám sklony k depresi. Když se necítím dobře, jdu na procházku do lesa a okamžitě se cítím lépe. Jsem optimistický snílek, který nikdy nebyl vězněm strachu.“



