Viggo Mortensen, fotograf snů

Američané ho nazývají „Renesanční člověk,“ protože je herec, samozřejmě, ale také malíř, básník, hudebník a fotograf.
Mortensen tvoří většinou možných způsobů vyjádření, stejně jako přechází z jednoho jazyka do druhého, z dánštiny svého otce do angličtiny, španělštiny, kterou se naučil v dětství v Argentině, do italštiny.
„Kdybych zůstal ve vaší zemi po několik týdnů, dovedl bych italsky trochu mluvit,“ usmívá se.
Mysl otevřená stejně jako čočky jeho aparátu, který stále nosí s sebou.
Jeho snímky mají názvy podle míst, která navštívil když cestoval po světě: Santa Monica, Krakov, Ural, Albuquerque, Toronto, Alatristovy pouště, koně z Hidalga, krajiny ze Středozemě na Novém Zélandu.
Na place je pořád obklopen lidmi, ale někdy dává přednost být sám.
Půjčuje si auto a ztrácí se, bez cíle nebo průvodce, sám, nebo někdy se svým synem Henrym (20 let).
Zásoba čokolády (80% kakaa), maté a foťák a je pryč.
Zastavuje, v tichu, aby zachytil kousek oblohy nebo starého muže, který krmí holuby na břehu Dunaje nebo sluneční světlo probleskující v lese.
Zůstává vždycky bos, to aby se cítil více spojený se zemí.
Je bosý, po tom, co si sundal černé kovbojské boty i tady, v Muzeu fotografie v Rejkjavíku, kde se s ním setkáváme a kde vystavuje až do 31. srpna své nejnovější snímky.
Po tomto datu, ho budeme moci vidět v kině ve westernu Appaloosa s Edem Harrisem (vychází v USA v září) a v postapokalyptickém thrileru The Road podle románu Cormaca McCarthyho (v listopadu)
Nyní je mezi námi pouze fotografem a „Viggovy myšlenky“ vystupují z čoček starého Hasselblad nebo z jednoduchého jednorázového aparátu.
Fotograf Mortensen nabádá lidi, aby měli své oči otevřené a všímali si detailů (a poezie) každodenního života.
Cituje Prousta („Skutečná cesta nespočívá v hledání nových zemí, ale v dívání se na svět novýma očima“) a Budhu („Pochybuj o všem, najdi si své vlastní světlo“).
Díky svému fotoaparátu Viggo našel své světlo na pěšině.
Je to světlo, které nachází v hořících západech slunce, v modré barvě oblohy, ve stylizované černé a bílé.
„Každý okamžik světla nebo temnoty je zázrak,“ cituje Walta Whitmana (amerického básníka a spisovatele, který napsal sbírku básní s názvem „Stébla trávy“ „Leaves of Grass“ )
Tak jako ve Spolku mrtvých básníků, nabádá nás k uchopení carpe diem jedním cvaknutím. „Fotografuji, abych si uchoval stopy svých zážitků, svých setkání s lidmi.“

Tak jako filosof Thoreau se Viggo rád ztrácí v lesích, v divočině, na výletech do přírody, aby našel krásu a svobodu a aby našel esenci života, jak vysvětluje hlubokým tichým hlasem, mezi dlouhými přestávkami a cigaretou, kterou si sám ubalil.

Zachovat stopu, říkáte. Ale proč bychom se měli snažit dělat snímky, nebo si schovávat, co vidíme kolem sebe?
„Tento svět je sen, do kterého všichni přispíváme, tím, nebo jiným způsobem. Jsme součástí toho snu, ať už jsme si toho vědomi nebo ne, ať už se nám to líbí nebo ne. Tyhle obrázky jsou součástí toho mého snu, způsobu jakým existuji a podílím se na tomhle světě.

Když je vystavuji, když se na ně dívám nebo když o nich mluvíme, mají v sobě ještě jiný sen: je to sen, vzpomínka jaké bylo světlo v tom okamžiku, jaké bylo to místo, když ten snímek vznikl. Jsou to vzpomínky na světlo, přesně tak, jak se řekně „snímek“ isladsky: „lijosmynd“, je to lijos (světlo) a mynd (vzpomínka).
Vytvářet snímky znamená zamykat vzpomínky na světlo, které bylo v ten daný okamžik.
I když se zdá, že mnoho lidí, nezajímá umění nebo příroda či život sám, musíme sami sebe přinutit pamatovat si, musíme sami sebe přinutit žít svůj život hlouběji.“

Jaký je vztah mezi herectvím a fotografováním ve vašem životě?
„Práce na filmech je jen jedna z věcí, kterým se věnuji. Hodně cestuji a fotografuji kdekoliv, i když natáčím film. Jako herce mě velice zajímá příběh, co se stane, ve všech detailech.
Mám ten samý přístup i když jdu po ulici a rozhlížím se, co se děje kolem mě.
V tomto ohledu jsem fotografem, i když zrovna nefotografuji. Myslím si, že už je to instinkt, že je to ve mě.
Vědomě, více na technické úrovni, když jsem na place, dobře si všímám způsobu, jakým se natáčí, způsobu jakým hlavní kameraman umisťuje světla: možná tím, že jsem fotograf mi pomáhá hrát svou postavu lépe, protože jsem si vědom své pozice v některých záběrech.
Mohu říci, že tyhle dvě věci jdou vedle sebe a je to na place výhoda: jako fotograf rychle porozumím, čeho se oni snaží dosáhnout a já tak monu pomoci příběh vyprávět...“

Vždycky se na place bavíte s režiséry o fotografování?
„Jistě! Mluvíme o fotografování, ale taky o fotbalu, o mém týmu, San Lorenzo de Almagro. A taky o jídle, o víně, o broucích, o mracích, o botách...“ (Směje se a ukazuje svá chodidla pouze v ponožkách.)

Tmavá komora, nebo digitální aparát?
„Byl jsem zvyklý tisknout si své snímky tradičním způsobem, ale teď používám modernější prostředky, digitální. Ale mám veliký respekt pro obrázek: všechny své snímky fotím na film a pak scanuji negativ. V zásadě, dostanete tentýž výsledek, ale rychleji a pro mě, když knihy vydávám, je to velmi důležité. V dnešní době jsou papír i inkoust tak kvalitní, že si obrázek uchová černou a kontrast velmi dobře. Ve výsledku je kvalita stejná jako při tradičním postupu, takže proč ne?“

Jaké jsou vaše vzory, jestli nějaké máte?
„Jsou fotografové, které mám rád, ale nemám na mysli styl žádného z nich.
Fotografuji už od dob, kdy jsem byl kluk a myslím si, že je vcelku normální (to samé bylo i když jsem začínal malovat nebo hrát) – že jsem si byl více vědom svých vzorů, umělců, kterých jsem si vážil a chtěl je napodobit.
Ale nakonec děláte něco svého.
Pokud toho už máte za sebou hodně (v herectví stejně jako ve fotografování), cítíte se dobře pouze, když si najdete svou vlastní cestu.
Když máte zkušenosti, je vybrání námětu i zarámování snímku za objektivem téměř podvědomá činnost.
Musíte se tomu dlouho věnovat, pokud chcete, aby se to zdálo jednoduché, stejně jako když hrajete: pokud se to zdá na plátně jednoduché, je to proto, že jste na tom hodně pracoval.
Když vidíte film a zdá se vám to jednoduché, myslíte si: „To bych taky zvládl.“
Je to stejné u fotorafování nebo s některým malováním. Lidé si myslí: „To bych taky zvládl.“

Na druhou stranu, ne každý to zvládne?
Vytvořit působivý snímek, který skutečně funguje (to je subjektivní názor, samozřejmě) je jenom výsledek zkušenosti. Je to jako na place: když se připravuji na roli a pracuji na tom každý den: něco je ze zvyku, všechno ostatní pochází z toho, co se naučíte, ale je to vždycky výsledek toho samého: praxe, všímavosti, pilné práce...“

Fotografování, herectví, malování, poezie, hudba...čeho byste nechal?
„Ničeho! To je jako byste se mě zeptal, kterou ruku mám raději. Lidé mají sklon myslet v pojmech a kategoriích a dělají to samé i u osob. Říkají: Potkal jsem tamtoho člověka, on je..., on dělá...- Je jednoduché označit někoho nálepkou, když máte jen nejasnou představu. Ale skutečnost je taková, že lidé jsou jiní každým dnem, protože sny se mění. Neustále.“