Zdroj: Moving Pictures magazine
Datum: zima 2008/2009
Autor: Elliot V Kotek
Překlad: Viggi

Talentovaný, nezávislý, mužný.

Je snadné pochopit, proč je tolik webových stránek - viggophile.net, viggomortensenweb.com, viggo-works.com, viggofanbase.com – plných oddaných fanynek propadlých obdivu pro aktivního umělce, který, hlásá uvážlivou svobodomyslnost. Nejvíce odhalující ukázka Viggova charakteru, ať jakkoli nesouvisí s jeho téměř padesáti hereckými zkušenostmi, není nic jiného než stránka jeho vydavatelství percevalpress.com.

Doma v Perceval Press jsou Mortensenovy knihy, jeho fotografování, hudba, obrazy, spolupráce s 21letým synem Henrym, stejně jako díla umělců, které obdivuje tolik, aby do nich vložil svou energii. Percevalpress.com může představovat Mortensenův intelektuální přístup a emocionální citlivost ke světu kolem něho ale nejen to. Je to ve skutečnosti portrét osobních vášní – pro jeho umění a umění ostatních; pro názory, vize a výrazy. Je to také portrét jeho vášní pro fyzickou činnost organizovaných sportů – pro argentinský fotbalový klub San Lorenzo; Pro dánskou DBU; Montreal Canadiens; Real Madrid a Cádiz; pro hokejové kluby St. Lawrence University; Pro novozélandské ragbyové týmy All Blacks a Hurricanes a pro newyorské Giants, Knicks a Mets.

Mortensenův rok byl vytížený. Appaloosa Eda Harrise a Good Vicenta Amorima (podle hry C.P. Taylora) oba uvedené na Torontském mezinárodním filmovém festivalu. Alatriste Augustina Diaz Yanese pokračoval ve dvouletém plánu premiér po světě a Cronenbergovy Východní přísliby, za které Mortensen obdržel nominaci na Oscara i Zlatý glóbus, byly uváděny na nových místech, od Kuvajtu po Jižní Koreu, každý měsíc roku 2008. Filmová adaptace Pulitzerovou cenou oceněného románu Cesta (s Charlize Theronovou, Robertem Duvallem a Guy Pearcem) a The People Speak, dokumentární cyklus obsahující světově nejproslulejší tváře a hlasy, které vnesly život do zdokumentovaných a často potlačovaných chvílí minulosti této země – a založené na knize People’s History of the United States – budou oba uvedeny v roce 2009.

Měl jsem to štěstí být na nahrávání The People Speak v Malibu v dubnu (2008).
Se Seannem Pennem?

Ano; a s Joshem Brolinem, Donem Cheadlem , Jacksonem Brownem, Eddiem Vedderem, atd. V Good napíše Halder, vaše postava, knihu, kterou použijí nacisté, aby ospravedlnili své radikální činy. Inspirovala vás někdy nějaká kniha - jako, možná People’s History Howarda Zinna – k nějakému činu, jakéhokoliv druhu?
No, další knihy, které Howard Zinn napsal, se soustřeďují na různorodé myšlenky, které jsem měl – o vládě, o povaze vlády. Stejně tak Noam Chomsky. Howard Zinn rozhodně mluvil o skutečnosti – s čím já naprosto souhlasím a parafrázuji – že primární cíl jakékoliv vlády, nezáleží na tom, jak demokratická je nebo se zdá být, je přežít, prodloužit sama sebe. Pro prezidenta i premiéra je hlavním cílem dosáhnout moci, být zvolen a zůstat u moci tak dlouho jak je to možné, jak je to legálně možné. To je to, co se děje.

A aby zůstali u moci, nebo byli znovu zvoleni, jeden z hlavních způsobů, jak si to zajistit, je přesvědčit lidi – buď vědomě, přímo nebo nepřímo – že máme nechat ty, co vládnou vládnout a že od toho máme dát ruce pryč. Samozřejmě je tohle vmetáno do tváře toho, o čem tahle země je, nebo jakákoliv demokracie, což je „od lidí, s lidmi, pro lidi.“

Srovnáváním doby ve třicátých letech, o které pojednává Good s dobou dnešní, jaký si myslíte, že má dopad internet?
Myslím si, že lidé se mohou dopátrat více informací rychleji, než by mohli tím, že by zašli do knihovny, například, a hledali by knihy a periodika a mikrofilmy a všechno tohle. Ale myslím si, že ačkoliv lidé dnes mohou najít více informací, více lidí má sklon k tomu, hledat informace, které ospravedlňují věci, kterým už věří. To posiluje jejich víru, kterou si udržují a úhly pohledu, které mají.

Například když jedete chvíli v autě, jste vystavení, ať už chcete poslouchat nebo ne, jiným úhlům pohledu - přívalu zpráv a rádiu, já to tak dělám; poslouchám věci, které poslouchám opravdu nerad. Poslouchám Rushe Limbaugha, Seana Hannityho, nebo dokonce nejšílenější fantazírování Michaela Savageho. Poslouchám tyhle lidi jen proto, abych dostal trochu širší spektrum představ, které jsou kolem mě. Někdy to nejsou ani představy, jen ideologické výmysly lidí napravo, nalevo a někde mezi tím.

Já vím, že jste formálně studoval státní správu, ale co bylo tím, co vás ovlivnilo, abyste se aktivně zajímal o politiku? Byli to rodiče, nebo situace?
Nejsem si tak docela jistý. Moje matka vždycky dělala nějaké dobrovolné práce, ale neřekl bych, že by kterýkoliv z mých rodičů byl politicky angažovaný. Možná je to částečně tím, že jsem od narození tolik cestoval, tím že žiji v různých kulturách a prostě pozoruji lidi, kteří znějí jinak a myslí jinak a dívají se na stejnou situaci docela jiným způsobem. Možná to má co dělat s tím, proč mám rád herectví, protože to zahrnuje hodně cestování, fyzického i duševního, abych dělal svou práci správně – při nejmenším jak já ji vidím udělanou. Moje práce je vidět svět z různých úhlů pohledu než jenom toho svého. Někdy z úplně jiného, než toho mého. I když s tím v zásadě nesouhlasím, jdu to prozkoumat.

Myslím si, že děti to dělají přirozeně. Hrají si. Chtějí být tímhle a chtějí být támhle tím špatným chlápkem, dobrým chlápkem; nezáleží na tom. Nerozlišují to, prostě do toho jdou naplno. Jako dospělí máme tendenci kostnatět. Máme sklon mít užší úhel pohledu do určitého stupně, chránit tu personu, kterou si budujeme.

Vnáší vám práce do lidskosti jasno, nebo získávání vědomostí provokuje ještě více otázek?
Myslím si, že to končí u těch otázek. Myslím si, že je to proces. Nemyslím si, že dojdete do cíle. Myslím si, že demokracie nebo dobré manželství nebo vztah, přátelství, nejsou skutečně hmatatelné věci. Každá z těchhle věcí je proces. Mění se a vy na to musíte stále dohlížet.

Zdá se, že když vaše postava v Good, opustí manželku kvůli postavě, kterou hraje Jodie Whittakerová, je to srovnatelné s tím, jak opustí universitu kvůli zářivým barvám fašismu.
Jo, náhrada mé manželky za mladší ženu, která se zdá zpočátku jako menší problém. Někteří lidé by řekli: „On je mnohem více pasivní postavou, než jakou obyčejně hrajete,“ a do určitého stupně je to pravda, ale v určitém bodu je tu velmi aktivní snaha o uspokojení ega, protože je to ekonomicky vhodné. A on přijímá fašismus a v určité míře se na něm ve skutečnosti aktivně podílí. Už není dál omámený nebo omluvitelně uvažující: „Komu může ublížit, když napíšu kus papíru nebo něco?“ Teď už si obléká uniformu a stává se aktivním účastníkem programu strany.

Malá rozhodnutí vedou ke strašnému konci hry. Může to být skutečné pro lidi žijící v různých časových obdobích.
Přesně. Proto si myslím, že se tento film nejen liší od ostatních filmů, dobrých nebo špatných nebo odlišných, o této době, mnohem více se týká dneška, protože nemáte tenhle odstup.

Měl jste možnost prodiskutovat rozhodnutí své postavy s Jasonem Isaacsem (který hraje Haldrova přítele) během zkoušení?
Jo, dělali jsme to a pokračujeme v tom. Někdy poskytujeme rozhovory a sedíme spolu ve skupině jako u kulatého stolu a – já nechci vkládat slova do jeho úst, ale říkal něco o tom, že film není v ničem poučný a já jsem řekl: „No, já si myslím, že v tom, že stojí za to, dávat pozor.“ Je to tak trochu jako náš vztah v tom příběhu, ale jsme to také jen Jason a já. Opravdu jsem si užil práci s ním. Je to skvělý herec a velmi chytrý člověk.

Ve vašem nakladatelství Perceval Press vyšla kniha s názvem The Horse is Good (Ten kůň je dobrý). Pomyslel jsem si, že by bylo ironické zeptat se vás, co pro vás znamená název filmu a vy byste prostě odpověděl: „Kůň.“
Kůň? To je legrační.

Líbí se mi ten název. Je chytrý. Nechává diváky o tom chvíli přemýšlet. Pokud chcete být skutečně přesní, mohlo by to být Good?, nebo „Good“ v uvozovkách. Ten film vás ale tolik nesměruje. Ukazuje vám nějaké životy, části nějakých životů a já si myslím, že ponechává určitý prostor pro debatu, mám rád, když je nakonec o čem se bavit.

Bortí to očekávání lidí, takže na konci říkají něco jako: „No, do určité míry jsem se cítil s tím člověkem spřízněný, ale pak ne ve všem a očekával jsem něco více melodramatického v tom koncentračním táboře a nedočkal jsem se toho.“ Myslím si, že je tu tichý nesouhlas s tou hrůzou, která se nestane najednou. Děje se jako každodenní věc, velice normálně a tiše. To je více zneklidňující než obvyklé dramatické hrdinské gesto, tragické gesto, hrůzostrašný moment, který obvykle vidíte ve filmech o holocaustu a o nacistech.

Tady diváci nemají ten odstup, aby to posoudili nebo řekli: „Jej. Tohle je něco jiného než já.“ Tohle je hodně jako vy, bohužel, ať už si s tím poradíte nebo ne.

Myslím si, že zdroj dobrého dramatu jsou tyhle chvíle nebo postupné uvědomování, v některých případech, že jsem na špatné cestě. Všechno o čem jsem si myslel, že dělám správně, nebo co jsem si ospravedlňoval je úplně špatně. Je to: „A pak co?“ Ať už to přijde na začátku, uprostřed, nebo na konci filmu, tohle je základ pro dobré drama, tak dalece, jak se mne to týká. To je důvod proč, když film končí, tak nějak imploduje (zhroutí se dovnitř) a ta osoba tu najednou stojí a začíná to cítit a plátno zhasíná a vy si říkáte: „A sakra.“

Mělo na vás vliv oblékání té uniformy? Byl to víc, než jen kostým?
Skončilo to tak, jo, způsobem, který jsem nečekal. Tak nějak mě to praštilo, protože jsem si zkoušel všechno ostatní, když jsme měli zkoušení, a pak jsem si oblékl tu uniformu a povídám: „Ach, boty jsou – myslím, že mi padnou. Jsou v pořádku.“ Pak kalhoty- bylo to jako: „Já nevím. Má to takhle nějak vypadat?“ „Jo. Vypadá to dobře. „ A co sako? Je to divné kolem ramen.“ „Ne, vypadá to dobře. Můžeš zvednout ruce? Jo, je to dobré.“ „Opravdu? Protože mám divný pocit. Čepice se zdá příliš malá.“ „Ne, není.“

A já nejsem nijak malicherný člověk, opravdu, chci, aby to fungovalo. Všem se to zdálo perfektní, jak to mělo být, ale na každém kusu oblečení, co jsem měl na sobě, bylo něco – co mi nesedělo, nebo tak nějak…Za všechna ta léta jsem se naučil, že když něco není v pořádku, ať už je to scéna všeobecně, nebo text, někdy, musíš něco přepsat změnit scénu, ale vždycky stojí za to pokusit se, alespoň jednou, spřátelit se s tím co nefunguje, než s tím bojovat. Tak jsem si pomyslel: „OK, co může být na tomhle dobré?“

No, možná je správné, že je nepříjemné nosit tuhle uniformu. Jen tomu důvěřuj. Myslím, že když on pobíhá během té Křišťálové noci, nebo na konci, a chodí v ní kolem, myslím, že postupně vidí lépe a lépe, že ta uniforma a ten muž nejdou dohromady. Zdá se to nějak divné. Je to choulostivá věc, ale tak jsem se cítil; nechával jsem tu osobu, kterou si ta postava vybudovala, odejít, nebo rozdrobit se. Je to zajímavé. Když tomu pocitu důvěřujete, může být jedním z nejužitečnějších.

Jak jste si vybudoval důvěru k režisérovi, který neměl zrovna zkušenosti z první ruky, jako Vicente Amorim?

No, on je velmi inteligentní člověk, který hodně cestoval. Je synem Brazilského diplomata, takže žil po celém světě. Je to někdo, kdo je velice sečtělý; před prací na tomhle filmu přečetl Prousta například; kdo velmi rozumí tomuhle dějinnému okamžiku; kdo má filosofické sklony. Takže jsme měli hodně o čem si povídat. Také byl dobře připravený a dobře technicky informovaný. Režíroval už jednu věc před tím a minimálně jednu krátkou věc ještě před tím.

Také byl prvním asistentem režiséra a měl producentské a řídící povinnosti u mnoha důležitých filmů a u mnoha velmi dobrých režisérů. Takže opravdu zná provazy ringu tak jako tvorbu filmu a měl velmi promyšlený plán útoku, spolu s Andrewem Dunnem, kameramanem. A také byl velmi otevřený, a to je věc, která je bohužel velmi vzácná – režiséři, kteří se nejen nebojí herců a svého vlastního týmu, a jejich nápadů, které by mohli navrhnout, ale kteří skutečně mají rádi herce a štáb a skupinovou snahu. V tom je ta síla.

Je tohle vyjádření vaší všeobecné životní perspektivy, ať už jsou to knihy, které spolu souvisí, nebo hudba, tenhle duch spolupráce s lidmi, kteří jsou uvědomělí a zajímaví?
Jo, řekl bych, že je to tak.

Co bylo první: hudba? Malování? Básně? Fotografování?
Myslím, že malování, tuším, protože to je kreslení, vyprávění příběhů; a pak fotografování. Fotografování taky dost brzy. Už jako teenager jsem začal s pořizováním snímků.

Pokud o něčem přemýšlíte a cítíte, že byste to chtěl nějak vyjádřit, musíte si vybírat, zda si na to vezmete štětec, pero, nebo fotoaparát?
Ne. Většinou to kombinuji, malování s fotografiemi a slovy. Knihy s básněmi většinou obsahují i fotografie a dříve jsem tam měl občas i obrazy. Někdy tíhnu k jednomu nebo k jinému jazyku nebo určité struktuře básně nebo krátkého příběhu. V minulém roce nebo tak jsem psal z nějakého důvodu převážně španělsky. Cokoliv jsem cítil, cítil jsem jako bych to musel vyjádřit španělsky. Nejsem si jistý proč. Možná proto, že jsem byl poslední dobou hodně mezi lidmi mluvícími španělsky, nebo ve španělsky mluvících zemích.

The People Speak má neuvěřitelnou sestavu, s některými z nich jste už pracoval dříve. Kdy jste se poprvé potkal se Seanem Pennem?
Potkal jsem ho, protože se o mě zajímal kvůli Indiánskému poslovi ( 1991). Předtím jsem se s ním neviděl. Trochu jsem si ho byl vědom – když jsem začínal s herectvím, pracoval na hře v New Yorku, zrovna začínal jako herec. On je vzácným případem herce, který si téměř vždy vybral správně nebo měl štěstí na dobré věci, které mu přišly pod ruku. Za ta léta mám za sebou hodně filmů a jsem si vědom toho, že mnohé z nich nejsou dobré a nebyly od začátku, ale já se pořád z každé situace učím, z každé scenerie, přátelství, různých záběrů.

Jak jste se dostal k práci na The People Speak?
Několikrát jsem to už během let na různých místech dělal. Ostatní to dělali ještě více. Danny Glover například to hrál už v mnoha divadlech. A pak jsme se sešli a nahráli to – mělo to být jako nějaké all-inclusive během tří dnů. Nafilmovali jsme to v Majestic Theater v Bostonu a oni se pak rozhodli, uspořádat ještě nějaké dodatečné. Uskutečnili to představení v Malibu, na kterém jste byl a, myslím, že některé lidi nahráli zvlášť.

V září v Torontu jste měl na sobě tričko s nápisem: „Impeach. Remove. Jail.“ (Obžalovat. Odvolat. Uvěznit.) Kdy jste začal používat trička jako billboard?
No, v roce 2002, nebylo to poprvé ale poprvé veřejně, kdy jsem věděl, že to bude vidět a bude to mít nějaký dopad. Bylo to dobrých šest měsíců před naší invazí do Iráku. Byl jsem v show Charlieho Rose a narychlo, těsně předtím, než jsem šel na show, jsem si na tričko napsal „No more blood for oil“ (Už žádnou krev kvůli ropě). Důvod, který mě k tomu vedl, byl ten, že už jsem byl naštvaný, protože jsem celý den strávil povídáním o Dvou věžích a lidé o tom neustále mluvili, jako by měli hotovo v první části trilogie a mě už unavovalo, že jsem musel bránit Tolkiena a film proti takovým předpokladům.

Prostě říkali, jako by to byl fakt, že je to alegorie a že společenstvo představuje Spojené státy a koalici a všichni skřeti jsou muslimské hordy. A já jsem řekl: „Ne, já s vámi nesouhlasím.“ Prostě jsem si myslel, že to vůbec není pravda. (Smích) Naštval jsem se a řekl jsem: „ Krom toho, když se podíváte do New York Times a prohlédnete si módní sekci, kde jsou nové uniformy pro kluky i holky, je jasné, že jdeme do války.“

Takže jsme skončili povídáním o tomhle a tričko bylo tou cestou k tomu, protože Charlie Rose řekl: „Nemůžu se vás nezeptat na to tričko.“ Já jsem řekl: „Nemyslím si, že na to máme jakékoliv právo a myslím si, že to bude velký problém a že nás to bude opravdu mrzet.“ Hodně lidí na mě zuřilo, ale já jsem myslel, všechno tak, jak jsem řekl a pak se od té doby nějaké věci přihodily a už se to dnes nezdá tak mimo nebo tak radikální.

Jaká byla práce s Johnem Hillcoatem? Jeho film, The Proposition, který byl před pár lety uvedený na Sundance festivalu, je úžasně poetický.
Jo. Bylo to krásně udělané a on má schopnost pro dobré ztvárnění příběhu. Každý byl připravený a byl to skvělý tým a dali jsme do toho hodně, i štáb do toho vložil více než je obvyklé. Tým byl skutečně ponořený do příběhu a trval na každém slovu a šel až za rámec povinností pokud jde o počet odpracovaných hodin a obtížnost podmínek. Byla to pro většinu lidí práce z lásky, takže vím, že bylo od Johna chytré a šťastné, jak se mu to podařilo sestavit dohromady.

Vzpomínám si, že jste pracoval s jiným australským režisérem – Peterem Weirem (Svědek, 1985).
Jo. Měl jsem ho rád. Byl to režisér, který byl velmi chytrý, velmi klidný a velmi týmově zaměřený; obklopoval se stejně smýšlejícími lidmi, kteří prostě chtěli dokončit práci, neremcali, necukali se, neječeli. Natáčel organizovaně a končil včas a s každým jednal správně, každý se mohl vyjádřit a názory byly vítány.

Byla to moje první zkušenost, nebo vlastně první film, ze kterého mě nevystřihli, kde jsem byl na placu po nějakou dobu, ale dalo mi to špatnou představu. Většina režisérů taková není. David Cronenberg takto pracuje. Je to do určitého stupně pochopitelné, protože většina režisérů prostě z jisté nejistoty plně hercům nedůvěřuje nebo ani svému týmu, když je to dobrá sestava. Nejsou tak vstřícní, jak byste si mysleli, že budou k různosti názorů. Je to složitá věc. Snažíš se tu věc chránit. Je to pro tebe práce z lásky a může se to zdát jako daň pro tvé ego, když někdy lidé vidí věci odlišně.

Rovněž jako pro fotografa musí být potom krásné vidět Dějiny násilí a vidět všechny odkazy Petera Suchitzkého a Davida Cronenberga zpět k Edwardu Hopperovi.
Je to neuvěřitelné. A musím říci, že filmař, kterého si najal John Hillcoat, Javier Aquirresarobe, je také opravdu skvělý umělec. Peter Suchitzky je jako Cronenberg. Nikdy se mu nedostalo uznání, jaké si zaslouží, protože jeho práce je příliš dobrá. Je příliš jemná. Příliš chytrá, myslím si v určitém ohledu. A Suchitzký je jak V Dějinách násilí, tak ve Východních příslibech (a v mnohém co dělá) mistr. Myslím, že je prostě dokonalý v tom, jak se ztrácí v příběhu, jak pozoruje.

Na webu Perceval Pressu byl citát od Edgara Allena Poea, který zbožňuji. Je to: „ Ti, kteří sní ve dne, jsou si vědomi mnoha věcí, které unikají těm, kteří sní pouze v noci.“
Jo, myslím, že je to pravda.

To jste vybral vy?
Ó ano. Všechno, co tam je, vybírám já. Poslední dobou je to jen o mém fotbalovém týmu (San Lorenzo). Jsme na cestě všechno vyhrát. Ještě je jeden zápas pře námi a tři týmy včetně jejich jsou na prvním místě. Opepřuji stránky zvláštními zprávami nebo názory, ale většinou jsou to všechno biografické informace a povzbuzování týmu.

Chodil jste na zápasy San Lorenza, když jste žil v Argentině?
Ne. Poslouchal jsem to v rádiu. Byl jsem do toho tak trochu fanatik. Tenkrát to bylo neobvyklé, protože jsme nebyli moc dobrý tým. Byli jsme zajímaví, ale většina dětí ve škole byla Boca Juniors nebo River Plate nebo jiné týmy a pak ten rok před mým odjezdem jsme na jednou všechno vyhráli. Bylo to jedinkrát, kdy se stalo, že jsme měli sezónu bez porážky, takže to bylo něco. Z ničeho nic druhý den po tom děti ve škole říkali „Taky mám rád San Lorenzo,“ a já říkal,“Blbost. Ty jsi Boca Junior.“

Takže proč, s tolika zájmy a když je tolik z nich součástí filmu –
Filmy jsou skvělý prostor. Obsahují všechno.

Tak proč ještě na vašem seznamu není režírování?
Tohle musíte dělat, když máte čas jen na to a ne na nic jiného, pokud to chcete dělat pořádně. Uvažuji o tom. Mám příběh, který bych chtěl vyprávět a snažím se trochu uklidit pracovní stůl. Těch několik posledních filmů, ve kterých jsem hrál, bylo velmi zajímavých a já jsem byl loni v zimě nominovaný na ceny a to má vliv na lidi; bylo mi nabídnuto pár zajímavých věcí. Ale já si v podstatě dávám pauzu. Neznamená to, že celý rok nepracuju (smích) a nejen na knihách a na věcech, ale propagoval jsem Good, Appaloosu i The Road, která vychází, i Alatrista a Východní přísliby byli letos uvedeny v různých zemích. Byl to takový nonstop na několik měsíců.

Za které věci, co jste se naučil v herectví, jste nejvíc vděčný?
No, každý film vás naučí něco jiného a často věci, které jste nečekali, že se naučíte. V případě Good, byl zajímavý způsob, jakým hudba ovlivnila, to co jsem dělal. Řekl bych, že nejdůležitější věc, kterou jsem se z Good naučil, bylo překonání mých předsudků vůči Němcům a vůči tomu, jak zní němčina. Tím že jsem trávil nějaký čas v Německu a snažil se dostat do hlavy představu jak hrát důvěryhodně Němce, uvědomil jsem si, že i když mluvím několika různými jazyky a umím se pomalu prodrat novinami v němčině, německy nemluvím – a zřejmě proto, že mě to nezajímá, i přesto, že miluji německé skladatele a fotografy a malíře a některé filosofy. Vážím si kulturního dědictví tohoto národa nebo těchhle lidí.

Měl jsem tenhle blok dost dlouhou dobu, stejně jako moje generace. V mém případě, kdy část mé rodiny byla v okupované zemi – v Dánsku – měli jsme asociace ze všech těch filmů, co jsme viděli a knih, které jsme četli a televizních pořadů a dokumentů a obrázků. Prostě máte o Německu tuhle představu: že je hrubé, netolerantní, autoritářské; má nepřátelské vyznění, jazyk samotný i lidi. Takže tímhle filmem, prostě jsem zjistil, že jsem to překonal. Nikdy jsem to tak silně nepociťoval. Je to jako by potřeba mít k Němcům předsudky tak nějak zmizela.

Myslíte si, že jazyk samotný, i když nemá tenhle význam a tu historii, se prostě zvukově jeví jako –
Krutě znějící? Ne, protože jako je to v Austrálii a určitě v Anglii a Dánsku, jsou různé německé přízvuky. Některé jsou jemnější, jiné drsnější, některé pomalejší, některé mají jinou melodii. Dánština je pro některé lidi – pro Švédy a Nory – můžou si myslet, že je děsná, jako když mluví opilec s plnou pusou jídla, víte? Tolik zvuků je spolknutých, hrdelních a divných. Ve skutečnosti může někdy znít opravdu krásně.

Přemýšlím, že asi nacházíte jakýsi smiřující faktor v každé zemi, která vyrábí dobrou čokoládu.
Rozhodně. Bezpochyby. (smích) Ale silně věřím v myšlenku, že je mnohem důležitější, jaký jste, než kde jste, co říkáte, než jak to říkáte.

Poskytl jste mnoho rozhovorů během doby, co se kandidovalo do Bílého domu. Jaký je váš názor teď, když je prezidentem Barack Obama a chystá se inaugurace?
Myslím si, že je to pozitivní, ale je to jen začátek. Myslím si, že lidé, kteří volí každé čtyři roky, pokud volí, a pak si myslí, že už se to postará samo o sebe – obzvláště pokud jde do úřadu někdo, kdo se zdá být vítanou změnou do těch obvyklých záležitostí posledních osmi let…Musíte je i potom udržovat. Tak jak říkám, žádná vláda nebude zodpovědná, pokud k tomu nebude nakonec donucená. Bude dělat to, co je pro ně důležité, aby zůstala u moci. Být ostražitý je důležitější, než kdy jindy.

Nikdy nebudete mít ideální demokracii, aby všechno fungovalo. Myslím si, že je důležité to zkoušet. Viděl jsem jeden skvělý film další den na festivalu. Je to dánský film Go With Peace Jamil/Ma salama Jamil/Jdi v pokoji Jamile (Byl uveden i na 43. Karlovarském filmovém festivalu 2008, pozn. překl.) Je to o těchhle věcech; o tom, že stojí za to se snažit, i když se to zdá beznadějné, i když to nefunguje, i když jsi v průběhu toho zabit. Odehrává se to v Kodani, ale mohl by to být klidně Bagdád, nebo Libye. Je to o krevní mstě mezi Sunnity a Šiity. Velmi dobře režírované a neuvěřitelně dobře napsané a srdcervoucí. Vždycky stojí za to věci vylepšovat, snažit se pochopit jeden druhého, snažit se vyhnout násilí.

Trochu veseleji, co vás dokáže rozesmát na plátně nebo kdekoliv jinde v téhle době?
Naprostá neopatrná upřímnost. Dokáže mě stejně tak i rozplakat.