Zajímalo nás, kde Viggo bere čas na to, věnovat se herectví. Mezi filmy jako trilogie Pán Prstenů či filmech Davida Cronenberga stíhá tento 50letý herec být také fotografem, básníkem, hudebníkem, malířem, publicistou, aktivistou a dychtivým cestovatelem. Plynule mluví španělsky, dánsky, francouzsky a možná elfsky.

Když jsme ho zastihly, táhnul k angličtině a projektům: "Good", kde hraje německého profesora, který kvůli vlastní pasivitě bezděčně končí jako vysoce postavený člen nacistů. Příští rok vzejde "Road", coby adaptace novely Cormaca McCarthyho o otci a synovi na cestách postapokalyptickou Amerikou.

Při "Good" a "Road" jste se pohyboval v temných místech. Ovlivnilo to váš pohled na svět?
Začnete věnovat pozornost vašim hodnotám, víte co tím myslím? Jako člen rodiny, přítel, nebo člen společnosti, pokud nedáváte pozor, nebo se do jisté míry nezapojujete, pak si později nemůžete stěžovat, jestli vás ta nebo tamta osoba opustí, nebo se vaše země dostane mimo kontrolu. Nemusíme vědět, proč tu jsme, nebo kam směřujeme, když zemřeme, ale pokud tu jsme, můžeme se mít dobře. A být zde znamená starat se, bych řekl.

Letos je na programu premiér hned několik filmů týkajících se Holocaustu.
Myslím si, cituji Jasona Isaacse, že to je spíše etický thriller. Film nemá žádný politický úhel pohledu a ani čistky. Je tam ohromné hrdinské gesto. Co je hrozné je to, jak světské se ještě zdají být koncentrační tábory.

Ještě před natáčením jste cestoval po mnoha zemích - našel jste návštěvami té nebo oné země ten pravý druh života?
Ano. Pamatuji si, že jsem byl v Treblince (vyhlazovací Tábor, dnes památník v Polsku, pozn. Vig). A náhodou jsem v této lesnaté krajině byl sám sebou. Slunce vyšlo, byl jarní den, na chvíli jsem se zastavil a mlčky seděl pod stromem. Řekl jsem si, "OK, tohle místo, kde teď jsem je ve skutečnosti krásné, krásné místo." Snad byly momenty, kdy oba - vězeň i strážce zpozorovali, že byl velmi krásný den.

Jaké typy suvenýrů jste z Německa, a Polska pro filmování dovezl?
Přivezl jsem spoustu knih, které měli být vydány zhruba v té době. Básníci z 18. a 19. století a skandinávské spisovatele. A moje brýle; našel jsem nějaké rámečky, které k nim byly zpětně přidělány. Mé kapesní hodiny. Maličkosti. Velmi rád spolupracuji s rekvizitáři a filmovými architekty, mám pocit, že se zapojuji do života své role.

Jak na vás zapůsobila "Cesta"?
Tato kniha se prodala daleko více než kterákoliv z jiných od McCarthyho, protože je to nejvíce vesměs porozuměný a přijatelný příběh. Vyvolá starost jakéhokoliv rodiče o jeho dítě, "Co bude s mým děckem, když tu nebudu? Dnes, za týden, pořád?" A to dost extrémně.

Jakým způsobem ten film zprostředkuje svému publiku tu v novele popsanou ponurost?
Dobrá, postupně se z chlapce bude stávat učitel. Připomíná svému otci druh soucitu, který se sám otec neustále snaží vštěpovat synovi. A jak už se to většině rodičů v některých situacích vstává, popírají všechno, co jim děti říkají. Občas něco jiného řeknete a něco jiného uděláte. Jsou okamžiky, které jsou úsměvné, ale jsou také momenty odhalení a momenty povznášející.

Proč bylo posunuto datum premiéry?
Myslím, že to nedodělali. Jejich věc, máme jen jednu šanci se vytáhnout, tak je nechejme, ať z toho dostanou to nejlepší. Velmi rád bych ten film viděl vyjít už teď, protože je zima a pro příběh se to zdá velmi vhodné.

* Přirozeně, mám rád fotky se zrněním a to, co z filmu stane, když je přeexponovaný nebo naopak.

* Antologie de Tangos y Lunfardos od Marcela Oliveri je velice zajímavá kompilace textů a tanga společně s glosami individuálního slangu "Lunfardo", který je specifický pro Buenos Aires.

* Mám brankářský dres San Lorenza, z Boeda, Argentina. (ve všech článcích bylo Boledo a to neexistuje, to byla fuška, pozn. Vig). Jsem fanouškem tohohle klubu nevím jak dlouho. Hodlám podpořit svůj tým na "Poháru osvoboditelů" (něco jako Liga mistrů v Evropě, pozn. Vig).

* Čtu monografii Studse Terkela: "Touch and Go", protože byl jako Chomsky a Zinn - hrdina v úsilí sebevzdělání co se týče reality kapitalismu a imperialismu. Nikdy neuskočí a drží se své mocné pravdy.

* Zdaleka nejlepší umění, které jsem za poslední dobu viděl je sbírka perokresby dělané skupinou 7letých a 8letých školáků z Madridu. Ve většině případů tam byly stromy v létě, stromy v zimě, sem tam s ptákem, motýlem, tryskáčem, psem, kočkou nebo koněm.
Nejvýznamnější nedávná výstava, kterou jsem viděl, byla exhibice Joana Mira v MoMA (Museum of modern art) v New Yorku. Zdá se mi být méně domýšlivým a více originálním malířem puristou, než jeho krajané Picasso nebo Dali, nebo tací jiní.