„Moje osobnost se stále mění. Jsem pořád uvnitř proudu, tak jako je svět uvnitř proudu a já chci jet na vrcholu vlny a dívat se, co se děje…“

Viggo Mortensen přichází do Empire bostonského hotelu a nese dárky: své nejnovější CD (dělá hudbu stejně jako výtvarné umění a fotografování), odznak kampaně podporující demokratického presidentského kandidáta s nevelkými nadějemi Dennise Kuciniche a vydání ústavy Spojených států s důrazně zakroužkovaným odstavcem o obvinění prezidenta.

Devětačtyřicetiletému herci teď politika velmi leží na mysli. Je v Bostonu spolu s Davidem Strathairnem, Joshem Brolinem a Danny Gloverem, aby předčítal úryvky pro televizní záznam The People Speak, koncipovaném uznávaným americkým historikem Howardem Zinnem. Přiletěl brzo, takže si to mohl namířit zpět do New Hampshiru podpořit Kuciniche v důležitých primárkách. „Byl to nápad, jak přivolat trochu pozornost médií, přestože říkají: ‚Tak Oprah Winfrey je pro Obamu a tenhle výstřední herec je pro Kuciniche,‘“ říká Mortensen usmívající se přes své husté vousy.

Taková podnikavost je ukázkou, proč je „tenhle výstřední herec“ tak daleko od typické hollywoodské hvězdy. Od doby, kdy se proslavil jako Aragorn v trilogii Pán prstenů v poměrně pozdním věku dvaačtyřiceti let, procvičil si svou vzácnou rozvážnost a představivost ve svém výběru: španělské historické drama Alatriste, dále Harrisův western Appaloosa a Good, blížící se adaptace hry C. P. Taylora o vzestupu Hitlera. Nejvýznačnější za desetiletí je jeho hvězdné spojenectví s Davidem Cronenbergem na History of Violence a Eastern Promises. A i když stříhá prsty mrtvolám, jak tomu je v druhém filmu, neponičil si své postavení přemýšlivého krasavce ženských srdcí.

Narodil se v New Yorku dánskému otci a americké matce, strávil své dětství v Jižní Americe, dospívání ve Státech a kolem svých dvaceti žil v Dánsku. Jeho kariéra začala osudně, když jeho dvě první role (Woodyho Allena Purple Rose Of Cairo a Jonathana Demma Swing Shift) skončily obě na podlaze střižny. Během následujících 15 let bral práci jakou našel, některou dobrou, (Svědek, Portrét dámy) a některou ne tak dobrou (Mladé pušky II, Texaský masakr motorovou pilou III). Odváděl dobrou práci, ale ne toho druhu, která vás zařadí mezi muže hlavních rolí – dokud nezavolal Peter Jackson. Mortensenovy promyšlené, pečlivě probádané výkony mu získaly mnoho obdivovatelů. David Cronenberg říká, že má: „charisma vůdčí osobnosti a výstřednost a přirozené vystupování charakterního herce“. Elijah Wood uvažuje: „Čím více jsem ho poznal, tím víc jsem si uvědomoval jak on je šíleně brilantní a bláznivý.“

Nad černou kávou a slaninou („pořádným flákem slaniny“) v hotelové restauraci se zdá být unavený, ale soustředěný, poháněný prostým nadšením. Brzy začne pracovat na Hillcoatově adaptaci románu The Road od Cormaca McCarthyho. Jako obvykle říká, že je přetažený a nedospalý. „Je to jako když musíte jet do Bostonu a povídat si s tímhle idiotem v nějakém zpropadeném hotelu,“ říká pro Empire s ironickým úsměvem.

„Viggo si povídá rád,“ říká Dorian Lynskey z Empire. Je výmluvný, vášnivý a neobyčejně sebepomíjející. Ze všech předmětů, které ho nadchnou – politika, historie, cestování – mám dojem, to co je pro něho zajímavé nejméně je jeho vlastní životopis. Cítím se téměř provinile, že ho zatahuji zpět k filmům, když má na mysli tolik jiných věcí…“

David Cronenberg řekl, že když tě potkal poprvé aby si promluvil o History of Violence, jeho cílem bylo „svést Vigga“. Jak na to šel?

Byl upřímný. Myslím, že nejsvůdnější nebo nejzajímavější věc je, když jsou lidé upřímní. Vztahy, které si pamatuji jsou ty, kdy ke mně lidé byli upřímní, obzvláště když potřebovali říci něco, co nebylo příjemné slyšet. Proto mám rád Dennise Kuciniche, protože takový je. Upřímnost je ta nejlepší cesta jak posílit vztah – nebo demokracii. A to je to, co dělá Cronenberg. Řekl jsem: „Ten scénář, já nevím. Musím říct, že nevím, proč to děláš. Je to vykořisťující (film). Zaujalo mě to a to. Jen chci být k tobě upřímný.“A on řekl: „To jsem rád. Přesně to si o tom myslím.“ A v tu chvíli jsem si uvědomil, že ho zaujaly ty samé věci a scénář, který byl na 115 stránek skončil na 75. Začal jsem mu volat každý den a ptal jsem se ho na příběh. A v jednu chvíli, asi po týdnu mi řekl: „Tak Viggo, potřebuju se tě na něco zeptat: děláme na tom filmu spolu, nebo ne?“ A já jsem řekl: „Jo!“ Což bylo legrační, protože on si myslel, že ho jen zkouším.

Jsi pro Cronenberga ochotný dělat věci, které bys pro jiné režiséry neudělal? Jako scénu v Eastern Promises, kde zápasíš s čečenskými gangstery nahý, nebo sexuální scény v History of Violence? Jestli bych byl ochotnější využít takové příležitosti? Jo. Důvěřuji mu víc, než ostatním režisérům. Mám zkušenosti, kdy jsem hrál scény nebo okamžiky – které mohli být choulostivější, podle toho kolik ze sebe dostanete – a cítil jsem se daleko obezřetnější a tudíž jsem sám sebe cenzoroval. Můj vnitřní pocit byl ten, že jsem nevěřil, že by ti lidé měli inteligenci, nebo dobrý vkus, nebo slušnost být ke mně čestní a upřímní. Bylo snadnější dělat to s Davidem, protože jsme prostě jen mluvili o tom, co je nutné udělat.

A je to málo obvyklé? Převážně jsem dělal pro lidi, kteří nevěděli jak mluvit k hercům. Mohli nebo nemohli to být milí lidé, ale jsi tak trochu na to sám a doufáš, že pracuješ na scénách s herci, kteří jsou jako ty a chtějí spolupracovat. Pokud ne, pak jsi na to ještě více sám. Zvykneš si na to jako herec – tak to prostě je. Musíš vytvořit iluzi skutečného momentu. Pokud máš režiséra, který tě dobře vede a sleduje každý detail a dává ti pocit, že na tvých názorech záleží, je to prostě jednodušší a větší legrace. Pak děláš lepší filmy.

Kvůli pátrání pro Eastern Promises jsi strávil sám dva týdny cestováním kolem Moskvy, St. Petersburgu a Uralu… Vím, že produkce by se cítila o něco lépe, kdybych tam jel ještě s někým. Ale nutí tě to tak jednat s bezprostředním okolím a více si ho všímat. A to jsem právě chtěl. Uvědomoval jsem si, že budu na vlastních nohou. Rozhodně, pokud jsi hodně cestoval, není zrovna velká věc ocitnout se ve městě, kde neznáš jazyk muset si uvědomit mapu metra, nebo jak se dostat na letiště. Kdybych dřív necestoval, nevím, zda by mě napadlo tam jet. Ale já jsem vždycky rád objevoval místa. Když jsem na Novém Zélandu a natáčím Pána prstenů, chci si prohlédnout krajinu, takže raději než abych letěl, projedu se kolem a prohlédnu si, co se jen dá. Možná že pojedeš po silnici a řekneš si „Tady se koupal Jesse James a někdo ho zastřelil,“ Když si pomyslíš: „Až tudy pojedu příště, tak se tam podívám,“ možná už tudy příště nepojedeš. Zahni doleva.

Takhle to děláš? Zahneš do leva a díváš se co se stane? Pokud možno. (Řecký tragéd) Aeschylus řekl něco ve smyslu: „Šťastný je člověk, který zná příčiny věcí.“ A jediný způsob jak můžeš objevit příčiny věcí je jít a dívat se: klást si otázky a ptát se ostatních tím, že budeš cestovat, mentálně i fyzicky.

Do svých dvaceti let jsi žil v Argentině, Venezuele, Dánsku i Spojených státech a mluvíš plynně čtyřmi jazyky. Dala ti tahle forma výchovy jistou nebojácnost pokud jde o příchod do nového prostředí? Jo, asi ano. Nemyslím si, že by bylo tohle zázemí, kdy se pořád stěhujete, pro herce neobvyklé. Možná ti to pomůže dostat se do něčí kůže o něco připravenější, nebo mít sklon dívat se na svět úhly pohledu někoho jiného. Také když se učíš druhý jazyk, když jsi mladý, je jednodušší se naučit třetí a naučit se jinému zvuku, jinému rytmu, jinému kulturnímu prostředí, způsobu jakým komunikuješ. Nevím jak by to bylo jinak. Možná by mi moje zvědavost objevovat svět zůstala i kdybych mluvil jen anglicky a nikdy neopustil Státy. Jsou takoví lidé.

Vystřídal jsi spoustu různých zaměstnání před tím, než jsi začal hrát: číšník, pracovník v docích, překladatel…Co tě bavilo nejvíc? Něco málo na každé z nich a na přátelstvích, které jsem tam navázal. Jsem velmi rád venku, takže jezdit přes dánskou krajinu a doručovat pytle s moukou do vzdálených vesnických pekáren pro mlýn a jiná práce, prodávání růží v ulicích Kodaně byly zvláště příjemné.

Cítíš se jako Američan? Pravděpodobně tak jako cokoliv jiného. Cítím se jako osoba na tomhle světě. Mám americké občanství, takže tady můžu volit a také tak dělám. Jsem také dánským občanem a mám na to své názory. Snažím se zůstat informovaný, nejen o tom, co se děje tady, ale co děje kdekoliv. Jsem zvědavý jak jde život. Samozřejmě kdybych se jako americký občan nezajímal, neinformoval a nevolil, bylo by ode mě pokrytecké chodit tu okolo a hlásat své názory ohledně prezidenta.

Tvůj příští film, Good, pojednává o německém vzestupu nacismu. Proč jsi na tom chtěl pracovat? Jedna z věcí, která se skutečně liší od stovek filmů, které byly o tomto období natočeny je, že je to vyprávěno z úhlu pohledu tehdejších lidí, když věděli, to co věděli, učili se to co se učili, když se věci začaly rychle měnit – stalo se to v téhle zemi, stalo se to v Anglii za Blaira. Jsi inteligentní a sleduješ zprávy a bavíš se o tom a přesto se to stane tak rychle – to zničení občanských svobod – že nedokážeš udržet krok. Zaprodáš se, ale neuvědomíš si to dřív než je pozdě. Kousek po kousku dovolujeme, aby se ta věc stala, jako občané, jako lidé a je velmi zajímavé podívat se, jak se to stalo, než se jen ohlížet. Myslím si, že to bude pro lidi znepokojující. Co se mi na Good líbí je, že aniž by se dělaly nějaké zřetelné paralely, najdeš je tam. Tak jako já, když jsem dělal na španělském filmu Alatriste, který je o úpadku španělského impéria. Během natáčení Alatrista jsem hodně přemýšlel o éře George W. Bushe. Hrál jsem postavu, která by mohla být americký seržant v Iráku, který tam byl natolik dlouho, aby věděl, že je to hovadina, ale který dohlížel na své lidi. Jsou tu paralely.

Bereš někdy filmy, protože mají politické sdělení? Ne, v zásadě je to kvůli příběhu. Přemýšlím o těchhle věcech jak tím procházím. Myslím tím, u Alatrista jsem si nejdřív myslel, že je to skvělý příběh a věděl jsem, že herecký tým bude vytvořený z nejlepších divadelních a filmových herců ve Španělsku. Ale také jsem věděl, že Španělé nebyli tak dobří jako Britové v prosazování se, dokonce lidé ve Španělsku jsou poněkud lhostejní ke své vlastní historii. Byli to Angličané kdo vyprávěl o tom, jaké bylo španělské impérium: kruté, nedůvěryhodné, zmanipulované, mučitelské – všechno tak bylo, ale je to velmi zjednodušené. I ve velkých filmech jako Elizabeth, je Španělsko pořád to samé staré klišé. Myslel jsem, že by bylo správné napravit tu chybu. Přál bych si, aby to bylo k vidění i mimo Španělsko, kde to byl velký hit, jenže, víte…

Spousta hvězd má politiku – jeden pro mě, jeden jim… Udělej velký módní film, vydělej spoustu peněz a pak dělej nezávislé, takže mohu být legitimně považovaný za umělce?

Správně. Ale ty jsi to nedělal až po tom, co ti Pán prstenů vytvořil jméno… Zkoušel jsem to tak nedělat. Víte, dělám to už 25 let a pracoval jsem na spoustě filmů, které nebyly zrovna dobré, ale vždycky jsem s nimi dělal to nejlepší, co jsem mohl. Jsou někteří herci, kteří v čemkoliv hráli, tak to bylo vybíráno opatrně a pokud to vyšlo, nebo ne, přinejmenším úmysl byl kvalitní. Řekl bych, že Sean Penn má s několika výjimkami pozoruhodný seznam věcí od začátku až do dneška, kterých se účastnil, protože chtěl, spíž než způsobem: „Musím nějak žít.“ Můžu se mýlit, ale tak mi to připadá a já to tak nemám. Po Pánu prstenů jsem měl šanci dělat víc věcí, ale vždycky jsem se snažil dělat věci, které byly nějakou výzvou a z kterých bych se mohl poučit.

Patrně jsi v nich mohl dostat zaplaceno… Jistěže jsem mohl vydělat více peněz, kdybych udělal, o čem mluvíš, ale já myslím, kolik peněz člověk potřebuje? Mohu pomoci své rodině; mohu dát peníze určitým organizacím; mohu si sám cestovat. Nepotřebuji víc než mám. Opravdu jsem měl štěstí. Nesoudím lidi, kteří to tak dělají, ale já to nepotřebuji. Když si myslíte: „Tenhle film mi zaplatí jen dvě procenta z toho, co by mohl tenhle a tenhle zase zabere jen polovinu času a nebudu se muset tolik připravovat, můžu být prostě sám sebou a budu mít úspěch,“ je snadné nechat se zlákat. Ale mě to prostě nebere.

Takže jaké scénáře ti prošli rukama po Prstenech? Většinou byly špatné. Lidé jen chtějí zopakovat to, co funguje.

Žádali tě, aby si znovu mával mečem? Jo, zmrzačenosti. To se stává. Jistý druh filmu je populární a tak jich udělají hromadu dokud ten žánr nezadupou časem do země a pak ho po deseti, dvaceti letech zase obnoví.

Je změna typu něco, s čím musíš neustále bojovat? Když jsem začínal někdy kolem dvacítky, vypadal jsem mladší, než jsem byl. Nenabídli by mi padoucha nebo něco psychologicky složitého – prostě milý chlapec. A pak, když jsem poprvé hrál špatného chlápka, lidé to chtěli vidět. S Indian Runnerem jsem najednou dostával všechny ty scénáře pro nabručené, potetované psychopaty. Protože to tak lidé dělají – prostě si řeknou: „Ó, to je dobrý. On to umí.“ Ale to je všechno o čem přemýšlejí. Pak děláte Pána prstenů a oni zas: „Ó, takže ty chceš být takovýhle epický hrdina.“

Jak si myslíš, že tě teď lidé chápou. Nemám ponětí. Nezáleží na tom. Když jsem dělal History of Violence lidé říkali: „Zajímá tě, že tě lidé vidí jen jako Aragorna?“ A já jsem řekl: „Ne, já se tak nevidím a i kdyby mě to zajímalo, nic s tím neudělám. Lidé budou vidět to, co chtějí vidět, nebo co jim je řečeno, aby viděli.“ Nebudu moci to nijak změnit a nestarám se o to, abych to nějak měnil. Dovedu pochopit, proč si chceš promítat jistý obraz sebe jako herce nebo jako člověka, ale nemyslím si, že je možné to nějak zvládnout, bez ohledu na to kolik máš peněz nebo manažerů. Nakonec budou lidé na určité vnitřní úrovni vidět, že taková prezentace není skutečná, takže si myslím, že nejlepší věc, jakou můžeš udělat, je hledět si svého, včas se ukázat, být připraven a když budeš mít štěstí, bude z toho dobrý počin a možná se na to lidé půjdou podívat a dostaneš šanci dělat něco jiného.

Takže spousta toho, co se děje v tvé kariéře, je mimo tvůj dosah? Hodně to záleží na štěstí. Je to v tom, že když tě potká štěstí jako při úspěchu Pána prstenů, je to jako „Dobře, tak jo, teď mám příležitost dělat něco jiného. Můžu rozšířit to co už znám a čeho chci dosáhnout, nebo můžu prostě dělat další velký úspěch.“ To je štěstí, ale musíš pak vědět, co s tím. Sidney Lumet řekl něco, co se mi opravdu líbí – o tvoření filmů, ale dá se to brát i jako způsob vedení života. Řekl něco jako: „ Práce spočívá v co možná nejlepší přípravě na náhody, které se stanou. Protože ony se stanou.“ Řekl bych, že trochu toho štěstí je náhoda. Nikdy nevíš, odkud přijde. Jsou spousty filmů a hereckých výkonů, které byly skvělé a které nedostali tolik pozornosti, kolik by si zasloužily.

Pojďme si trochu víc popovídat o Pánu prstenů. Přišel jsi až na poslední chvíli, když Stuart Townsend byl posouzen jako příliš mladý pro Aragorna. Žádná z tvých předchozích rolí neposkytovala zřetelný důvod vybrat tě pro mytologického válečníka. Řekl ti někdy Jackson, proč si tě vybral? Nepamatuji si, že by mi to někdy nějak přímo řekl. Nebylo to nezbytné. Jednoduše jsme se zdáli být na stejné stránce hned od začátku, pokud jde o druh člověka, jakého jsem hrál a zdálo se, že souhlasí se způsobem, jakým jsem postavu vybudoval. Byl neobyčejně laskavý ke mně a k ostatním hercům, zvláště při dokončování našich posledních scén v tom dlouhém a zamotaném natáčení. Byla to velmi emocionální rodinná cesta a rozloučení pro každého z nás.

Bylo těžké říci sbohem týmu a štábu Pána prstenů, nebo už jsi byl dostatečně připravený na odjezd? Vždycky je to těžké. Velmi dobře a rychle se navzájem poznáte – pokud chcete. Můžete se stejně dobře stranit a prostě se připravovat na roli a pak to předvést na placu. Mnoho lidí to dělá tímto způsobem a jsou technicky dostatečně nadaní, aby zvládli svou práci a nebyli do toho citově zatažení, ale já se toho vždycky účastním a myslím si že i většina lidí. Uděláš si přátele, zamiluješ se do krajiny a do lidí a do světa, který vytváříš. Takže je to vždycky těžké. Byla to prostě dlouhá zkušenost, ale zas ne tak odlišná. To, co jsem se tu naučil, je, že jsem si znovu pročetl věci a pečlivěji a pak jsem si přečetl mnoho dalšího – historii a mytologii, keltskou a severskou literaturu, všechny tyhle věci. Více jsem přemýšlel o mytologii, o myšlence soucitu, a dvousečném meči násilí a války. Takže to bylo jako otevřená universita ve všech těchto oblastech, ze kterých jsem mnoho získal a teď s tím dál žiji.

Jaký máš z toho pocit pět let po dokončení trilogie? Necítím to jako nějakou bodavou ztrátu. A taky to neodmítám jako: „Ó, byla to tak velká kýčovitá věc a já se chci ujistit, že o mě tak lidé nesmýšlejí.“ Ne. Vůbec nepracuji s Cronenbergem proto, že bych zatracoval Pána prstenů. Je to jen něco odlišného. Prostě dělám, co mi připadá zajímavé a měl jsem to štěstí pracovat na spoustě zajímavých věcí se spoustou zajímavých lidí. Nemohu si na to stěžovat. Byl jsem frustrovaný a budu ještě tak dlouho, jak dlouho zůstanu otevřený zraňování, frustrování a učení se. Být otevřený učení znamená, že jsi, víš, v určitém smyslu otevřený utrpení. A o tom je život.

Jsi překvapený, že Peter Jackson chce dělat Hobita – jít zase na starou půdu? Hmm, ne. Nemyslel jsem, že bude dělat King Konga. Po Pánovi prstenů uvažoval o filmu o Novozélanďanech a první světové válce, téma o které se hodně zajímal. Je sběratelem vzpomínek na tuto dobu – byl jím léta. A ten film nedělal. Šel na další velký, obrovský projekt, možná proto, že si takhle mohl finančně dovolit další riziko. Teď dělá The Lovely Bones, něco, co je na papíře spíš intimní drama, ale pořád s velkým rozpočtem a bude to do určité míry film plný speciálních efektů. Takže ne tak docela jako Heavenly Creatures. Nepřekvapuje mě, že chce dělat Hobita. Chytrý byznys je zlatý důl, ale z uměleckého hlediska si myslím, že chce, aby jeho podpis zůstal poněkud nedotčený. Doufal jsem, že by to mohl režírovat, ale pokud to produkuje, je naděje, že to bude mít v rukou dostatečně pevně, aby z toho vzniklo něco podobného, jako to, co dělal on.

Často mluvíš o tom jak hodně přemýšlíš o zázemí postavy, než ji začneš hrát. Dělal jsi to i u svých menších rolí tenkrát před lety? Ó ano. Je to legrace, protože lidé mluví o ‚metodickém hraní‘ jako kdyby to bylo něco zvláštního a já si to nemyslím. Metoda je cokoliv, co funguje. Během natáčení Good jsem skončil u hraní spousty hudby během noci. Místo abych se díval do scénáře, hrál jsem na klavír. Bylo to poprvé, kdy jsem se připravoval na roli tímto způsobem. Když máš rád svou práci, i když jednáš s lidmi, kteří jsou frustrující, když děláš v tomhle byznyse, tak daleko častěji – lidé kteří jsou za materiálem a mají špatné důvody dělat to, co dělají – pořád je to něco, co mě baví a z čeho se učím a když to děláš rád je snadnější dělat svou práci a mít z ní něco víc.

Jsi proslulý tím jak se ponořuješ do své postavy – spíš venku v kostýmu v noci během Pána prstenů nebo se učíš malovat vlastní nástěnné obrazy v Dokonalé vraždě… Co dělám vždycky, když se připravuji na roli je, že se zeptám sám sebe co se stalo mezi kolébkou a první stránkou scénáře. A pak tu máš celý život na prostudování, pokud chceš. Můžeš strávit zbytek života studiem Nikolajova původu a všechno si dotvořit. Je to vždycky příjemné a uspokojující. Samozřejmě to pomáhá mně i režisérovi, protože pokud tomu věřím, je větší šance, že i ty uvěříš že jsem tou postavou natolik, jak jen mohu být. To je vždycky cenné. Většina filmů, v kterých jsem byl, nebyla v určité míře tak uspokojující jako tenhle výzkum, ale vezmeš si z té zkušenosti, co můžeš. Naučíš se věci i během špatného natáčení. Vždycky jsem to tak dělal. Pravděpodobně jsem to vylepšil. Mám na stole hromadu knih a nápadů a vím jak rychle přijít na to: „Tohle je dobré, tohle nepotřebuji…“ Umím se tím prokousat rychleji, ale je to pořád ta samá myšlenka.

Děláš ten samý průzkum i před konkurzem? Jo. V tomhle je problém, že je to pokračující proces. Myslím, že jsem nikdy nepřestal pracovat na Nikolajovi než natáčení Eastern Promises skončilo. I to opakování bylo jako seřizování motoru tak dokonale, jak to jen jde. Ale když jdeš před publikum, většinou chtějí vidět konečný uhlazený výkon, ne někoho, kdo stále na něčem pracuje. Myslí si něco jako: „To je zajímavé, ale nejsem si tak docela jistý, co on to vlastně dělá.“ Jedno z mých prvních vystoupení bylo pro Greystoke a bylo mi řečeno: „Okay, pojedeš do Londýna na filmové zkoušky ve studiu. Běž si natrénovat nějaké opice. Vychází to na tebe, Christophera Lamberta a možná ještě jednoho chlapíka.“ Po tom, snad víc jak dvacetkrát za několik let jsem zkoušel na hlavní roli ve filmu, vyšlo to na mě a ještě na dalšího kluka a já jsem nedostal ani jednu z nich. Myslím si, že to bylo proto, že jsem byl stále v postupu, v přípravě.

V G. I. Jane jsi udělal Mestera Chiefa daleko zajímavějším tím, že jsi ho nechal recitovat verše D. H. Lawrence. Dostal jsi jako vedlejší herec často příležitost změnit si postavu? Ačkoliv to není vždycky dovoleno a není to vždycky pro herce vhodné a nezbytné přispívat nebo dokonce navrhovat změny jakéhokoliv druhu, je dobré když režisér zůstane otevřený ke svým hercům a štábu. Když bere vážně jejich nápady jako potenciálně významné. Otevřená komunikace je užitečná a tvořivá v týmové práci jako je výroba filmu. Z mých vlastních zkušeností, obvykle tu bylo něco takového, pocit, přístup. Námitky, které byly předneseny a někdy i přijaty – změnilo se divné slovo, nebo bylo odstraněno, úprava v tónu hlasu nebo detail v charakterizaci, nápady ke kostýmu, drobnosti na placu, hudba – jakékoliv potenciální drobné příspěvky, které různí režiséři byli laskaví vzít na vědomí, když se jim to zdálo užitečné k celkovému výrazu příběhu. Měl jsem docela štěstí téměř vždy dostat místo, s režiséry a jejich týmy, kde vládlo určité porozumění založené na důvěře, že všichni vyprávíme ten samý příběh.

Je pravda, že jsi byl původně vybraný pro roli kterou hraje Willem Dafoe v Platoon?(Četa, 1986) Jo, no, v té době nebyl Oliver Stone zas něco velikého a mělo to být nízkorozpočtové. Chodil okolo a získával peníze díky videonahrávce mého konkurzu. Pak byl schopen získat více peněz s podmínkou, že tam bude mít někoho známého a já jsem byl naprosto neznámý. Z pohledu byznysu dovedu přesně pochopit, proč to nedopadlo. Bylo to prostě tak, že jsem rok nebo ještě déle pracoval v domnění, že mám roli a tak jsem strávil rok čtením každého papíru, každé knihy, každé eseje, sledováním každého filmu, každého dokumentu o Vietnamu. Nelituji toho, protože jsem se hodně naučil, ale byl jsem připravený hrát tu roli. Připravoval jsem se na to tak pečlivě jako na nic, na čem jsem kdy pracoval a ono to nedopadlo. Bylo to frustrující. Dokonce jsem zavolal Oliveru Stoneovi: „Co se stalo?“

Musí to být zvláštní být po letech odmítání najednou tak žádaný. Být hercem je otvírání sebe sama spoustě pravidelných odmítání. Je to obtížná věc. A dovedu pochopit, proč se lidé stanou tak otrlými že jsou skoro necitelní. Získají ve své prezentaci tuhle teflonovou vrstvu a dokonce nakonec i ve svém herectví. Protože je to určitým způsobem psychologicky zraňující zaměstnání. Rozumím tomu, ale nemyslím, si, že je to dobré pro práci. Musíš se nechat otevřít ranám, tak jako tomu je v životě. Musíš být v životě ochotný trpět, i když je to třeba choulostivé, pokud chceš jako osoba vyrůst. Musíš být v osobních vztazích ochotný si tady sednout a vzít to, nebo si zoufat, když ti někdo říká něco, co nechceš slyšet. Můžeš se před tím zavřít, ale pak přestaneš růst a je to hodně vidět v herectví a režisérství.

Jak to myslíš? Většina režisérů, zvláště ti, kteří mají své místo jako umělci – a můžeš mluvit o Scorcsesem nebo Coppolovi nebo o některých proslulých evropských režisérech – stali se pokud ne okoralými, tak opakujícími se a poukazujícími sami na sebe a to nikdy není dobré. Jestli je to svědomím, nebo ne, přestávají brát příležitosti instinktivně. Zkoušejí být těmi, kým si myslí, že se od nich čeká, aby byli. Moje osobnost se celou dobu mění. Jsem v proudu, jako je v proudu celý svět a já chci jet na vrcholu vlny a dívat se, co se děje. Jednou z věcí, které si na Cronenbergovi vážím je, že už to dělá přes 35 let a zdá se, že se stále zlepšuje, protože se neodkazuje sám na sebe. Je jako dítě z filmové školy, a je pravděpodobně nejbystřejší dítě, které právě odmaturovalo a má zrovna tohle vzrušení. Při filmování Eastern Promises v Londýně, každý den na placu, i když byl unavený, byl vzrušený: „Podívej, co jsme dnes vytvořili!“ To je neobyčejné.

Ale nedostává se mu takového stupně úcty, jako, řekněme Scorsesemu… Znovu byl vynechaný na listině nominací Spolku režisérů a já jsem věděl, že se to stane. V případě History of Violence byl naprosto neviditelný, stejně jako film všeobecně. A to samé je s Eastern Promises. Vím, že History of Violence a Eastern Promises budou studované ve filmových školách více než – nechci jmenovat – někteří jiní režiséři a filmy, kteří jsou celkem průměrní a jsou na těchto top seznamech. Nikdy se skutečně nedočká zaslouženého uznání. Dostane ho až historicky.

Dělal by jsi třetí film s Cronenbergem? Jo, pravděpodobně. Mluvili jsme o tom, tak jako po History of Violence. Máme neobyčejně silné pouto, jak osobní, tak umělecké. On vychází se mnou, já vycházím s ním. Já ho rozesmívám a on rozesmívá mě. Bavíme se o všem možném, co nemá nic společného s filmem – současné události, politika, historie, nechutné žerty. Pohybujeme se ve svých vlastních světech, ale on je někdo, koho považuji za dobrého přítele a koho můžu o něco požádat, i když to vůbec nesouvisí s naší společnou prací. Jo, mluvili jsem o tom, že bychom dělali něco dalšího.

Máš nějaké dlouho opatrované projekty, které bys rád viděl uskutečněné? Jednu věc a bylo by to odjinud, je tu jeden určitý příběh, který bych rád režíroval. Nechci o tom mluvit přímo, protože tomu nechci přinést smůlu. Pak tu jsou knihy které vydávám v Perceval Press. Je to něco, co plánuji dopředu, ale na druhou stranu se snažím moc neplánovat.

A jsi před startem pro práci na The Road… Jo. To je ta věc, co se stane, kdy si řekneš: „Už musím přestat.“ Myslím, neměl bych to dělat, ale je to něco příliš lákavého, abych to nechal být. Je to těžký příběh, ale zajímavý v tom, jak mluví o soucitu a lidské přirozenosti.

Proč bys chtěl přestat? Protože potřebuji trochu spát a protože potřebuji navštěvovat rodinu a dělat spoustu jiných věcí. Jsem skutečně přetažený a chtěl jsem si udělat na nějaký čas pořádnou přestávku. Je to jako zkoušet otočit veliký zaoceánský parník. Musíš si to rozmyslet dlouho dopředu, protože bude trvat dlouho, než zpomalíš a budeš ho moci otočit. Je to stejné i u filmu, který zahrnuje před-produkci, produkci a post-produkci, a PR (public relations, ‚vazby s veřejností‘ pozn. př.) měsíce a měsíce po tom. Takže jsem musel říci: „Ne“ ale právě když si řeknete: „Ne, nemůžu teď nějakou dobu o ničem uvažovat.“ Nabídnou vám ty nejlepší věci, jaké vám kdy nabídli. Pokud nechcete pracovat, je to tu a když zoufale něco potřebujete, nemůžete najít nic. Tak to prostě je.

Vaše otázka (Joe Pearce, Robert Jones a Steffen Rasumussen):

Mluvil jsi někdy se Stuartem Townsendem od doby, kdy jsi ho nahradil jako Aragorna? Napsal jsem mu, když jsem přijel na Nový Zéland začít pracovat na trilogii, ale nikdy jsem ho nepotkal. Jen jsem na něho jednou narazil v noci v Los Angeles na konci roku 2001. Jeli jsme – já a Orlando Bloom jako můj pasažér – po Santa Monica Boulevard a jak tomu chtěl osud, zastavili jsme na červenou. A Stuart zastavil vedle nás. Orlando, který ho znal dobře, ho spatřil. Stáhli jsme okénka a pozdravili se. Zdál se být jako velmi dobrý člověk a je zřejmě i opravdový umělec.