Zdroj: Men’s Vogue
Datum: 19. února 2008
Autor: Phoebe Eaton
Překlad: Viggi






Viggo Mortensen může mávat mečem jako Aragorn nebo elegantně porcovat ruského mafiána. Ale mimo obrazovku, je uchazeč o Oscara životabudící silou, který dělá staršího bratra skupině básníků, malířů a badatelům jako je on sám.

Je tohle zívnutí? Tak jo, takže Viggo Mortensen zívá. Je skutečně unavený a v jakési určité náladě, ale nechme to být, přijměme to, protože hodiny, jaké tady v Novém Mexiku dodržuje nejsou zrovna rozumné. Za prvé, musí tady na natáčení Appaloosy strpět hrozivý budíček ve čtyři hodiny ráno. A místní zaměstnanci, pracující na téhle kovbojce (kteří ho jednoduše zbožňují) říkají, že nikdy neviděli tým a štáb tak bujně oslavující, jako jsou Appaloosani a bůh ví, co se dělo minulou noc, ale je tu zase. Další zívnutí. Je to jeho jediný volný den a jaksi utrpěl, navíc se mu nepodařilo dodělat nějaké věci, na kterých mu hodně záleželo a pak, jeho neznámé CD s argentinským koncertem se zaseklo v přehrávači v jeho přívěsu, protože on nikdy nemá filmy ani jiné z jeho tajuplných zájmů dvakrát. Nějaké spřízněné duše nakonec tu věc rozložily a CD vylovily ven, čímž si ho velmi dobře naklonily, ale stále má před sebou hodinu a půl dlouhou cestu do Santa Fe ve svém Dodge pick-upu – to je to, pak rozmýšlí prostě jen kde a jak si ukrátíme těch několik našich společných hodin.

Mrazivě modré oči se na zlomek sekundy zabodnou do těch mých. Pokud je čelo oboustranné zrcadlo duše, to jeho je na několika místech popraskané Zoufalstvím a Vnitřním mučením. Mortensen je oprávněně proslavený v Hollywoodu pro to, jak dokáže sdělit obojí, což se dá v jeho tváři právě teď přečíst. Tvář vypadá (téměř) nepoznatelná s tímhle rozptylujícím sklonem westernového kníru, proslulá štěrbina v jeho bradě je zarostlá elegantní bradkou. V jeho černé čapce a flanelové košili, jeansech a špínou pokrytých botách z tasmánských ovčích farem, dělá Mortensen, 49, rozmrzelý dojem muže, který právě našel lístek za stěračem.

Mluvilo se o jízdě po venkově, ale slunce zapadá v pět odpoledne a tak jsme se vydrápali po schodech nahoru v Abiquiu Inn, deset minut jízdy z Georgia O’Keeffe’s Ghost Ranch (O’Keefeho ranče duchů) a pokusili jsme si udělat pohodlí v úsporném podkroví, které je jedním z novomexických všudypřítomných uměleckých galerií. Přinesli nějaké skládací židle.

Jeho vedlejší činností jsou knihy ke stolu a kávě – nebo možná je to jeho hlavní činnost a herectví je ve skutečnosti vedlejší zájem, který podporuje poněkud drahý koníček. Kniha je předávána, stránka za stránkou naplněna jeho fotografiemi i poezií a vydána v jeho vlastním nakladatelství Perceval Press zpět v Los Angeles (které nazývá domovem). Práce je úzkostlivě vyhotovená s vysokou výrobní hodnotou, knihovna kreseb, maleb, fotografií a hudby těch, které jako hledač talentů za ta léta našel. Někteří jsou cizinci, někteří přátelé (a také dokonce jeho bývalá přítelkyně, dcera Juliana Schnabela Lola). „Mám věci, které musím dodělat. Kvůli tomuhle filmu jsou čtyři knihy, které mé nakladatelství nestihlo tenhle podzim dokončit. Což není zas nic tak velkého, ale-.“ Vyšle pohled a zdá se, jakoby celé jeho tělo splasklo, když myslí na začínající umělce, které zklamal.

Za prvé, Mortensen je tak intenzivně obsažený, že si nemůžete pomoct, než uvažovat, zda je jedním z těch metodických fanatiků, kteří dávají přednost žít svou postavu. Četl celý Život Johna Wesleyho Hardina. Psanec a pistolník Hardin jednou zastřelil člověka protože chrápal, ale vždycky prohlašoval, že nikdy nezabil nikoho, kdo zabít nepotřeboval. V Appaloose je Mortensen ‚puškou k pronajmutí‘, zástupce šerifa kterého ztvárňuje hercec – režisér Ed Harris. „Něco jako smrtonosný sluha,“ tak vidí Mortensen svou postavu, Everetta Hitche. Ale neuslyšíte Hitche říci nejsem jako ten zbytek: On je muž Západu – ačkoliv bezpochyby, černá ovce rodiny. Nebo si ho tak Mortensen představuje.

Také si přibral hlavní roli v adaptaci Cesty Cormaca McCarthyho, kterou začíná režisér Hillcoat točit tenhle podzim. „Teď musíme najít skvělé dítě,“ říká Mortensen, narážeje na jeho spolupoutníka, chlapce, který bude hrát jeho chlapce, jak si představoval romanopisec, držitel Pulitzerovy ceny. „Ten to celé povede. Nebo zkazí,“ říká. „Doufejme, že to lidi úplně nezdeptá,“ dodává. Nevěděl, že McCarthy ve skutečnosti žije v Santa Fe. „Huh. Měl bych se za ním podívat. Bylo by hloupé za ním nezajít,“ říká. (Je známý pro svůj výzkum na úrovni doktorátu. Pro přípravu na svůj další větší projekt, Good, který se natáčel před několika měsíci, se Mortensen pokusil navštívit všechny koncentrační tábory v Polsku, aby se mu lépe hrála titulní postava filmu, universitní profesor, který se ocitne zapletený do věci euthanasie v nacistickém Německu. „Je poněkud složité se tam dostat, a musím říci, že na rozdíl od Auschwitzu, nemyslím si, že by Poláci pracovali na tom, aby bylo hledání snadnější.“)

V McCarthyho knize nějaká jaderná událost zredukovala svět na hromadu popela pod šedivou oblohou. Otec a jeho jediný syn putují po zemi jako tuláci, ti, co přežili, a snaží se vyhnout děsivému osudu, stát se hlavním chodem hodů pro některou z toulavých tlup kanibalů, říká Mortensen zabraný do hovoru o knize, právě když dostává svůj rajčatovo-mozzarellový salát, který bude konzumovat v indiánském stylu na tvrdé dřevěné podlaze. Jídlo v žaludku, natahuje se na zem jako na nějaké psychiatrovo lehátko, svou vlněnou čapku strčenou pod hlavou, oči upřené do nějaké pohodlné střední vzdálenosti. Ruce zůstávají složené přes hrudník, ale odpovědi se jako zázrakem proměňují v dlouhé eseje.

Jedním z důvodů, proč obdivuje The Road (Cestu) je to, že dítě učí otce určitým věcem, obzvláště soucitu. „ Naučíš se od svého dítěte, pokud jsi tomu otevřený,“ říká Mortensen. Má jednoho syna, Henryho, z jediného bývalého manželství s růžovovlasou punkerkou Exene Cervenkovou. Nyní má Henry, student dobré fakulty v New York City, show v rádiu o historii punku, kde dělá dýdžeje. „Přemýšlím o sobě v tomto věku,“ říká Mortensen, který absolvoval St. Lawrence University ve státě New York, španělskou literaturu a státní správu. Něměl jsem to tak pohromadě, jak to má on. Je společenštější. Má více přátel. Navazuje kontakty s lidmi snadněji – nebo ho to více baví. Ne, že bych já nemohl; jen mě to tolik nebavilo.“

Ačkoliv se narodil v New York City, argentinská fotbalová fanouškovská šála omotaná kolem jeho krku hned dává najevo Mortensenovu náklonost k něčemu jinému – jeho oblíbeným týmem (nic překvapivého) je San Lorenzo, tradiční argentinští outsideři. Než se jeho rodiče rozvedli, když mu bylo 11 let, jeho americká matka a dánský otec vláčeli své tři chlapce (Viggo je nejstarší) přes Argentinu, Venezuelu a Dánsko, kde jeho otec provozoval farmy. Viggo je rovněž zručný – umí vařit, prát, zašít si košile a spravit poličku. Tráví docela dost času s rodiči; jeho otec je teď v důchodu a žije hodně v ústraní na farmě. Stejně jako otec v The Road, je Viggo v přírodě soběstačný. „ Rád se učím, jak spravovat motory,“ říká. Mám náklaďák, pickup z roku 1948 a to je velmi jednoduchý stroj. Ale zdá se mi, že dneska na to musíte být tak trochu specialista.“

Před tím než vstoupil na jeviště, prodával květiny na ulici, stěhoval nábytek, byl přístavním dělníkem. Vždycky mu pomáhalo, že vypadá jako rytíř Kulatého stolu; jenom se to hemží úkoly pro pohledné hrdiny-zachránce ať už s opravdickým, nebo metaforickým mečem. Ve svém povolání je světskou poetickou duší, která může věrohodně zastat ruské zločinecké, Siouxské nebo elfské nářečí. Tenhle chlapík, který vypadá báječně na koni. Tenhle chlapík, který nikdy nezabíjí nikoho, kdo nepotřebuje zabít.

V Dějinách násilí Davida Cronenberga, hraje Toma Stalla, otce poctivé rodiny, který se někde nějak naučil jak zpřelámat člověka stejně snadno jako nalít šálek kávy ve svém podniku. Povolán zpět ze zálohy, aby zazářil v Cronenbergových Východních příslibech, hraje Mortensen šoféra Nikolaje, jehož tetování dávají najevo mírně úspěšnou středostavovskou kariéru v ruské mafii, zatímco kolem se plížící stíny maskují překvapivě lidské podněty. Lidé z ruského podsvětí, které našel, ho nakonec v klidu proškolili jejich způsobům: „uvědomili si, že si z nich nechci dělat legraci,“ říká.

Také se byl projet po Uralu. „ Tak trochu jsme se báli, že už se nevrátí zpátky a my nikdy nezjistíme, co se mu stalo, až bychom ho pravděpodobně nakonec našli pobíhat po venkově,“ říká Cronenberg, který trvá na tom, že Mortensen „si bere z metodika to nejlepší a hovadiny nechává být.“ Jako Aragorn, rytíř v kapuci v Pánovi prstenů, pravděpodobně spal týdny ve svém středověkém úboru. Cronenberg předpokládá, že tohle má méně co dělat s jakoukoliv metodománií, (jak se usuzovalo), spíše to byl pokus o to, aby kostým nevypadal tolik jako kostým. Na placu Východních příslibů, chtěl Mortensen nosit Nikolajovy boty všude, aby je rozchodil a vypadaly dobře, Aby se v nich cítil dobře.

Nikolajova půvabná přezdívka je „Hrobník“. Jeho oponent, napomádovaný Dracula si vysloužil rovněž přezdívku: „Sovětský blok.“ Při natáčení teď tak proslulé nahé bojové scény ve veřejných lázních, Mortensen říká, že mohl jen doufat, že si každý všimne nádherně načasované choreografie. Tvrdí, že ani chvíli si nedělal starosti o své genitálie. „Převážně se soustředíte na to, abyste nebyli pobodáni a pořezáni.“

Při přípravě na stříhání konečků prstů oběti vraždy, jako kdyby zastřihoval růžový keř, Nikolaj hasí svou cigaretu o svůj jazyk. To byl Mortensenův nápad – a dělalo se několik záběrů, takže byl nucen dělat to znovu a znovu. „ No, to je cena za to, když přijdete s něčím hezkým, jako je tohle,“ říká Cronenberg. V dnešním věku DVD nahrávek a stopnutí obrazovky, Mortensen dobrovolně upustil ručník kvůli bitce v lázních, což nebylo ve scénáři vyžadováno. „Najednou se začít stydět, a mít věci zakrývající jeho rozkrok“ – jako by byl Nikolaj nějaký mafiánský Austin Powers s lepšími bicepsy a kostrou (postava z parodií 60 let na špiónské filmy, pozn. př.) –„vypadalo by to směšně,“ říká Cronenberg.

Mortensenovi den před natáčením této scény vyhodily záda – úplně poprvé – ale nikdy to neřekl. Nepotřeboval být navštěvován jako nějaký přecitlivělý závodní kůň, vyžadující maséra na placu nebo horké obklady mezi natáčením, nebo cokoliv takového. Za zdokonalování se, jako v extrémním sportu, si Mortensen jistě zaslouží víc, než jen jednohlasný jásot kritiků, i když přiznává, že je trochu chladný vůči hysterickému ječivému vzestupu k cenám Akademie. Tři nominace – jedna na Zlatý glóbus, jedna na Screen Actors Guild Award (SAG) a na konec, oscarová nominace samotná – jsou snad předzvěsti něčeho. Nebo možná předzvěsti ničeho.

„Měsíce je to o tom, kdo bude nominovaný. A kdo by měl být. Pak o tom, kdo může vyhrát, kdo vyhraje a kdo by měl vyhrát,“ říká Mortensen. Je to nekončící nátlak zabouchnout váš ksicht přímo před Akademií. Poznamenává (s potěšením) že paparazzi ho někdy po tom, co odezněl Pán prstenů opustili. Nejsou další fotky zblízka, kterak se radí s veterinářkou. Nebo laciné snímky sledující, jak jde z obchodu z koblihou v puse.

Oscary zmiňuje s jistým odporem: „jsou jako politika. Je to velice podobné, jako u lidí, co se ucházejí o úřad.“ Mortensen vzpomíná, jak ztichla hudba u Dějin násilí. „Bylo to jako: ‚Cronenberg je génius, je to favorit,‘ a pak…nic. Zmizelo to z povědomí.“ Ale říká, že teď když má přízeň Oscarové nominace, nebude následovat Branda a neukazovat se. Teď by to nebylo slušné. Zdá se, že mu pomáhá, když se vyvětrá: Jedna bota putuje na kraj skládací židle.

Při sledování prezidentských kampaní vidí Mortensen nejasně znechucující paralely. „Mají velmi důležité hlasování na generálního prokurátora, který byl teď schválený. A čtyři senátoři, kteří se ucházejí o prezidenta se ani neobtěžují. Neměli by to dělat, já nevím. Chci se o tom dozvědět víc. Chystám se to nějak prozkoumat. Mám pocit, že si dělají kampaň pro svoje vlastní Oscary, víte? A jsou natolik zaneprázdnění, že si neuvědomují, že je to rozhodující chvíle pro zemi – pro Ústavu.“

Během primárek, povzbuzoval Dennise Kuciniche, vegana a kongresmena bantamové váhy z Ohia. Mortensen nedávno podpořil Kuciniche u Hannity ? Colmese, naskočil na noční let do Manchesteru v New Hampshiru, aby vyjádřil svůj úlek nad tím, že televize ABC vyloučila Kuciniche z demokratické předprimárkové debaty – zase s touhle jasně červenou argentinskou fotbalovou šálou kolem krku. Současného vrchního velitele (Bushe) Mortensen nazývá „skrz na skrz prostým. Což ale neznamená, že je prostý. Myslím si, že je velmi chytrý. Nemyslím si, že by se vám podařilo být dvakrát prezidentem, legitimně nebo nelegitimně, bez toho, abyste byl chytrý, i když jste tak trochu nástroj. Ale Bush je povolný nástroj. Reagan byl taky. Je taková většina prezidentů.“ Smutné modré oči zůstávají upřené ke stropu zatímco boty upadly na zem.

Některé neděle, když zrovna nechytá pstruhy, sedne do auta a jezdí, což je jedna z věcí, která se tu dá v Novém Mexiku dělat – v pravěké drsné krajině s kolísavým mikroklimatem. „Je vzácností den, kdy se neobjeví s nějakými dárky, ze svých rozličných víkendových výletů,“ říká jeho kolegyně z Appaloosy Renée Zelwegerová, „kam jezdí hledat nějaké skutečně neznámé vesnice kdesi za Taosem a navštěvuje umělecké kolonie a přiváží pak zboží o které se dělí. A nebyl den, kdy by nás nezásoboval hořkou čokoládou. Bylo to legrační. Plné tašky. Plné tašky! Pralinky se slaninou. Kde to bral? Byl to čokoládový dealer.“ Znovu na nohách a v botách a pryč se špinavým nádobím o patro níž, kudy se vyplížil ven na jednoho rychlého nefiltrovaného American Spirita.

Mortensen doporučuje, abych vyzkoušela trasu po kostelech, také známou jako „Hlavní cesta do Taosu.“ Kaple v Las Trampas z 18. století je mimořádně malebná. Zdá se, že si dal na tomto vzorně upraveném hřbitově dostaveníčko: Ariadna Gil, herečka narozená v Barceloně, která s ním hrála ve filmu Alatriste, má v Appaloose roli a říká se, že je jeho milenkou. Ukázal jí náhrobní kameny v základech kostela, „které patří převážně té samé rodině: Leyda,“ říká. Na jedné konkrétní tabulce ze čtyřicátých let , někdo vyryl hůlkou do mokrého cementu ETERNAL REST (věčný odpočinek) ve španělštině – ale slovo eternal je pravopisně špatně.
„A pak nad to napsali FOR ETERNITY (až na věky) ,“ říká Mortensen a sám pro sebe se chichotá druhému pokusu o nápravu absurdity z nedbalosti.

Cesta je něco jako zóna klidu. Jeho syn byl fixovaný na všechno severské a tak si oba dopřáli zimní výlet kolem Islandu, ze kterého zůstal pocit jako z jedné nekončící sněhové bouře a pářící se sopečné krajiny. „Bylo to jako by mohlo fičet kdykoliv!“ říká Mortensen a směje se. A samozřejmě prohrabal na přípravu severské ságy: „Všechna jména míst jsou stejná jako ta v ságách. Ty samé farmy mají ta samá jména.“ Objevil tam umělce, kterému teď vydává. Slyšel v katedrále v Reykjavíku jakousi skvělou hudbu. Chytil jakési Arktické opálení. Jedl večeři ve dvě či tři hodiny ráno.

Přinesli kávu. Nalévá ji. Se stejnou lehkostí, mohlo by se říct, s jakou by mohl zpřerážet člověka, kdyby chtěl. Ale tohle není jedna z těch nocí. Bere si účet. Podává mi nějaké cigarety. Vysvětluje mi cestu do Santa Fe. Musí tam být ve čtyři. Musí zase na cestu.

Je tohle zívnutí?