Zdroj: Risky Biz
Datum: 11. září 2009
Autor: Jay A. Fernandez
Překlad: Viggi

Věrná adaptace Cesty, románu Cormaca McCarthyho, od režiséra Johna Hillcoata a scénáristy Joe Penhalla už konečně míří do kin.

Dlouho odkládaný, drastický post-apokalyptický film, který měl premiéru minulý týden na festivalu v Benátkách a pak se znovu promítal minulou neděli jako součást velkého tributu Viggo Mortensenovi na festivalu v Telluride, se bude před svým širším uvedením do kin 16. října znovu promítat v neděli v Torontu.

Film stejně drsný a zoufalý, jako jeho předloha, ukazuje Mortensena a mladého australského herce Kodiho Smit-McPhee jako otce a syna, kteří se zoufale se snaží najít jídlo, vyhnout se kanibalům a udržet si naději v té nejponuřejší fyzické i citové krajině.

„Byl to dlouhý zátah, velmi silný zážitek,“ řekl Hillcoat minulou neděli. „Ale jsem rád, že to jde teď ven. A byl jsem velmi potěšen reakcí v Benátkách. To je všechno, co můžete žádat, skutečně. Tohle a pak samozřejmě Cormacovo schválení. Ten ukázal palcem nahoru.“

V tu dobu seděl Hillcoat vedle Smit-McPheeho a oba vypadali vyčerpaně. Oba se hrbili na pohovce naproti ohni v Suede, v restauraci nyní šestihvězdičkového hotelu Capella v Mountain Village nad Telluride. Později toho večera se Mortensen dočkal festivalové pocty a jejich film se dostal k dalšímu obecenstvu. Ale létání po světě, aby film podpořili, si vybírá svou daň ne nepodobnou té při samotném natáčení.

„Někdy si prostě takhle sednu a protočí se mi oči,“ říká 12tiletý Smit-McPhee. „Ale myslím, že je to legrace.“

Tázán na významné zážitky z natáčení, Smit-Mc-Phee, rodák z Melbourne, popsal několik scén, kdy se on a Mortensen brouzdali ledovou vodou. „Ten vodopád byla ta nejstudenější věc, v čem jsem kdy plaval,“ řekl Smit-McPhee a poznamenal, že naštěstí produkce přinesla „přenosné vířivky“ aby se herci zase ohřáli. Avšak po dvou natáčkách měl Smit-McPhee dost. „Vážně, bylo to tak. A já jsem řekl: ‚Už do toho nejdu.‘ A pak přišel Viggo. Prostě skočil do vody, jako by nic.“

Další den během interview v jídelně v hotelu New Sheridan, jsem Mortensenovi líčil, jak moc Smit-McPhee oceňoval solidaritu starších herců, ale že si všiml, že Mortensen byl „celou dobu docela dost nahatý.“

Mortensen oblečený v tričku „Make Art Not War“ (Tvořte umění, nikoliv válku) se smál (ve filmu je nahý dvakrát).

„Byla to zajímavá konverzace,“ řekl Mortensen. „Především jsem starší a vyrůstal jsem na místech, kde byl na zemi sníh a on je kluk z Melbourne. Nikdy sníh neviděl, myslím, než se začalo natáčet. A bylo to opravdu, opravdu studené. Nelíbilo se mu to. A já jsem si s ním jako vždycky povídal jako dospělý. Jen jsem mu řekl: „No, nikdo tě do toho nenutí, já ani nikdo jiný. A jestli to neuděláš, už je docela dobrý to, co máme. Jenom ty víš, jestli je pro tebe fyzicky nemožné to udělat, já na tebe nijak netlačím. Ale: pokud si myslíš, že bys to ještě jednou zvládnul, jen se zamysli nad tím, že tenhle film jednou vyjde a chtěl bys tuhle scénu vidět, aniž bys do ní dal to nejlepší?
Chceš vidět něco míň, než tvoji nejlepší snahu? Budu za tebou stát, ať už uděláš cokoliv. Je to tvoje výzva.‘ Nechal jsem ho a asi za dvě minuty byl trochu naštvaný, ale šel z kopce dolů a povídal: ‚Pojďme na to.‘ Byl úžasný.“

Smit-McPhee: „On je skutečný v té chvíli, naprosto opravdový. Když mě vidíte, jak s ním běžím a on mě drží za ruku a já klopýtám okolo, je to naprosto opravdové. Padal jsem do trní a do všeho – Aaa! Aaa! – a on mě prostě popadl a dal si mě na ramena. Já si jen pomyslel: ‚Ach můj Bože!‘“

Mortensen, tak jako ve všech svých filmech, evidentně žil svou rolí – odmítal cvičit, spal na placu a žil o cigaretách a čokoládě – aby do sebe vstřebal to zpustošení ztrhaného otce. Záběr jeho nahého hrudníku později ve filmu ukazuje, jak zchřadnul.

Během jeho představování na Telluridském tributu v Palm Theater v neděli večer, dokumentarista Ken Burns citoval filmového historika Davida Thomsona, který nazval herce jako „dospělého muže v epoše chlapců.“

Také připomněl, že Mortensen není jen herec, ale také i publikovaný básník, jazzový muzikant, vystavovaný malíř a uznávaný jezdec na koni a fotograf. Dokonce mluví pěti jazyky, včetně dánštiny – jeden z posledních opravdových renesančních mužů. Mezi biografickými špeky Burns odhalil fakt, že Mortensen působil jako překladatel pro švédský hokejový tým v roce 1980 na olympiádě v Lake Placid.

Jemně hovořící dlouhovlasý padesátiletý Mortensen vtipkoval, že si „neuvědomil, že je konec tak blízko“ když přišel na jeviště převzít od Burnse svou medaili. Mortensen zmínil, že jeho první rolí byl „zadek draka“, když mu bylo sedm let a vyrůstal v Jižní Americe. „Akorát tam bylo hrozně horko,“ popsal svou zkušenost.

Příští den Mortensen o té poctě přemýšlel.

„Bylo skvělé vidět všechny ty obrázky ostatních lidí, kteří byli vyznamenáni v minulých letech,“ uvedl. „Převážně jsem se na to v tu chvíli díval, jako že to zpracuji až potom, nebo tak. Ale když jsem viděl tu řadu klipů vedoucí zpět až do osmdesátých let, osobně jsem se vydal na místa, kde jsem tenkrát v tu chvíli byl. Podíval jsem se na Patricii Arquette (V Indiánském poslovi) nebo na Diane Lane (v Procházce po Měsíci) nebo jaký byl tenkrát Al Pacino (v Karlitově cestě) a na ty věci, které se tenkrát udály, které jsou za technickými vysvětlivkami, tyhle magické věci, které souvisí s důvěrou. A lidé se ptají: ‚Jak jste se dostal na tohle místo?‘

A upřímně, někdy nevíte, měli jsme štěstí, že se to stalo. Prostě doufáte, že se to jednou za čas stane.“