Zdroj: El Pais
Datum: 26. června 2009
Autor: Rocio Garcia
Překlad: Graciela, Remolina, Sage, Zooey, Viggi

Sedí na balkoně Madridského hotelu a snaží se zachytit slabé slunce, které chvilkami probleskuje mezi mraky. Laskavě se ptá: „Opravdu vám to slunce nevadí?“ Čas od času kouří cigaretu – „Nevadí?“ – a dělí se o vodu z lahve. „Jaké povinnosti má člověk jako herec? Jakékoliv chcete. Nejsou žádné hranice.“ Viggo Mortensen miluje objevování, v příběhu, na kterém pracuje, nenechává žádná bílá místa, je neúnavný hledač protikladů, ten, který se vždy ptá, co se stalo jeho postavě od narození do první stránky scénáře. Je to osamělý a osobní úkol. „Někteří lidé předvádějí jako herci nebo režiséři dobrou práci, když si připraví určitá slova, gesta, záběry, kompozice nebo hudbu. A skutečně odvedou dobrou práci a můžete to obdivovat a uvádět to jako příklad dobrého filmu, příběhu, ve kterém všechno zapadá na svoje místo. Ale když se někdo chce vydat dál a objevit víc, musíte uvažovat, že tam nebudou chyby, jen pokusy, snahy, objevení kdoví čeho, něčeho odlišného, možná opačného k tomu, co jste si mysleli, když jste si četli scénář.“

Tohle je tedy Viggo Mortensen, muž, který se vybaven mapami a knihami vydal autem na několikaměsíční výlet po koncentračních táborech v Německu, Polsku a Rakousku; který seděl v hudebních síních Berlína i Mnichova a poslouchal živé koncerty Mahlerovy hudby, ten, který seděl mezi Němci a naslouchal jazyku, ke kterému nikdy necítil zvláštní náklonnost. Všechno proto, aby se vcítil do Johna Haldera, profesora, kterého strhává proud Hitlerova vzestupu, až si jednoho dne tento dobrý muž uvědomí spolu s mnoha ostatními Němci, že se z něho stal nacista; do role ve filmu Good, který bude ve španělských kinech od příštího pátku. Ten samý člověk, který před pár lety neúnavně křižoval hory a vesnice Leónu, když hledal dětství vojáka Alatrista, kterého hrál v režii Augustina Díaz Yanese a ponořil se do historie Zlatého století tak jako ještě nikdo jiný, kdo s úctou navštěvoval muzeum Prado, aby si prohlédl Velázquezovy portréty.

Aniž by to věděl, nebo to možná ví, Mortensen, syn dánského otce a americké matky narozený v New Yorku před 49 lety, vždycky hledá protiklady v postavách, které hraje stejně jako svoje vlastní. Beze strachu. Tak jako by to byla hra. „Líbí se mi, že vlastně musíš trochu lhát. Jsem Diego Alatriste a jsme v roce 1640. Musíš věřit, že neexistují limity. Je to legrace. Nikdy nezapomínám, že máme před sebou propracovaný složitý příběh, že je to výzva, která nám dává hodně věcí k přemyšlení, ale také je to zábava, to, že si hrajeme.“

Má za sebou 40 filmů a dostal se od vedlejších rolí k těm velikým. Je to přemítavý člověk, co si libuje ve vysvětlování, kultivovaná osobnost - vždyť píše poezii, edituje knihy, hraje na klavír, maluje. Ale co je překvapivější – to je jeho obyčejnost a přirozenost, někoho, kdo je ve světě filmu hotovou celebritou, nezapomenutelným Aragornem z Pána prstenů, velkou hollywoodskou hvězdou. Ray Loriga, spisovatel a producent, který ho režíroval v roce 1997 v La Pistola de Hermano, říká: „Je metodický, náročný ve své práci, dělá věci do puntíčku, aby vypadaly opravdově, a dává to najevo. Je jako Robert Mitchum nebo William Holden, prvotřídní herci, jejichž práce se zdá nenucená, bez námahy.“

Good, film režírovaný Vicentem Amorimem podle divadelní hry C. P. Taylora vypráví důležité životní události Johna Haldera, profesora literatury ve 30.tých letech v Německu. Halder vydá román, ve kterém zkoumá své rodinné okolnosti a zastává se euthanasie. O několik let později toho využijí vysocí nacističtí politici k podpoření vládní propagandy. Haldrova kariéra spisovatele je na vzestupu, ale s ničivými následky pro jeho blízké. Mortensen viděl tuto divadelní hru v Londýně před více než 25 ti lety. Bylo to na začátku jeho herecké kariéry a on byl v Londýně na konkurzu. Roli nedostal, ale viděl Good. „Překvapilo mě, jak ta hra narušila všechny tradice. Je to úplně jiný příběh, než zbytek dalších věcí zabývajících se Holocaustem a nacismem, které vznikly dříve, ačkoliv o tom tématu byly natočeny i skvostné filmy. V tomhle příběhu není žádná katarze, žádné konečné hrdinství, není tam žádná odhozená maska, aby odkryla dobro a dobrého člověka, nebo zlo a zlého člověka. To je ten důvod, proč zde není žádný odstup mezi divákem a historickou dobou. Nedostanete žádný prostor pro uvažování: „Ti Němci byli špatní, nemám je rád.“ To v Good nefunguje. Není tu žádný odstup. Postavy jsou přesně takové, jako my. Proto jsou někteří lidé naštvaní, protože někdo se může cítit velmi nepříjemně, když se identifikuje s takovým druhem postavy. Proč jsou nesnášenliví lidé, kteří nechtějí vidět věci, tak, jak se dějí? Jak se mohou lidé v jakékoliv zemi na světě chovat takhle špatně? Jak může vláda dělat věci, jaké dělá? Lidé dopustili, aby se takové věci staly, nejen Němci, ale i Angličané a Američané, kteří chválili Hitlerovu vládu a také velké společnosti, které s Nacisty navázaly ekonomické vztahy. Je tak snadné mluvit o Němcích a tom, jací byli, o jejich sklonu k určité netoleranci, o jejich přísnosti, o tom, jak následovali Hitlera jako stádo ovcí a přitom věříme, že my sami jsme ve skutečnosti jiní. A to není pravda. Co se stalo na jiných místech jako je Argentina, Chile, Čína nebo Španělsko? Co se stalo ve čtyřicátých letech za Francova režimu?“

Nebylo těžké pro Raye Lorigu přivést Mortensena na natáčení do Španělska: „U dobrých herců je to snadné.“ Ani pro Josého Luise Acostu, který ho režíroval o dva roky dříve v Gimletovi. „Poslal jsem mu scénář, líbil se mu a hned potom, co přidal spoustu dodatků a pozitivních příspěvků a po hodinách diskutování, přijal. Zkoumal to do nekonečna, nejen emoce té postavy, ale také šatník, prostě všechno. Byl hrozně upřímný a štědrý,“ vzpomíná Acosta. V té době byl Mortensen zcela neznámý širokému obecenstvu, ještě nehrál roli, která by ho proslavila po celém světě, která by mu změnila život a kariéru. Augustin Díaz Yanes to velmi dobře ví, byl to on, kdo ho uprostřed toho víru okolo promotion Pána prstenů sháněl a našel ho pro roli Alatrista. Jejich první setkání bylo v Berlíně. Díaz Yanes tam jel bez jakékoliv naděje: „Věděl jsem, že se mu scénář líbil a že chtěl ten film točit, ale ptal jsem se sám sebe, jestli člověk, který právě dotočil Pána prstenů a byl pravděpodobně jednou z nejznámějších tváří na světě, půjde do Španělska natáčet se španělským režisérem o šermíři ze španělského Zlatého století. Jeho agenti nebo přátelé mu určitě tuhle sebevražednou myšlenku už vyhnali z hlavy.“

Dnes tento filmař z Madridu vzpomíná, jak moc se díky Mortensenovi o filmařině naučil. „On je super-profesionál a neúnavný dříč. Nikdy se nezastaví, nikdy nespustí oči z režiséra a ostatních herců. Dohlíží na celý film. To vás udržuje pořád ve střehu. On je jedinečný,“ vysvětluje Díaz Yanes a znovu se vrací k tématu průzkumu. „Dělá to chytře, bez vytahování. Všechna jeho příprava je intelektuální i fyzická. Je to jako pracovat s Bohem.“

Mortensen příliš neusiluje o partnerství s režiséry, přesto se několika z nich sblížil: nejsou dobří přátelé jen s Rayem Lorigou a Díaz Yanesem, ale i s Davidem Cronenbergem, s režisérem se kterým čelil nejtemnější stránce života v Dějinách násilí a Východních příslibech. „Myslím si, že my herci jsme zvyklí řešit si své problémy sami, protože ne vždycky máte vedle sebe skvělého režiséra. Je to prostě tak a vy musíte vědět jak reagovat, když se vám práce nedaří, i když máte dobrého režiséra po boku, který vám je ochoten pomoci. Musíte na to přijít sami. Konečná možnost je uvědomit si, že něco nefunguje a zkusit to jiným způsobem. To se pak musíte vrátit zase na začátek a položit si znovu tu samou otázku. To je záchrana. Nemůže být trest za to, že to děláte špatně. Co to je dělat to špatně? Nic to neznamená. Všechny dobré výkony začínají reakcí.“

Je si vědom toho, že jeho jméno je kasovním lákadlem a zdá se s tím být zadobře. „před Pánem prstenů by nebylo pro producenty možné najmout si mě na práci s Cronenbergem nebo Díaz Yanesem. Je dobře, že mě teď znají a dávají do filmů, ale je to také otázka štěstí. Před Pánem prstenů jsem dělal slušnou práci, ale neměl jsem štěstí. Málo herců má tolik štěstí jako já, aby si vydělalo na živobytí, a ještě méně jich může říci, že mají film, na který se budou lidé dívat ještě za dvacet let a budou si ho cenit. Já jich mám víc.“
Je hollywoodskou hvězdou, ale zdá se, že sláva k němu byla ohleduplná. „Možná je zas tak moc nezajímá, co dělám.“ Na chvíli se odmlčí a vzpomíná na snímky, které nedávno vyšly ve španělském magazínu a kterého ho spojovaly s někým v nesprávném kontextu. A také vzpomíná na interview, které poskytl před několika měsíci britskému magazínu během promotion filmu Good, ve kterém přiznal, že je unavený z cestování po celém světě kvůli propagování filmů a že zrovna nemá před sebou žádný nový film. „Nikdy jsem neřekl, že jdu do důchodu, ale ten novinář napsal ‚Good and Goodbye‘. Musíte takové věci nechat být a nevěnovat jim příliš pozornosti. Jediné zraňující chvíle jsou ty, které se dotýkají vaší rodiny nebo vašich milostných vztahů. Vaši bratři nebo bratranci vám volají a ptají se a vy jim to musíte vysvětlovat. ‚Píšou to v časopise!‘ říkají vám přátelé. ‚Věříš mě, nebo časopisu?‘ je moje odpověď.“ Přes to všechno to neříká naštvaně, ale téměř ironicky.

Je jasné, že Mortensen se nevyhýbá žádnému tématu, obzvláště politice ne. V listopadu volil v amerických volbách Baracka Obamu, ale teď vypadá trochu zklamaný. „Nesmíme zapomínat, že i ten nejlepší prezident na světě bude mít vždycky mezi svými nejdůležitějšími cíli udržet si moc. Pro Obamu a jeho vládu je zásadní znovuzvolení v roce 2012, musíte přesvědčit lidi, aby vás nechali vládnout, že se nic neděje, že vám nevěnují příliš pozornosti. Všechny vlády dělají to samé. Je lepší vládám příliš nedůvěřovat, nikdy, nikdy, nikdy. V podstatě mám Obamu rád, líbí se mi jeho způsob mluvení, to, jak se dívá na ostatní země, ostatní kultury, jeho svobodomyslný způsob komunikace, naslouchání, že dává najevo, že si nemyslí, že se svět točí kolem USA. Je pravda, že je tu jakýsi optimismus, elegance, naděje. Všechno tohle je dobré a on už udělal spoustu dobrých věcí. Ale pokud tvrdí, že zavře Guantánamo, tak by to měl udělat, když chce odejít z Iráku, měl by odejít. Je Irák špatná válka a Afghánistán dobrá? To si nemyslím.“

Ale jedna věc mu leze na nervy nejvíce ze všech a to je téma Izrael: „Už od založení státu Izrael k němu všichni američtí prezidenti včetně Obamy měli velmi zvláštní vztah a to je nespravedlivé a mimo poměry. A mluvit o tom je téměř zločin. Pokud chcete bojovat proti terorismu, který pochází z muslimského fundamentalismu a to nemá nic společného s náboženstvím Muslimů nebo s Koránem, musíte změnit vztah k vládě Izraele. To není jen o posílání více vojáků do Pákistánu nebo dohlížení na bezpečnost letiště. Obama nebude nikdy jednat se sousedy Izraele stejným způsobem a to je ten největší problém, když se bavíme o terorismu a vojenské situaci na Blízkém východě. Je to nepoctivost a nerovnováha, nemá to nic společného s pravicí, nebo levicí, s tím, jestli jste Žid nebo ne, je to o spravedlnosti. V zásadě je úleva, že Spojené státy vede Obama, ale určité věci jsou velmi vážné. Musí se rozhodnout, jestli je důležitější být znovu zvolený, nebo poctivý. Obě věci nejdou dohromady, pomoci světu a být znovu zvolený. Podle toho, kolik jsem viděl ohledně záležitostí Izraele, Guantánama a Iráku, tak už si vybral.“

Rozhovor je u konce. Původních 30 minut, které podle jeho agentů neměly přesáhnout 40minut, se staly živou a uvolněnou hodinovou konverzací, která zahrnovala dva dárky pro tazatele. Jsou to dvě pečlivě upravené knihy, dva malé drahokamy: Antología de la Nueva Poesía Argentina a Twelve the King od Michaela Blakea.
Editorem je Viggo Mortensen.