Viggo Mortensen o politice, vlastenectví a schopnosti dávat pozor
Zdroj: Flaunt magazine
Datum: leden 2009
Autor: Andrew Pogany
Překlad: Viggi
Byl dlouhý, vyprahlý, bezmračný, horký, bezútěšný den. K tomu všemu se Viggo Mortensen potil v noblesním trojdílném obleku, když pózoval před objektivem fotografa uvnitř jídelního vozu staromódního osobního vlaku, který stojí na krátkém úseku zrušené železnice kdesi nedaleko City of Industry, jižně od vlastního města Los Angeles. Fotografování se mezi scénami občas přerušuje, Viggo jde pokaždé ven, aby si zhluboka potáhl z Winstonky, odpověděl na zmeškané hovory, nebo se jen tak prošel podél kolejí.
Hodiny míjejí pomalu; tma padá rychle. Viggo se mi představuje, tiše, unaveně, v malém baru na konci jídelního vozu Pacific, legendární restaurace založené v roce 1921 a umístěné ve vagónu zaparkovaném uprostřed Los Angeles. Kuchyně je známá tím, že připravuje vysoce ceněná prvotřídní žebírka, a když si sedáme Vigga o tom ujišťuju. Skromně objednávám krevetový koktail, talíř pařených artyčoků a porci krabích vdolků. Viggo, který na číšníka mluví španělsky, si objednává salát z červené řepy s jicamou (mexická zelenina).
Vlaky významně figurují v triu posledních filmových projektů, ve kterých Viggo hraje. V nedávno uvedeném westernu Appaloosa přijíždí vlakem do městečka vdova Allison French, kterou hraje Renée Zellwegerová, aby ukradla srdce Edu Harrisovi v roli Virgila, a to vede ke kompromisům uvnitř vzácného a cenného přátelství a obchodního partnerství mezi ním a Viggovým prošedivělým Everettem Hitchem.
„Myslím si, že u filmů jako je Appaloosa a u většíny westernů z klasické westernové éry platí, že jsou o konci něčeho, o konci hranic. Nejen o zeměpisných hranicích, ale o osobní svobodě,“ říká Viggo. „Postava, kterou hraje Ed Harris, už si nemůže na konci příběhu dělat jen to, co chce. Když vstoupíte, tak jako on, doopravdy, poprvé do vztahu se ženou, nasadí vám to určitá pouta, která je potřeba respektovat. Když jste uveden do společnosti, je tu slušné chování, které vstupuje do hry.
Nedá se však, alespoň ne mnoho, mluvit o laskavé společnosti v post-apokalyptickém světě Cesty podle knihy Cormaca McCarthyho, která vyhrála Pulitzerovu cenu. Viggo zde hraje otce, který jde se svým synem přes mrtvou krajinu, aby našli bezpečí a další jídlo. Ti dva jsou přeživší po kataklyzmatické události, která postihla zemi a pokryla ji popelem a plameny. Železniční tratě, které spolu překračují, jasně postrádají fungující vlak. Jejich jedinou naději mají v sobě navzájem, a co jeden postrádá v naději, to druhý nachází ze strachu. Ztělesnit stav neustálého psychického i fyzického tlaku vyžaduje obzvláště zaměřeného herce. „Z emocionálního hlediska byla každá scéna něco jako test jak si poradit s intenzivní lítostí, pochybami o sobě, strachem, paranoiou – s tímhle vším. Je to zajímavé místo, kam směřovat.“
Malé, každodenní zkoušky osobní integrity jsou zase jádrem filmu Good, ve kterém Viggo hraje Johna Haldera, talentovaného profesora literatury, žijícím v Berlíně v době nástupu nacismu. Halder hledá útočiště před svou neurotickou ženou a senilní matkou u svého nejlepšího přítele Maurice, židovského psychiatra a veterána první světové války. Jejich přátelství se však dostává do vzrůstajícího napětí, když Halder přijímá zdánlivě neškodnou žádost napsat něco jako propagandu pro Stranu. Neočekávaně postoupí v hodnosti, a jak se země vaří v národní pýše, je Halder šťastný ze své účasti na ní, dokud jednoho dne nesedne na vlak do nejbližšího židovského ghetta a nevidí poprvé na vlastní oči, na jakém hororu se svou nepozorností podílí. Film režírovaný Vicentem Amorimem je kromě jiného studie moci ideologie, síly spoluviny a způsobu, jakým politika může zkazit a dokonce zničit jedince.
Z tohoto důvodu, navzdory jídlu, co se jí rukama a místnosti plné hlučných zákazníků, se Viggo i já rozhodujeme pro jednou porušit časem ověřenou tradici nemluvit u oběda o politice (a filmu?).
Musí se vám zdát poněkud prozřetelné, že film jako Good, přichází do kin zrovna během ekonomické krize a po velké pomoci federální vlády, což je nejspíše nejsocialističtější čin, který kdy uskutečnila.
Je pravda, že zatímco jsme pracovali na filmu, často mi připadalo, že neděláme dobový snímek. Bylo to výslovně z té doby, ale já jsem cítil, že je to velice současné, protože tomu není tak těžké porozumět. Je to film o lidech v určité chvíli. Díval jsem se na Good a pomyslel jsem si: „Co bych dělal já v té době, kdybych byl Johnem Halderem?“ A pak jsem hned přeskočil k: „No, co vlastně dělám teď?“ To je ten důvod, prč má ten příběh takovou rezonanci. Nevyznívá to jako nějaký dobový snímek se všemi těmi Němci, kteří jsou „šílení.“ Jsme to my. Znamená to: „Co to děláme?“
Jaké paralely vidíte mezi politickým klimatem dneška a toho, co se děje v Good?
Když se Bush Jr. Poprvé ujal úřadu v roce 2001, lidé poslouchali, jak mluví a říkali: „On tam nevydrží,“ a „Určitě už nebude znova zvolený.“ Stejně to říkali o Hitlerovi. Podívejte, jací jsou to šašci, když jdou po ulici, a jejich proslovy jsou úplně mimo. Bylo to jako: „Pojďme, vždyť mi Němci jsme inteligentní lidé. Už ho podruhé nezvolíme.“ No, zjistili, že už nebudou žádné řádné volby a on změnil soudní systém. Všechno předělal. A to samé udělal Bush. Takže lidé, kteří říkali v roce 2001: „On nevydrží,“ no, za osm let stihl škodu jako za celých sto let – finančně, ohledně lidských práv, životního prostředí, a tak dále. A jak se to stalo? Není to jen: „On je zlý.“ To je jako říci: „Ach, ti Němci jsou šílení. Jsou poslušní a náchylní ztratit hlavu a následovat jakéhokoliv fašistu,“ nebo: „Hitler je blázen a podívej na tuhle výjimečnou situaci.“ Ona není tak výjimečná.
Bylo nepříjemné ztvárnit postavu Johna Haldera?
Nedívá se na to příjemně, když pozorujete tu postavu. Přicházeli ke mně lidé a říkali mi: „Ta postava, kterou hrajete, se mi opravdu nelíbí,“ a to je něco co, no, v tom vám nemůžu pomoci. To není o tom, snažit se, aby se líbila. Je to ztvárnění osoby, která dělá špatná rozhodnutí, měl by to vědět lépe, a ví to lépe. Ale v určitém bodu, když by měl opravdu udělat něco jinak, on to neudělá.
Byly chvíle, ve vaší kariéře, kde jste musel dělat kompromisy ohledně některých hodnot, které ubližovaly vám, nebo ostatním?
Vím, že někdy dělám kompromisy. Je velice málo herců, kteří tomu někdy nečelili - je velice málo těch, kteří byli přímo přivedení k dobrému filmu a pak si dobře vybírali a mají z pekla štěstí. To se nestává, víte. Ale je pro to vždycky omluva. Odpověď je taková, že, jo, dělal jsem práci, o které jsem věděl, že bych neměl. Ale pak toho děláte většinu. Ne, já jsem neposílal lidi do plynu a nespaloval je, ale pořád dělám kompromisy. Předpokládám, že John Halder by taky řekl, že neposílal lidi do plynu a nespaloval je, ale nepřímo to dělal. Všichni jsme zodpovědní za to, co děláme. Záleží na tom, jak se chováme jako občané.
Jak by se měl, podle vás, občan chovat?
Lidé jsou poražení a myslí si: „Ach, co mohu dělat?“ Ta nejlepší věc, kterou můžete dělat je ta, která vyžaduje nejméně jakékoliv práce, o které mohu v životě přemýšlet, a to je dávat pozor. To je všechno. Dávat pozor. Pokud chcete dát na plakát něco, co by bylo jednoduché, aby to mělo jen dvě slova, bylo by to: Dávejte pozor.
Myslíte si, že lidi v této zemi zajímá, co znamená být občanem?
Pravděpodobně to co bylo lidem vtloukáno do hlavy nejvíce, je: „Jsem vlastenec a jsem pyšný na to, být Američan.“ A pak řeknete lidem: „Co je to Američan? Co je to, na co jsi tak pyšný?“ Řekněte mi, co to je. Nejsi jiný než Číňan, Japonec, Rus nebo Mongol nebo Australan. Pasy, hranice, vlajky, i když zajímavé jsou blbost – ty tě neurčují. Čím více se snažíme zbourat zdi, nejen mezi různými částmi města a různými rasami v naší vlastní zemi, ale mezi ostatními lidmi ve světě, tím lépe. Tím že stavíme ploty a naše hranice a všechny tyhle věci, je to nakonec ve skutečnosti předem odsouzená snaha, protože tím, že se sám izoluješ, nebuduješ zdi proti ostatním lidem. Uzavíráš sám sebe. Vytváříš si svoje vlastní vězení.
Jak může naše země dále posílit naše občanství?
Nejdůležitější věc v životě je tvoje zdraví, že? Fyzická kvalita tvého života, je vždycky nejdůležitější. Takže co je pro jakoukoliv vládu, která by měla reprezentovat lidi uvnitř nějaké zeměpisné oblasti, první a nejdůležitější věcí, kterou může udělat? Je to starost o zdraví lidí. A to my v naší zemi neděláme. Myslím si, že špatný systém zdravotní péče je jedna z věcí, která drží občany pod palcem těch, co vládnou a těch, co drží v rukou moc Spojených států. Kdokoliv, kdo se bojí o své zdraví, není tak soustředěný, jak by jako občan měl být. Nejsi odpovědný své obci, svým sousedům. Neužíváš si život, nesdílíš svůj život s ostatními. Nemáš smysl pro pospolitost, což je základní, přirozené a snadné, protože přes to všechno jsme isolováni naším terorem – naším strachem být nemocný, nebo nebýt schopen si s tím poradit, a nebýt schopen za to zaplatit. Je to velmi efektivní způsob, jak si podrobit populaci. Myslím si, že je to jedna z nejničivějších věcí v téhle zemi. Jde to ruku v ruce s bídou, se sociální nerovností, s rasovou nerovností, ubohou infrastrukturou – se všemi těmihle věcmi.
Žijete rád ve Spojených státech?
To, co říkám, neznamená v důsledku, že nemám rád Ameriku. Mnoho lidí, kteří tohle slyší, nebo pokud četli něco podobného, co jsem řekl, by mohlo říci: „Samozřejmě, je to zrádce.“ Když jsem v roce 2002 řekl: „Neměli bychom obsazovat Irák,“ nechtěl jsem jít ven a mluvit o tom. Byl jsem k tomu vyprovokovaný, protože lidé stále tvrdili, že Pán prstenů je tahle hrozná metafora. Uznávaný novinář dokonce v Time magazínu řekl, že Cristopher Lee podivně připomíná Usámu bin Ládina a přirovnal Společenstvo prstenu ke spojencům Spojených států a Temnou armádu k islámským nepřátelům. Jen jsem si pomyslel: „Jak nezodpovědné.“ Jak šílené je něco takového říkat.
Myslíte si o sobě, že jste vlastenec?
Nesouhlas je jedna z nejvyšších forem patriotismu, která existuje. Nesouhlas souvisí s tázáním se, o co běží. Nakonec, není žádná taková věc, jako demokracie, jen snaha mít demokracii. A součástí této snahy je říkat „ Počkejte chvilku, to co děláme, není zrovna správné.“ A protože se očekává, že tahle země by měla být pro lidi a od lidí; protože její vláda by měla spojovat účast všech, máme právo něco říkat. A komukoliv se to nelíbí a říká, že bych měl zemi opustit a že nejsem opravdový občan téhle země – to je prostě nesmysl.