Zdroj: Revista Gente (Argentina)
Datum: 29. srpna 2009
Autor: Eduardo Bejuk, fotografie Maximiliano Vernazza
Překlad: Farol1, Viggi

Herec, který nikdy nezapomíná na své kořeny. Přišel do Buenos Aires představit svou první knihu (první uvedenou v Argentině), antologii mladých básníků, většina z nich jsou samozřejmě fanoušci San Lorenza, se kterými si Viggo během tohoto rozhovoru sedl v Boedo Baru u kávy a literatury. A jako bonus tu máme báseň Primera Session , kterou napsal v roce 1992 v LA, když jeho srdce hledělo k jihu.
„Když jsem byl dítě, moje maminka se mnou chodívala do kina. Bydleli jsme tu, v Buenos Aires, v centru města. Pamatuji se na jedno odpoledne v šedesátých letech, bylo velmi horko. Šli jsme na Doktora Živaga. Ach! Vycházel jsem z kina a vůbec mě nezajímala teplota v Buenos Aires…protože jsem byl v Rusku! A tam byl sníh a všechno bylo smutné a já jsem nechápal, co se to se mnou děje. Když je dobrý herecký výkon, uvěříte všemu. U poezie cítím to samé…mmm, mám tady něco, co jsem napsal a co s tím souvisí…pokračujte v hovoru…“
A Viggo Mortensen (50, narozen na Manhattanu, ale se srdcem v Boedu) vytahuje ze své tašky zápisník. Básníci se na něho dívají. Protože oni se vždycky dívají. A vidí. U stolu sedí Fabián Casas, Damián Rios a Gabriela Bejerman, tři z 22 autorů z Antologie nové argentinské poezie, nové knihy, kterou Viggo vydal ve svém nakladatelství Perceval Press. Prezentace knihy o několik dní dříve měla takový dopad, že básníci pocítili uspokojení a úžas. Teď, tiše sedí u kávy v San Lorenzo baru na La Plata Avenue, přímo před místem, kde stával Starý Gasometro (stadion) a kde je nyní supermarket. Ano, když je tu Viggo, jiné místo by bylo nemyslitelné. „Tady to je,“ říká, „jmenuje se to Primera Sesion,“dodává a čte.

Primera sesion
Después de aňos
de refundirte y dejarte
ser asimilado
tu pelo y tu ropa
se han tornádo grises.
Entonces una tarde
salís de una sala
después de ver
la versión restaurada
de La Vuelta del Héroe
y te das cuenta
que deseás un trato
especial.

Premiéra
(v anglické verzi se báseň jmenuje Matinée/Odpolední představení, pozn. překl.)
Po letech splývání
a dovolování sám sobě
přizpůsobit se,
tvé vlasy i šaty zešedly.
Pak jednou odpoledne
opouštíš sál
po zhlédnutí obnovené
verze „Hrdina se vrací“
a zjišťuješ, že toužíš
po zvláštním zacházení.

Mortensen tu báseň napsal kolem roku 1992, když bydlel v los Angeles. Byl tenkrát ještě pro většinu diváků neznámý, byl jen někdo z New Yorku, Dánska a Buenos Aires, jehož život bude znamenat velké překvapení. Prorocká báseň.
O sedm let později se ten samý Viggo zhostí role hrdiny v nejúspěšnější Hollywoodské trilogii. A v těle Aragorna, válečníka z Pána prstenů, už nic nebude jako dřív. A tak ho známe my, Viggo - herec a také na Oscara nominovaný herec , za svůj výkon ve Východních příslibech, Viggo – „cuervo“, schopný kráčet po ulici Paraná v triku San Lorenza směrem k CCEBA (Španělské kulturní centrum v Buenos Aires), kde byla představena Antologie. A jen někteří vědí o jeho kvalitách fotografa, hudebníka a malíře. Nicméně vývoj jeho uměleckých zájmů je spojený s literaturou. A hlavně s poezií.
„Píšu už od dětství. Když mi bylo šest, nebo sedm, napsal jsem své první povídky. Psal jsem o zvířatech, dětské záležitosti. Když mi bylo 15, začal jsem z poezií. A píšu pořád. V letadlech, v posteli, ve vaně. Můj syn Henry (21, studuje v NY) píše taky a velmi dobře. Před časem jsme předčítali poezii spolu. Byl jsem nervóznější než on,“ říká básníkům, pro které je Mortensen jako další parťák. „Povídat si s ním, je jako povídat si s přítelem z téhle čtvrti, s přítelem z našeho života,“ říká Fabián Casas, bystrý básník z nové, tzv. Generace 90. tých let. Damián Rios je nadšený z nového impulsu pro místní poezii: „Nemyslím si, že by v Argentině byly jiné knihy, které by dosahovaly kvality tohoto vydání. Obzvláště pro nás.“ Pro Gabrielu Bejerman, která také vydala CD pod přezdívkou Gaby Bex (bude zpívat 1. Září v Cento Cultural Rojas) bylo „zvláštní vidět tolik lidí během prezentace, protože člověk je zvyklý vídat jen pár.“
Zdá se, že Antologie byla připravená k vydání už o několik let dříve, ale Mexické nakladatelství upustilo od projektu. Gustavo Lopez, který básně vybral, to řekl Kevinu Powerovi, známému kritikovi. „Nedělej si starosti“ řekl. „Řeknu o tom příteli, on ti jistě pomůže.“ Jednoho dne mu zavolal tenhle přítel, jehož jméno zní Viggo. Lopez ukončil hovor, aniž by věděl, že tenhle Viggo je ten samý jako ten z Pána prstenů, jak mu později řekla dcera.

Jaké to je psát poezii, Viggo?
Je to jako rozmontovat motor. Rozebereš ho kousíčky a všechny položíš na stůl a pak, když je zase skládáš dohromady, některé části vynecháš. Jako filmové herectví. Zkoušíš všechny nápady a pak oddělíš tuk od masa. Dělám si poznámky. A pak mnoho z nich odstraním. Psaní a hraní je jako být znovu dítětem. Když jsi dítě, tak kreslíš, zpíváš, děláš všechno. Nakonec s tím skončíš, protože někdo jiný to dělá lépe. Přestaneš se rozvíjet, protože se bojíš. Proto si umělci uchovávají jistou…dětinskost, aby byli otevření tomu, co se může stát. Znám herce, kteří dělají svou práci velmi dobře, ale kteří jsou jen zavření ve svém pokoji a studují slova, opakují si je, učí se je nazpaměť a ono to funguje. Skvělé, ale já raději hraji s lidmi schopnými improvizovat, takže potom to, co vidíte na plátně, je skutečné.“
Přijel jen na čtyři dny a slíbil, že se vrátí, aby představil nové projekty nakladatelství Perceval Press a také film Cesta, kde hraje spolu s Charlize Theronovou. „Jestli budu pokračovat v herectví? Teď budu dělat divadlo, později…nevím,“ říká nám. A také říká, že napsal scénář k němému filmu „ ale nikdo ho nechce produkovat,“ směje se. Juan Carlos Casas, otec Fabiána a sekretář Alberta Olmeda za uplynulých dvacet let se účastní konverzace a vypráví mu o kořenech Boeda, který se utvářel během dvacátých let, o skvělých spisovatelích, které si můžete přečíst na tištěných stránkách Editorial Claridad. „V San Ignaciu byli Boedští básníci. A v každém baru můžete najít jakýkoliv druh umělce,“ vysvětluje a Viggo otvírá oči, aby zachytil všechna slova.
Cítíš nostalgii dítěte, kterým jsi byl, když jsi tu žil?
…někdy se to, co si pamatujete, pomíchá s tím, co je vám vyprávěno. Paměť je jako poezie, jen verze nepřesné reality. Odjel jsem, když mi bylo jedenáct na začátku sedmdesátých let a vrátil jsem se až v roce 1995. Víc jak dvacet let jsem neměl spojení s Argentinou, žádný internet, bylo to velmi těžké. Víte co jsem měl z té doby? Všechno, co jsem měl, byly „figuritas“ (malé obrázky) s Carasuicas ze San Lorenza (tým, kde byl jeho milovaný Bambino Veira), s Martinem Fierro, Donem Segundo Sombra a dres San Lorenza…a nic víc. Když jsem se vrátil, bylo mi 37, vystoupil jsem z letadla a šel jsem do centra, abych se podíval na různá místa. Malý park, kde jsem hrával fotbal se svými kamarády, už tu nebyl, byl tu McDonald, noví imigranti. Ale ten zvuk a vůně byly stejné. Půjčil jsem si auto a jezdil všude možně, jel jsem do Pampy, myslím…bylo legrační všude zastavovat a fotit, mluvit s lidmi. Vrátil jsem se, protože tu zůstali nějaké nevyřízené účty.

A chtěl bys tu zase bydlet?
Jo, proč ne? Tady v Boedu.
A Viggo se nakonec s veselou tváří znovu stává dítětem.