Zdroj: Men’s Journal
Datum: říjen 2009
Autor: Dan Mirth
Foto: Sam Jones
Překlad: Viggi

Vtipálek, básník, pianista, umělecký vydavatel a fanatický fanoušek argentinského fotbalu. Viggo Mortensen si potichu buduje nedostižnou galerii filmových padouchů a antihrdinů s krutě mistrnou násilnou stránkou.

Viggo Mortensen vydává autory, které nevydá nikdo jiný, nevadí mu podporovat ztracený případ (Dennise Kuciniche!) a zazáří ve filmu tak ponurém, že jen málo lidí si myslelo, že by mohl být vůbec natočen.

Je těžké představit si Viggo Mortensena na pohovce u Oprah Winfreyové. Neuvidíte ho dávat si kafe u Starbucks kvůli paparazziům, pózovat s dětmi pro bulvární plátky nebo přistiženého u jezera Como, jak se líbá se Siennou Miller. Tohle není Mortensenův styl. Jen se na něho podívejte: krásné oříškové oči, hranaté výrazné čelisti, ale ani stopy po hollywoodském blbečkovi. Na naše interview přišel do Camry, do státního parku asi hodinu a půl z Watertown, ve státě New York, listnatého vojenského městečka nedaleko jezera Ontario, kde promoval a kam se občas vrací. Oblečený do trička New York Mets Davida Wrighta, v širokých modrých džínách vypadal, jako kdyby si šel do železářství koupit nastřelovačku hřebíků. Měl jeden požadavek: aby fotograf nezamazával hrubou jizvu nad jeho horním rtem. Viggo nepotřebuje nebo nechce váš Photoshop. Viggo nepotřebuje většinu iluzí, skutečně. Miluje herectví, ono ponořování se do postav, dokonce i zkoušky, ale vyhýbá se všemu ostatnímu. U všech čertů, když v roce 2008 nevyhrál Oscara za nejlepšího herce, tancoval.

„Většina lidí nevyhraje, víte?“ říká Mortensen, když kráčíme po cestě k piknikovému stolu na břehu jezera. „Tak jsem cestou z toho velkého sálu divadla Kodak zašel za ostatními a řekl jim: ‚Hej, pojďte si zatancovat tanec loserů.‘ Začal jsem skákat, ale oni byli tak zdrcení svou porážkou, že jen trpěli, víte? Byli tam filmaři z Kanady, co taky nevyhráli, a ti se skutečně přidali. A myslím, že i Michael Moore tancoval. Ale řekl bych, že tak 99 procent těch, co nevyhráli, nechtělo tanec poražených dělat. Prostě ode mne utekli, jako bych byl nalitý ožrala, nebo co.“

Několik podobných příběhů z Mortensenova nekonvenčního života, už jste mohli slyšet. Jak spal ve svém kostýmu Aragorna, když natáčel Pána prstenů; jak většinu času ze tří let, co strávil na Novém Zélandu, chodil bos; jak u sebe nosí čokoládu jako nějaký vačnatec a pak tabulky podstrkuje nic netušícím hereckým kolegům a novinářům; jak zkouší experimentální nahrávky se svým přítelem Bucketheadem, záhadným kytaristou a zakladatelem Gun’s N‘ Roses, který je známý tím, že nosí na hlavě kbelíček ze smaženého Kentucky kuřete. Elijah Wood, Mortensenův kamarád a kolega z Pána prstenů vzpomíná, jak mu několik týdnů volal na mobil a zanechával nesmyslné vzkazy s přízvukem německého důstojníka. „Asi třicet sekund se hystericky smál a pak se zas vrátil k tomu divnému německému přízvuku, říká Wood. „To opravdu nemělo jakýkoliv důvod; on si prostě ty vzkazy užíval. To patří k Viggově praštěnosti.“ Navzdory těmto vtípkům, nebo možná díky nim, zůstává Mortensen, padesátitiletý herec, který se tvrdošíjně vymyká vzorci moderní filmové hvězdy, jednou z největších vůdčích hereckých osobností. V době, kdy k mužnosti patří běhat po pláži bez košile, Mortensen, mnohojazyčný polyglot (angličtina, španělština a dánština plynně, norština o něco méně; italština, francouzština a švédština obstojně) vzpomíná na umírněné, ale impozantní herce z dřívější doby. „V tomhle člověku je prostě hodnověrnost,“ říká Charlize Theronová, Mortensenova kolegyně z Cesty (The Road), filmové adaptace románu Cormaca McCarthyho, světového bestselleru, který přijde do kin 16. října. „Opravdu je v tomhle nedostižný.“

To protože „tohle“ – filmy a všechno, co s nimi souvisí – není Mortensenovou jedinou vášní. Je uznávaný básník, malíř, pianista a fotograf, který vystavoval své práce od Kalifornie po Dánsko. Také založil nezávislé nakladatelství, Perceval Press, ve kterém vydává skromnou sumu uměleckých knih a CD. Právě pracuje na dvou knihách o původních kmenech v Jižní Americe a mimo jiné vydal kritiku americké invaze do Iráku, sbírku avantgardní multimediální umělkyně Alix Lambert a fikci mladého dospěláka od Mikea Davise, proslaveného knihou City of Quartz. Mortensen osobně pomáhá s editací a dokončováním každé knihy; a také má své vlastní příspěvky, včetně Linger, sbírky tajemných černobílých fotografií krajiny a At All, abstraktního alba ve stylu new age, ve kterém hraje na klávesy a na kytaru. „Většinou jsme v červených číslech a já to mohu dotovat,“ říká o nakladatelství, které je náležitě pojmenované po rytíři, který si prosekal svou vlastní cestu. „Jednou za čas i prorazíte.“

Podle hollywoodských standardů je Mortensen „pozdní květ“, jenž nedosáhl jakékoliv „hvězdnosti“, dokud nebyl na poslední chvíli obsazen do Pána prstenů, což ho ve věku 43 let učinilo mezinárodním hrdinou. V posledních letech se objevil ve dvou úžasných thrillerech, na kterých se podílel se svým podobně zvláštním kolegou, režisérem Davidem Cronenbergem: Dějiny násilí a Východní přísliby. Ten druhý mu vynesl nominaci na Oscara za ztvárnění Nikolaje, mlčenlivého řidiče ruských mafiánů. Loni se objevil v kritikou ceněné Appaloose, kterou režíroval a ve které rovněž hrál Ed Harris a v nezávislém filmu Good, morálním snímku o německém profesorovi, který upadne do moci nacistické strany. A teď přichází nejočekávanější Cesta, nelítostný portrét post-apokalyptického světa, ve kterém Mortensen figuruje takřka v každém rámečku.
Je to stejně věrohodný počin, jako měl Americký herec posledně a zvyšuje se podezření, že choreograf tance loserů bude opět vyzván k tanci – a možná tentokrát tančit nebude muset. Mortensen reaguje na svůj vzestup rozpačitě. Ano, umí se zasmát sám sobě. „On vůbec není jedním z těch morousovitých do sebe zahleděných metodických herců,“ říká Cronenberg. „Má rád legraci.“ Mortensen jednou na to, že byl označen za jednoho z nejvíce sexy žijících mužů, reagoval otázkou: „Takže je hodně mrtvých mužů, kteří jsou ještě více sexy?“ A když se ho zeptám, jaký je jeho oblíbený vtip, odpoví vzácnou jednoslovnou odpovědí: „Já.“

Podle výběru svých rolí, z nich téměř všechno jsou muži, kteří v různém stupni neochoty odhalují svou krutě mistrnou násilnou stránku, by se dalo očekávat, že bude Mortensen nevyzpytatelný, prudký až nepříjemný, ale ve skutečnosti je to laskavý člověk s jemným hlasem, který bývá chvílemi sotva slyšet. Povídá si rád, obzvláště když se hovor stočí k některé z jeho mnoha vášní – Mets, fotbalu nebo znázorňování násilí na plátně.

„Když hraju násilí, přemýšlím o tom velice pečlivě. Snažím se být realistický v tom, jak je to znázorněné a v tom, jaké jsou k němu důvody,“ říká. „Ale také chápu, že je to vyprávění příběhu a mnohokrát je násilí, nebo jeho znázornění ukázáno jako metafora pro vztah.“ Extrémní chování a dovednosti jeho postavy v Dějinách násilí, říká, „jsou přehnané, aby ukázaly, že všichni máme svá tajemství. Nikdo nikoho nezná opravdu dokonale, i kdyby byli manželé 53 let, víte? To je to, čemu musí žena mé postavy čelit: Proboha, podívejte, koho jsem si to vzala!“

Když se Mortensen připravoval na roli Aragorna, válečníka v Pánovi prstenů, intenzivně trénoval boj s choreografem Bobem Andersonem, bývalým britským olympionikem v šavli a dablérem Darth Vadera. Anderson jednou označil Mortensena za nejlepšího studenta šermu, jakého kdy učil. Herec prokázal obratnost i s jinými zbraněmi. Režisér Harris vzpomíná na natáčení Appaloosy: „Viggo byl dost polekaný velikostí osmiranné pušky, kterou jsme pro něho měli. Ale, víte, během dvou dnů byla jeho.“
A stejně tak je přesvědčivý, i když má rekvizit jen málo, nebo vůbec žádné, jako v zoufalé rvačce ve Východních příslibech, kde Mortensenova postava zápasí nahá se dvěma čečenskými hrdlořezy. V rukou sebestřednějšího herce, by rvačka v sauně sklouzla k afektovanosti, ale Mortensen to zahrál nesvázaně, bez ješitnosti. „Viggo není nijak zvlášť sebevědomý,“ říká Cronenberg, který ho v této scéně režíroval. „ On skutečně chápe, že anonymita je pro umělce hodnotná věc,“ dodává a zdůrazňuje, že Mortensenova tendence k nespolečenskosti není asociální, ale že je to ochrana jeho řemesla. „Když jste pořád pozorovaný a vaše přítomnost mění chování lidí kolem vás, ztrácíte tu úžasnou schopnost pozorovat věci v jejich skutečném stavu. Proto velké hvězdy, obklopené pochlebníky a posluhovači mají nakonec zkreslený pohled na svět. Už nemohou nikdy vidět, co je skutečné.“

Jednou, když se ho zeptali, kde žije, Mortensen odpověděl: „Na planetě Zemi, převážně.“ Není těžké uhodnout, proč se brání tomu, aby byl někde místopisně přišpendlen. Mortensenova matka, která pracovala na ambasádě Spojených států v Oslu, potkala jeho Dánského otce při lyžování v Norsku, ale Viggo se narodil na Manhattanu. Když byl ještě stále malé dítě, rodina se odstěhovala do Venezuely a pak do Argentiny, kde jeho otec pomáhal s rančem. Když mu bylo 11, rodiče se rozešli a Mortensen i jeho dva mladší bratři se přestěhovali s matkou do do Watertown ve státě New York. Ten přechod byl nepříjemný. „Anglicky jsem mluvil jen s matkou. Jinak jsme mluvili jen španělsky,“ vzpomíná. „A najednou jsem byl v malém městě v severním NewYorku, kde tak nikdo nemluvil. To byla velká změna.“
Ve Watertown Mortensen závodně plaval a hrál fotbal, a často během letních prázdnin navštěvoval svého otce v Dánsku. Po střední škole se nakrátko vrátil do Dánska, kde řídil náklaďák, zatímco se snažil rozmyslet si svůj životní plán. Později se zapsal na St. Lawrence University v Cantonu, New York, kde vystudoval státní správu a španělskou literaturu. Po promoci začal studovat herectví a dostal i nějaké filmové role, ale obyčejně skončily na podlaze střižny. Pak v roce 1985 se to zlomilo: dostal pravidelnou práci v seriálu, a zahrál si Amishského farmáře ve filmu Svědek. O několik let později se oženil s Exene Cervenkovou z losangeleské punkové skupiny X, kterou potkal při natáčení filmu Salvation! Pár, který se už před dlouhou dobou rozešel, má syna Henryho, kterému je teď 21 let. (V posledních letech byl romanticky spojován se španělskou herečkou Ariadnou Gil a umělkyní Lolou Schnabel, dcerou Juliana. Oddaná fanouškovská stránka spekulovala o tom, že jeho romance s o dost mladší Schnabelovou ztroskotala na tom, že venkovní tulák Mortensen nebyl příliš obeznámen s používáním mýdla. „Zas tak moc se nezabývám osobním upravováním,“ v minulosti přiznal. „Ale snažím se nebýt lidem moc odporný.“)

Otcovství je v Mortensenově životě ústřední. Jak každý přívrženec Pána prstenů ví, byl to Henry, Tolkienovský fanatik, kdo přesvědčil svého skeptického otce, aby vzal roli v prstenovské trilogii. Henry, sám básník a muzikant, který studuje v New York City, hodně s otcem cestoval a spolu s ním se účastnil živých předčítání a nahrávání alb. Když bylo Henrymu 11 a byli spolu na cestách od pobřeží k pobřeží, říká Mortensen, jeho syn ručně vyrobil vlastní mapu s tabulkou jejich plánovaného časového itineráře, kterou má Mortensen schovanou dodnes. „Místo něco málo pod 3 000 mil to vypadalo, že to bude tak 16 000, takový trochu bláznivý kardiogram.“
Otcoství je také jádrem filmu Cesta. Mortensen volal McCarthymu, který za román dostal Pulitzerovu cenu, aby s ním ještě před natáčením prodiskutoval roli, ale „nakonec jsme o knize moc nemluvili. Mluvili jsme o svých synech, což se zdálo přirozené.“
Navzdory tomu, co naznačuje trailer, Cesta není velkorozpočtový katastrofický film. Snímek v režii Australana Johna Hillcoata (The Proposition) se pokouší zopakovat téměř klaustrofobickou intimitu McCarthyho románu, ve kterém se představitelé otce a syna snaží vyhýbat tlupám kanibalů, kteří je občas pronásledují. Mortensena ohromil jeho dětský kolega, tehdy jedenáctiletý australský herec Kodi Smit-McPhee: „Ještě jsem neměl lepšího hereckého partnera. Nikdy jsem neviděl žádného herce jakéhokoliv věku, muže nebo ženu, podat takový soustředěný a emocionálně skvělý výkon, jako podal on. Kodi lidem vyrazí dech.“
Cesta natáčená převážně během šedé pozdní zimy v západní Pensylvánii byla pro filmaře patřičnou výzvou. „Sníh a led a déšť a tuhá zima a ostrý vítr,“ říká Hillcoat. „Ale tím to bylo opravdové dobrodružství a vedlo to ke spoustě černého humoru.“ Kdykoliv vyšlo slunce, lidé byli podráždění a depresivní. A jakmile bylo opravdu šeredně, tak jsme oslavovali.“

I tak byla nálada na placu napjatá. Hillcoat popisuje jedno odpoledne, kdy Smit-McPhee, který už se třásl zimou, začal během natáčení jedné obtížné scény v Mortensenových rukou plakat. Poté, co Hillcoat zvolal „Stop,“ zůstal chlapec s Mortensenem v objetí i potom, co Mortensen zavolal na Kodiho otce, aby si svého syna vzal k sobě. „Kodiho otec tak nakonec ustoupil, a řekl, že to byla jedna z nejtěžších věcí, které v životě udělal,“ říká Hillcoat. Ale pomohlo to vytvořit neuvěřitelné pouto mezi Viggem a Kodim. Od tohoto dne, tu byla úplně nová citová úroveň.“
„Tento příběh se neliší od jakéhokoliv jiného, jímž si každý rodič prochází,“ říká o Cestě Mortensen. „Každý rodič tomuhle rozumí: Co bude s mým dítětem, až tady nebudu? Bude v pořádku? Bude mít co jíst, bude mít kamarády?“
Ponurý děj Cesty nepřipadá Mortensenovi jako science fiction. „Celý svět se, jak je vidět, chová bláznivě,“ říká o skutečném stavu věcí. „Ti, co mají největší moc a měli by být nejzodpovědnější, jsou často ti nejméně zodpovědní. Jsou tu vážné problémy se znečištěním, jsou vážné problémy s přibýváním nukleárních zbraní, a když to bude takhle pokračovat a nebudeme si všímat životního prostředí a lidského života, může to skončit jenom špatně, víte? Tenhle příběh není jen výplodem fantazie.“
Mnoho herců se samozřejmě vyhýbá mluvit o politických otázkách a politice všeobecně, ze strachu, že by ztratili obecenstvo, nebo proto, že nevědí, o čem mluví, nebo možná trochu obojí. Mortensen není jedním z nich. Stačí naznačit a jako otevřenou žilou začnou plynout názory na válku proti teroru, nedostatky zdravotní péče, nebo jeho vize koridoru větrné energie ve Spojených státech, který rovněž chrání populace divokých koní a bizonů. Například na otázku, zda se prezident Obama dostatečně rychle pustil do zavírání Guantánama, odpověděl důrazně: „Ne!“ Dokonce i neškodná otázka může vyvolat obsáhlou odpověď. Tázán na svůj oblíbený druh čokolády, poslal e-mailem podrobnou odpověď obsahující rozsáhlou historii „vykořisťování a dětského otroctví spojeného s pěstováním a zpracováváním kakaa.“ (Aby bylo jasno, má rád výběrovou, bez použití chemie pěstovanou čokoládu z Venezuely, kde, jak říká, k takovému zneužívání nedochází.“)
Stále však dostatečně poslouchá pravicové rádio – průzkum opozice, jak tomu říká – aby předvídal negativní reakce, které obyčejně následují, když se herec odváží promluvit, jak Mortensen učinil v roce 2008, kdy byl jím preferovaný prezidentský kandidát Dennis Kucinich vyřazen z diskuzních pořadů. „Starej se o svoje věci – rozhodně pokud jsi herec, zpěvák nebo sportovní osobnost,“ napodobuje Mortensen populární postoj. „Prostě buď vděčný, že jsi přeplacené děcko a přestaň kňučet. Nestrkej nos do něčeho, čemu nerozumíš.“
Ale on nezmlkne. „Má to být přeci participační demokracie,“ odporuje. „Odkdy nemůže průměrný člověk na ulici říci svůj názor na to, co dělá jeho vláda? My platíme jejich platy.“

Mortensen přiznává, že při tolika aktivních zájmech bývá netrpělivý. „Zdálo se mi tak nespravedlivé, že máme na Zemi jen omezené množství času, ale už mi to tak nepřipadá. Možná proto, že stárnu, ale prostě jsem si uvědomil, eh, kam tak spěcháš?“ Také zkoušel dát na radu svého přítele. „Mluvil o koních, ale dá se to použít u každé činnosti v životě. Řekl: ‚Postupuj pomalu, aby to bylo rychle.‘ Víte, když děláte 50 věcí najednou, dopadne to tak, že je děláte mizerně a vaše práce je pravděpodobně méně efektivní a jste pravděpodobně ještě pomalejší, než kdybyste je dělali metodicky, uvolněně a soustředěně.“
Takže teď uložil svou filmovou kariéru k ledu. „Neplánuji žádný další film,“ říká zpříma. „Nevím, co bude. Uvidím, jak se budu za chvíli cítit, ale právě teď všechny nabídky odmítám. A víte, můj agent říká: ‚Když nebudeš nic dělat, lidi na tebe zapomenou.‘ Možná to nebudou říkat přesně takhle, ale já prostě cítím, že jsem si toho na čas naložil příliš.“
Je těžké uhodnout, jak moc to myslí vážně, nebo zda to prohodil jen jako poznámku. V každém případě to není tak, že by neměl co na práci. Když zrovna nejezdí na koni, nezahradničí a neprořezává stromky ve své nynější hlavní rezidenci v lesích severního Idaha, jezdí pro Perceval Press na výlety do Argentiny a Paraguaye.
Kvůli jedné z knih se Mortensen spojil s několika antropology, aby sesbíral fotografie domorodého života – fotografie vytvořené samotnými příslušníky domorodých kmenů. „Odjeli jsme do všech těch odlehlých končin a vzali s sebou funkční fotoaparáty a ukázali jsme jim, jak se s nimi zachází. A prostě jsme jim řekli: ‚Foťte všechno, co je pro vás důležité, ať je to cokoliv.‘ A to bude srdcem knihy, víte, etnografická práce bez cizího zásahu.“
Také se připravuje na roli ve hře Ariela Dorfmana Purgatorio na Madridském jevišti – „další radostná jízda,“ vtipkuje. Ve španělštině hrál už dříve, říká, že je to jazyk, kterým se lépe dostanete k jádru věci, než v angličtině.
„Myslím si, že Viggo má mnoho tváří,“ říká Elijah Wood. „Ne, že by byl těžko uchopitelný – jen má spoustu stránek své osobnosti. Umí být tichý. Ale jakmile jsou dveře otevřené a on má pocit bezpečí, je bujarý a neuvěřitelně srdečný a milující a trochu praštěný, v tom nejlepším smyslu.“
V každém případě my toho tolik nevidíme. Mortensen po sobě nezanechává jednoduchou stopu ani prázdné fráze a nedělá si nároky mít na všechno odpověď. Možná je to proto, že vyrostl na mnoha místech, nebo proto, že mu trvalo tak dlouho dostat se na vrchol, ale jemu vyhovuje neustále pátrat.