Autor: John Clark
Zdroj: San Francisco Chronicle
Datum: 25. ledna 2009
Překlad: Jarek

Obecně platí, že celebrity existují ve dvou velikostech: velké a malé. Buď vysají všechen kyslík v místnosti, nebo si nedokážete představit, jak mohou na plátně zabírat tolik místa.

Viggo Mortensen se tak nějak dokáže udržovat někde mezi. Oblečený je na interview, vypadá naprosto uvolněně ve svém modrém fotbalovém triku a modrých džínách, ale přitom si ho snadno představíte s mečem v ruce (z trilogie „Pán prstenů“), se smrtelně horkou konvicí kávy („Dějiny násilí“) nebo se zlověstnými slunečními brýlemi („Východní přísliby“).

A právě díky tomu představuje Mortensenův nový film, „Good“ od Vicenta Amorima poněkud změnou tempa. Vznikl na motivy hry
C. P. Taylora a vypráví o profesorovi literatury
v Německu třicátých let minulého století (Mortensen), který dovolí, aby jeho akademickou práci vzala za svou nacistická vláda. Brzy poté se stane součástí režimu, opustí svoji manželku a rodinu kvůli mladší ženě, navlékne uniformu a neudělá nic pro záchranu svého židovského přítele.

Mortensen zkrátka není ani hrdina, dokonce ani nijak přitažlivý, jako byl často bez ohledu na to, koho hrál. To je zvlášť patrné na začátku filmu, kdy je otráveným manželem a ušlápnutým akademikem.

„Základní rozdíl mezi jeho postavou v ‚Good‘ a v jeho tvorbě z poslední doby, je v tom, že tentokrát je tam více vrstev,“ říká Amorim. „Spousta se mu toho odehrává v mysli a v první polovině filmu, která je spíš taková domácká, je velmi fyzicky vytížený.“
„Vypadalo to správné,“ říká Mortensen o této volbě. „Jenže nastane okamžik, když si vytváří sám v sobě svoji novou osobnost a zaprodává se kvůli novému postavení, kdy začne být méně ušlápnutý, nervózní a koktavý. A právě tahle jeho konstrukce, kterou si buduje, se nakonec začne bortit.“

Mortensen vypráví, že ho ta role lákala nejen proto, že představovala hereckou výzvu, ale také kvůli jejímu vyznění.
„Napadlo mě, že je to zajímavá role a taky odlišná od jiných děl o nacismu, protože na konci tady není žádné velké gesto, sebevražda, očištění nebo nějaký druh katarze,“ říká. „Není to o Hitlerovi nebo nějakém generálovi ani o nějaké velké záchraně, komplotu nebo o spasení. Připadá mi to mnohem více dnešní, jako by to bylo vlastně o nás.“

„Námi“ myslí Američany, kteří během posledních osmi let dovolili, aby se bez omezení šířily postoje, které se jim nelíbí, a to kvůli jejich vlastní netečnosti, vlastním zájmům nebo získanému pocitu, že nakonec všechno stejně samo dobře dopadne.
Když se Amorima ptali, jestli by nemohlo třeba zastáncům Bushovy administrativy vadit, že jsou přirovnávání k těm, kteří vynesli na vrchol nacisty, vysvětlil: „Doufám, že ano. Jenže my (děláme kompromisy) každý den. I to sebenepatrnější rozhodnutí je vlastně rozhodnutím politickým a my o tom prostě tak neuvažujeme, takže neděláme nic, abychom se chránili.“

Je těžké si představit, že by tyhle náročné myšlenky dokázal ztvárnit nějaký jiný výrazný herec, a k tomu takový, který se lopotil dlouhá léta předtím ve vedlejších rolích ve filmech druhé a třetí kategorie – „Kožená tvář III“, „Carlitova cesta“, „Krvavý příliv“ a „G. I. Jane“ – než se konečně dostavil úspěch. Jakmile se stal hvězdou filmů „Pán prstenů“, dalo by se plným právem čekat, že se to bude snažit zhodnotit, jenže padesátiletý Mortensen o to nejeví zájem.
„Nejde o to, že bych o to nestál,“ říká Mortensen, jehož nesmělé chování a výběr úzkoprofilových rolí po „Prstenech“ (jako třeba ve westernu Eda Harrise „Appaloosa“) a zjevná rozpolcenost v této profesi ovšem naznačují opak. „Jenže mé cíle nejsou stejné jako u druhých, z jejichž hlediska jsou samozřejmě zcela oprávněné: chtít se proslavit, chtít vydělat spoustu peněz, chtít vyhrát Oscary nebo něco jiného. U mě tohle není ten hlavní důvod, proč to dělám. Můj hlavní důvod, proč se tomuhle věnuji, je ten, že mě to vtáhne.“

Díl přitažlivosti filmařské práce pro Mortensena, podobně jako u mnoha herců, spočívá v samotném procesu. Pokud jde o „Good“, který viděl poprvé jako divadelní hru v Londýně před pětadvaceti lety, vplížil se do profesorovy hlavy tím, že se díval na dobové fotografie, četl díla akademiků té éry a vypůjčil si manýry profesorských typů, které zná.

Také se z něj stal klavírista. Během pobytu v hotelu v Budapešti, kde se film natáčel, si Mortensen zapůjčil piano a dal si je donést do svého pokoje.
A tam, po práci, na ně hrál.
Nehraju podle not a neměl jsem plány, že budu hrát něco konkrétního,“ říká Mortensen, který se to přesto naučil, což nijak nepřekvapuje, protože je zkrátka jedním z těch lidí se šíleným záběrem. Kromě toho, že hovoří anglicky, španělsky, dánsky a francouzsky, zvládá jízdu na koni, je vydavatel, básník, malíř a fotograf. Během natáčení „Pána prstenů“ propadl surfování.
„Mrkl jsem trochu do scénáře,“ pokračuje, „ale většinou jsem myslel na to, co jsem dělal ten den, co budu dělat zítra a další den, a hrál jsem. Bylo to skutečně zajímavé, protože v pozdější části toho příběhu mě napadaly jiné druhy melodií. Byly sebevědomější, méně váhavé, někdy hlasitější, hrané tvrději, prostě proměnlivější. Zatímco na začátku to byly hezké, lyrické, ale zvláštní rytmy.“

Teď hraje, kudy chodí, i když se dnes nejedná o filmové kulisy. Letos se má sice objevit adaptace „The Road“ od Cormaca McCarthyho, ale to bude na nějaký čas vše.
„Protože ‚Dějiny násilí‘ a ‚Východní přísliby‘ získaly loni v zimě nominace na ceny, dostal jsem spoust zajímavých nabídek,“ říká a naráží na oscarovou nominaci na nejlepšího herce, kterou dostal za „Východní přísliby“. „Ale všechny jsem je odmítl, ať byly sebelepší. Potřebuju pauzu. Chci si promyslet, co chci dělat.“

K tomu, co chce dělat, je ta činnost, v níž se cítí asi nejméně jistý: hrát poprvé za dvacet let na jevišti. Příští rok na podzim se objeví ve světové premiéře „Purgatoria“ od Ariela Dorfmana v Madridu. Podle Mortensena to ani nemohlo být náročnější: Ve hře vystupují jen dvě postavy, není tam žádná přestávka a ani náhodou se tam neobjevují nějaké rekvizity. A jen tak mimochodem, je to ve španělštině.
„Troška strachu je vždycky dobrá,“ podotýká a zní to, jako by se snažil sám přesvědčit.

Přestože se Mortensen nechystá oznámit svůj odchod od filmu, vehementně tvrdí, že se mu teď, bez ohledu na to, co se stane, nebo nestane dál, daří skvěle.
„Jsem teď mnohem šťastnější než dřív, zaprvé proto, že se mi podařilo si vydělat na pár let dopředu, abych se nemusel pouštět do nějaké jiné práce,“ uvažuje. „A zadruhé, což je ještě vzácnější, mám aspoň jeden, a podle mě spíš víc, filmů, na které bych se rád podíval i za 10, 20 let. Takže si můžu jen těžko stěžovat, kdyby to teď skončilo.“