Zdroj: The Sydney Mornig Herald
Datum: 28. Února 2009
Autor: neznámý
Překlad: Viggi

Viggo Mortensen počítá poezii stejně jako herectví mezi své mnohé talenty.

Na vzpínajícím se hřebci s velkým mečem pod zasněženými vrcholky novozélandských velehor byl hrdinou. S vlajícími vikingskými vlasy, vítěznými epickými bitvami, romantickými elfy, znovu získanými královstvími a zápasy s čaroději byl Aragornem, králem – válečníkem s právem na své straně – a s problémem s osobní hygienou podle zanedbaných nehtů, zašpiněného oblečení ze všech těch venkovních aktivit a zřejmého nedostatku sprchového vybavení ve Středozemi.

Přesuneme-li se k nedávnému vystoupení v Římě, je na Viggo Mortensenovi stále něco mírně hrdinského: přetrvávající poctivé úmysly. Sám, utopený v rudém křesle pod jediným žlutým světlem, které jeho vlasům dodává blonďatý odstín, čelí stovkám lidem z tisku na Římském filmovém festivalu. Ale je tu zvláštní ticho mezi všemi těmi různorodými reportéry; nepoložené otázky umírají ve tmě.

To co se děje je něco podobného zmírněnému uměleckému představení. Mortensen se dostává k tématům politiky a osobní zodpovědnosti a tiše rapuje dál. Je to rytmus, je to blues: téměř cítíte poklepávání chodidlem. Není to žádný grandiózní proslov ani kázání (nebo to, co můžete ve skutečnosti ukončit, nebo přerušit) ale jeho posluchači přesto začínají pociťovat plíživý pocit viny morální nečestnosti.

Jestli jsme přišli v očekávání, že bude oddaně tepat do svého filmu a – jak je zvykem – extravagantně chválit své herecké kolegy, dostalo se nám něčeho, jako je tohle: „Jakákoliv vláda se bude snažit zničit opozici, ať už jakkoli jemně se to stane. A nejlepší způsob je udržet lidi mimo. Donutit je, aby se navzájem neměli rádi, aby si nedůvěřovali, aby si byli nejistí stárnutím a svou ekonomickou situací. Nezáleží na tom, jak dobrá se ta vláda zdá být. Jejich primární cíl je přežít. Reprezentativní vláda na principu demokracie, to jsou jen slova. Nic neznamenají…“

Bylo víc, mnohem víc, tohoto poctivého materiálu, jenž byl v tu chvíli úplně fascinující, jak vycházel z těch modelovaných rysů tváře.

Druhý den byl Mortensen (50) neformální, bos, na sobě měl džíny a kaštanovou košili a popíjel z kulatého skleněného poháru stříbrným brčkem něco ze zelených kousků, co rozhodně vypadalo jako omamné bylinky – ale pravděpodobně nebyly. Je vysoký, hubený a pohybuje se s půvabem atleta. Jeho skandinávský vzhled je rozhodně přesvědčivý – je to však jeho ohleduplnost, která zanechá výsledný dojem, navzdory nadměrnému množství neochvějné kalifornské mluvy. Jsme v jeho pokoji v nejhonosnějším hotelu v Římě a on nám vysvětluje jak je pro něho herectví plným ponořením.

Možná má zájem na tom být legrační – ale je to zjevně cesta, která hraje roli. Kvůli filmu Eastern Promises, ve kterém hraje vyjednavače pro ruskou zločineckou rodinu působící v Londýně, se vydal sám na vandr do Ruska.

A ano, kvůli Pánu prstenů spal s batohem venku, aby získal ten ponurý, větrem ošlehaný vzhled.

„Nejlepší na práci na filmech je to, co se dozvíš cestou, než začne natáčení,“ říká. „Je to jako když jedeš na výlet na ten první den natáčení. A říkáš si, mohu si dát do batohu jen tolik. Takže si vezmu tohle a vezmu si jedno z těchhle, tohle nebudu potřebovat a vezmu si tohle a tamto, budu potřebovat jen jedno z těchto a budu pravděpodobně potřebovat nějakou vodu. A tím jak jdete dál, je to čím dál destilovanější. Je to zábava.“

Kvůli filmu Good, ve kterém je jeho herecký výkon neobyčejně citlivý a kde hraje německého profesora, který je sveden k tomu, aby se připojil ke Gestapu, a pak se úmyslně brání vidět, co se doopravdy děje, dokud není příliš pozdě, procestoval Berlín, Mnichov i Waršavu.

„Chtěl jsem si poslechnout Mahlera a měl jsem štěstí, že ty kousky, které slyšíte ve filmu, se hrály v Berlíně a v Mnichově,“ říká.

„Pro mnoho herců a většinu režisérů je hudba klíčová část příběhu. Zajímalo mě naučit se hrát na piano, protože jsem chtěl být do hudby fyzicky zapojený. Našel jsem staré ruské svislé piano v malém domě na okraji města, přestěhoval jsem ho do svého hotelového pokoje a začal jsem hrát. Byla to ta první věc, kterou jsem dělal, když jsem vstoupil do pokoje. A začal jsem tím nahrazovat to, co dělám obvykle, to je, že se předtím než jdu spát, podívám do scénáře na zítřek, takže vstáváte s vaší myslí už v tom, sníte o tom. Takže jsem hrál na piano a přemýšlel o zítřejší práci a skončil jsem u toho, že jsem hudebně hrál to, o čem ta scéna pro mě je, což jsem nikdy před tím nedělal. Líbilo se mi to tolik, že jsem to dělal celou dobu. Když jsem se včera večer díval na film, byl tam určitý rytmus v řeči těla a v rétorice, co souvisí s pianem.“

Pokud se zdá, že má Mortensen duši básníka, tak je to proto, že básník je a byl ještě předtím, než se stal hercem, svou první sbírku, Ten Last Night (Deset posledních nocí), vydal devět let před Pánem prstenů. Je také uznávaný fotograf, umělec a hudebník. Ta veliká abstraktní díla v Dokonalé vraždě jsou jeho obrazy. Ti, kteří navštívili jeho dům v zarostlé oblasti Topanga Canyon v Los Angeles říkali, že musel přestěhovat plátna a zápisníky, aby se dalo najít místo k sezení. Jeho obrazy a fotografie byly vystavovány v galeriích v New Yorku i v Los Angeles a vydal také 10 knih poezie, deníkových záznamů, fotografií a obrazů, obyčejně v kolážové formě. „Je to způsob života,“ řekl jednou o svém umění, „vzpomínání, filtrování toho, co vidíte a odpovídáte na to, účastníte se života.“

Jeho rané básně mají často tesklivé vyznění; miniaturní snímky ztracené romance. Popsal je jako „ukradené okamžiky“, ale víc než málo se zdá být odpověďmi odcházející ženě s téměř studentskou štiplavostí.
Pozdější básně ztvrdly v jeho protiválečnou agendu. Třebaže vždycky správný chlap, díky změně, které se mu dostalo kvůli Pánu prstenů, založil vlastní nakladatelství, aby mohl publikovat nekonvenční, kontroverzní knihy, aby pracoval s uměním, texty a myšlenkami, které by jinak mohly uhynout v hromadě marastu.

Tenhle hořící idealismus je samozřejmě o tolik jednodušší, když se nemusíte obávat něčeho tak prostého, jako je vydělávat si na přežití. Nedá se říci, že by byl diletant, nebo jako mnoho jeho současníků, vzdálená loutka těžící z práce jiných lidí: „Všechny knihy, než vyjdou, pročesávám tím nejjemnějším hřebenem.“

Mortensen se narodil v New Yorku dánskému otci a americké matce. Když byl malý, rodina se třemi chlapci se stěhovala do Venezuely a Argentiny, kde jeho otec farmařil. Když mu bylo jedenáct let, jeho rodiče se rozvedli a matka vzala děti s sebou do New Yorku. Po ukončení studia na St. Lawrence University v New Yorku se přestěhoval do Dánska, kde psal poezii a dělal spoustu podřadných prací, včetně řidiče náklaďáku. Jako výsledek všech těchto potulných činností a toho, že prošel mnoha jazyky ve škole, je polyglot, povídající si v Římě v plynulé italštině, kterou se naučil „protože se mi líbila, je to nádherný jazyk.“

Ženou, o které napsal :
„Chutnám krev,
jež se mihotá
na tvých rtech
ztrácející se
jako pocit viny,“

je Exene Cervenka, zpěvačka punkové skupiny X, která byla slavná v LA v osmdesátých letech. Měli spolu syna Henryho, nyní je mu dvacet, který je mu velice blízký a se kterým přednášel poezii.
Bylo už mnohokrát řečeno, že málem odmítl Pána prstenů, protože by to znamenalo příliš času bez Henryho a že Henry, který Tolkienovy knihy četl, ho přesvědčil, aby to vzal.

Mortensenova pokora pochází pravděpodobně z odmítnutí, které je potřebné v zápase za to stát se hercem, velmi dlouhým v jeho případě a on rozhodně ví, co to znamená být na dně. „Pokud jde o příchod,“řekl u příležitosti uvedení Pána prstenů, „to už mi bylo řečeno tolikrát během 20 let. A pravděpodobně stejně tak, jako že už jsem na odchodu.“

Morálka je u Mortensena trvalé téma, obzvláště ve spojení s drastickým morálním dilematem, kterému čelí jeho postava v Good – v jádru laskavý muž, který přesto hluboce zklame svého židovského přítele – a zdá se, že neustále sleduje správnost svých vlastních odpovědí.

„Myslím si, že morálnímu rozhodování čelíme všichni každý den,“ říká. „Každá konverzace, kterou vedeš, každé setkání s druhou osobou. Dovedlo by tě to k šílenství, kdyby sis toho byl vědom celou dobu, ale je to něco jako test, jak čestný se chystáš být. Jdeš do rozhovoru s druhou osobou s láskou, vědom si té osoby nejen proto, že je to slušné, ale protože je to tak lepší, nebo děláš něco jiného, nebo nedáváš pozor?“

„Byly chvíle, kdy jsem se možná nevydal správnou cestou. Musíš se snažit pro to něco udělat, ale někdy to nejde. Už je příliš pozdě. A jsou také chvíle, kdy jde o přežití a ty instinktivně bojuješ nesprávně.“

„Přítel mi připomíná, že jsem na špatné cestě, ve svém vztahu k nim, nebo v tom, co dělám, ale ego o tom nechce slyšet. Někdy si nechceme připomínat to, co děláme. Nechceme se dívat do zrcadla, nebo do očí někomu, kdo nás dobře zná a ospravedlňovat se. Myslím si, že si o sobě chceme myslet, že děláme správnou věc častěji, než ji skutečně děláme. Ale život není černý a bílý. Obvykle je to méně pohodlné někde uprostřed.“

V Appaloose, možná to rádi slyšíte, je zpátky v sedle. Na Mortensenovi je něco, co naznačuje otevřené rozpětí. Podle řídce zmiňované novely Roberta B. Parkera je to příběh městského maršála Virgila Colea (Ed Harris, který film rovněž režíroval) a jeho pobočníka Everetta Hitche (Mortensen), kteří svým jménem střeží pořádek v zákony nedodržujícím městečku na západě. Najatí malým prašným městem Appaloosa, aby si poradili s mocným rančerem Randallem Braggem (Jeremy Irons), jehož kovbojové terorizují město, přinášejí svou vlastní verzi zákona a zkušenosti se střelbou, aby to vyřešili. V zásadě film o kmoších s dramatickým pozadím Nového Mexika, jejich přátelství však dostává trhliny, když se objeví manipulativní okouzlující žena Allie French (Renee Zellwegerová). Pokud se máte spolehnout na rychlost vašeho tasení, abyste zůstali na nohou, nesmíte být vyrušováni krásnou ženou.

Jeho náklonnost ke zvířatům je taková, že má ve zvyku kupovat si koně, na kterých ve filmu jezdí, aby „pokračovalo přátelství“. Hřebec v Pánu prstenů byl považován za extrémně lstivé a těžko zvládnutelné zvíře. „ Toho strakatého koně z Hidalga mám ve Spojených státech,“ říká. „Dva koně z Nového Zélandu jsou stále tam u přítele a já je jezdím navštěvovat.“

Básník a válečník, Mortensen má v sobě něco ze Sama Sheparda (americký dramatik, herec, muzikant, režisér a spisovatel, pozn. překl.): umělec, který umí zkrotit hřebce a pak ho adoptuje, otevřeně mluvící politický liberál, který umí vařit ze základních potravin a mstít se mečem. Filmová hvězda, která jezdí na vandr na odlehlá nehezká místa. Nádherný muž, který bude spát v blátě v horách Nového Zélandu. Bohatý chlap, co své peníze používá na vydávání knih, které se neprodají, protože jsou půvabné.

Pokud byste mohli navrhnout dokonalého muže, Mortensen by k němu měl dost blízko. Ale nezačala by vám lézt na nervy, všechna ta opravdovost a čestnost? Druhý den po rozhovoru jsem zpátky v tom honosném hotelu velmi brzo ráno kvůli další práci. Vestibulem se nese nádherná hudba a táhne mě to za roh. A je tam on, Viggo Mortensen, sám, neoholený, bos, hraje na klavír. „Nechají vás tu hrát, dokud někdo nepřijde do baru,“ říká a vřele mě vítá. Lezl by vám na nervy?

Ne, nejspíš ne.