Přichází ve spěchu o několik minut později. Na pravém rameni mu visí černý školní batoh. Má na sobě kvalitní na míru šitou košili bez viditelné značky. Pokaždé, když jsem se s ním dříve setkala, jeho pro novináře upravený vzhled během několika sekund zmizel, stejné je to i dnes.

Viggo Mortensen je hvězda, ačkoliv se tak vůbec nechová. Je osamělým rytířem kinematografie. Nejen proto, že už několik let žije sám, od doby kdy skončil jeho poslední známý vztah s Lolou Schnabel, dcerou malíře Juliana. Také proto, že snáší úspěchy i prohry, série rozhovorů a tiskových konferencí plných hloupých otázek, promočních cest a filmů kontroverzních autorů (jako Východní přísliby Davida Cronenberga, kde se objevuje nahý, se všemi těmi „Ahh“ a „Ohh“) stejně jako nesmírnou popularitu díky blockbusterům na pokračování (Pán prstenů). Všechno tohle snáší klidně, se vším, co se mohlo v jeho kariéře odehrát, zůstává stále stejným člověkem – idealistou, ale ne naivním - jen dovedl k dokonalosti umění dělat si své vlastní věci.

Appaloosa má premiéru v Itálii 16. ledna, režíroval ji Ed Harris a poprvé byla uvedena na mezinárodním filmovém festivalu v Římě v říjnu minulého roku. Neobyčejný a vtipný western, klasický malý film s velkým obsazením. Kromě režiséra-herce Eda Harrise a Vigga v něm můžete vidět i Renée Zellwegerovou a Jeremyho Ironse. Je to příběh o hranicích a přátelství mezi dvěma muži, mezi šerifem Edem Harrisem a jeho poučníkem Viggem, přesvědčivých jako jsou Sherlock Holmes a Watson, ale s povolením střílet. Ex-Bridget Jonesová je žena, která míchá kartami a vyvolává některé báječné scény jako je ta, kdy se dva „opravdoví“ muži dohadují o vzorku záclon. A Jeremy Irons nám přináší dokonalého, špatného hocha, kterého je snadně nenávidět.

Sedáme si s Viggo Mortensenem v římském hotelu a on si ze všeho nejdříve sundává boty, pár pěkných mokasínů, které jsou rovněž bez loga. Má na sobě tmavé ponožky; vždycky jak je to jen trochu možné, tak si sundává boty.

Proč?
Uvolňuji se. Cítím, že se mi lépe mluví a myslí, když jsem bos.

Gratuluji vám, nedávno jste oslavil své 50. narozeniny. Změnilo se něco?
Ne, nic konkrétního, jen to, že život jde naštěstí zase dál. Ve skutečnosti jsem poslední dobou pracoval trochu příliš. Rád bych si dal u filmu přestávku. Právě jsem dodělal natáčení Cesty a už měsíce cestuji kvůli promotion Appaloosy a Good.

V Good, filmu režiséra Vecenta Amorima, zatím bez jistého data premiéry v Itálii, hrajete profesora, obyčejného dobrého muže, který se bezděčně stane nacistou.
Morální ponaučení je, že diktátorství nemůže existovat bez někdy tichého souhlasu lidí, i těch, kteří si o sobě myslí, že jsou lepší než ostatní. Moje postava se stane nacistou, aniž by v nacismus věřila, aniž by to byl typický oportunista. Stojí v té uniformě čirou náhodou ale se strašnými následky. Přeje si, aby mohl zachránit svého nejlepšího přítele, židovského psychiatra, ale selže.“

Myslíte si, že myšlenka „nevinného“ nacisty ve filmu je přijatelná jen proto, že postavu ztvárňujete vy? Každý ví, že Viggo Mortensen je demokrat, politicky oddaný a rozhodně proti nacismu.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel, Abych byl upřímný, nevím, jestli je dobrý, nebo špatný. Je pravděpodobně lepší, že film funguje proto, jaký je, nezávisle na skutečnosti, že diváci vědí, nebo nevědí, co dělám, když nejsem na plátně.

No, my to víme. Založil jste vydavatelství Perceval Press, které vydává argentinské básníky, kubánské fotografy, umělce ze všech zemí, vědcě hovořící o ekonomii, politice a životním prostředí. Knihy, které je obtížné číst, ale kterými je krásné listovat. Nemůže být snadné z toho profitovat.
Vlastně, velice často z toho nic není. Právě jsem vám řekl, že bych chtěl pracovat méně, ale ve skutečnosti nevím jak to zvládnout, protože nakladatelství dost nevynáší.

Je možné, že by vám jiná společnost nabídla podporu, nějaký druh spolupráce?
Opravdu, některé si nás už chtěli koupit. Stali bychom se součástí nějakého oddělení, malým butikem, květinou velké nakladatelské společnosti a ztratili bychom svoji nezávislost. Tohle není nic pro mě.

Jak můžete dělat tolik věcí? Jste herec, vydavatel, básník, hudebník, fotograf a malíř. Nepokojný člověk?
Ano, přiznávám. Je to komplikované. Například teď hodně cestuj, ačkoliv bych raději zastavil tak na celý týden kvůli psaní. A tak píšu na letištích, půl hodiny denně. Na druhou stranu, nedokážu zůstat dlouho v klidu. Pro mě znamená pohyb změnu, i když třeba malou. Dám vám příklad: Podívejte, když právě teď vyjdu na chodbu tohoto hotelu a vrátím se zpět, plynutí naší konverzace se změní. Cokoliv co pozorujeme, strom před oknem, nás proměňuje.

Vždycky na vrcholu dění, máte nějakou vnitřní, emocionální stabilitu?
Ano, existuje v mé rovnováze, kterou si v sobě úspěšně vytvářím. Na jednu stranu si vážím chvíle, ve které žiji, na druhou stranu jsem vždycky připraven jít zas někam jinam.

Jste sám, ale máte svou stálou lásku: vašeho jediného syna Henryho. Prakticky jste ho po rozvodu vychoval sám. Jak se mu daří?
Teď je mu dvacet, před dvěma lety se přestěhoval do New Yorku, studuje archeologii a cizí jazyky. Je velmi oddaný. Dokonce už velmi dobře mluví japonsky. Bolelo mě, když odešel; byl jsem zvyklý trávit s ním hodně času. Minulé léto, když jsme potřebovali pomoci v Perceval Press, tak pro nás trochu pracoval. Šlo mu to skvěle. Pokud si myslíte, že dávat práci svému synovi ve vlastním nakladatelství zavání protekcí, tak vám rovnou řeknu, že máte pravdu.

Upřímně, není dobré vědět, že nikdo není dokonalý, ani Viggo ne?