Soucit s ďáblem

Zdroj: The Observer
Datum: 19. dubna 2009
Autor: Chrissy Iley
Překlad: Viggi

Ve Východních příslibech udělal z brutálního ruského gangstera téměř hrdinu, ale dokáže totéž ve svém posledním filmu Good? Viggo Mortensen si povídá s Chrissy Iley o vášni, poezii, a své roli v Cestě Cormaca McCarthyho.

Jedna z věcí, která mě vždycky na Viggo Mortensenovi fascinovala, je způsob jakým zvládá dvojznačnost. Způsob jakým se dovede dívat krutě i něžně zároveň. Způsob, jakým dovede obsáhnout extrémy nebezpečí i soucitu.

V Good jeho dvojznačnost překonává sama sebe. Je nacistou, kterého nemůžete nenávidět, protože mu rozumíte. Dokonce k němu přilnete. Je zranitelný, je pošetilý. Je potupně sveden do nacistického hnutí. Nemůže si pomoci.

Před naším setkáním v Londýně, ho vidím na ulici před hotelem Charlotte Street. Je přikrčený ke svému telefonu. Má na sobě modročervenou fotbalovou košili svého argentinského týmu, San Lorenzo. Vyrůstal tam. „Takže tohle jsou mí hrdinové. Skupina lidí, nebo věc, kterou bezvýhradně podporuji. Nemohou udělat nic špatně,“ říká a napůl se usmívá, když si sedá do pohodlného křesla v knihovně. Má dlouhé vlasy. Jeho oči propichují, ale laskavě. Plný legrace, plný melancholie.

„Nemám rád lidi, kteří se kvůli fotbalu perou – nebo kvůli čemukoliv jinému. Ale s ostatními fanoušky sdílím vášeň k týmu, to jistě.“

Okamžitě si všimnete, že si udržuje vášeň i odstup zároveň. Emoce, které by normálně byly v protikladu, uvnitř něho sedí šťastně vedle sebe.

Cucá brčkem zelené bylinky z hrnku. Vysvětluje mi, že je to maté, jihoamerický čaj. Vyrůstal ve Venezuele a Argentině, kde jeho otec, také Viggo, provozoval kuřecí farmy. Mluví plynně španělsky (a dánsky). Jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo jedenáct. Přestěhoval se se svou matkou Grace a dvěma mladšími bratry zpět do New Yorku, kde se narodil. Později cestoval do Kodaně, aby poznal své dánské kořeny.

Pracoval v květinářství v Kodani a v barech v New Yorku, než se rozhodl pro kariéru v herectví. Jeho první role byla v Purpurové růži z Káhiry Woodyho Allena, ale skončila na podlaze střižny. Poprvé byl vidět ve Svědkovi Petera Weira a pak jako brutální námořní důstojník v G. I. Jane. Poprvé se dočkal výraznějšího povšimnutí jako milenec Gwyneth Paltrow v Dokonalé vraždě a slávy jako Aragorn v Pánovi prstenů.

Jeho potulné mládí na něho mělo velký vliv. Líbí se mu být všude, i když to může být vyčerpávající. Proto pije povzbuzující čaj.

Zkoumám ho. Jeho lícní kosti jsou vysoké, čelist rozeklaná, oči třpytivé. Několik vrásek, ale víc z mimiky, než kvůli věku. Nevypadá na 50. Žije na americkém severozápadě, blízko kanadské hranice, v lese. Skutečně cítí, že je doma kdekoliv a všude?

„Ano, je to důsledek cestování. Kladný důsledek. A pomáhá mi to jako herci, protože srdce mé práce je dívat se na svět různými pohledy, někdy docela odlišnými od toho mého. Tenhle imaginární svět mají děti úplně přirozeně – ‚Já jsem Wolverine, já jsem Batman‘. Ale jako dospělí po tom musíme pátrat.“

A výzkum je to, co dělá. Když hrál němého v Darkly Noonovi, nepromluvil několik týdnů. Když telefonoval se svým synem, jenom dýchal do telefonu. V Dokonalé vraždě s Gwyneth Paltrow, kde hraje podvodného umělce, namaloval všechny obrazy z umělcova ateliéru sám. Prostudoval všech 43 ruských mafiánských tetování, které měl na těle ve Východních příslibech. Jeho tělo vyprávělo jeho příběh.

Může se rozvášnit ohledně herectví, psaní, malování nebo své hudby. Nebo se rovnocenně odtrhnout od všech svých uměleckých a tvořivých vyjádření.

Je doma jak v okrajových světech Cronenbergových Dějin násilí a Východních příslibů, za které dostal nominaci na Oscara, tak i v blockbusteru jako Pán prstenů.

V Good, adaptaci divadelní hry C. P. Taylora, hraje německého profesora literatury v třicátých letech, který je pod osobním tlakem. Napsal román obhajující euthanasii ze soucitu a má velmi nemocnou stárnoucí matku. „Představte si, že jste Němec. To je popis práce. Většina knih, které vidíte v mé knihovně ve filmu, jsou ty, které jsem našel. Jsou buď německé, nebo jsou to raná vydání Prousta. Je to dobrá knihovna. Prošli jsme hodně knihkupectví. Poslouchal jsem hodně hudby, kterou by tenkrát poslouchali. Hodně Mahlera. Strávil jsem hodně času v Německu jen tím, že jsem pozoroval lidi.“

Jeho postava v Good zpočátku nechce mít se stranou nic společného. Pak mu zalichotí, protože sám Führer knihu četl. „Občas se chová jako blázen. Nejprve je velmi pasivní a klopýtavý a myslí si, že o nic nejde až najednou má na sobě uniformu a jeho popírání ho teprve teď udeří. Je to nahromadění všech těch kompromisů. Najednou od toho nemůže utéct a drobí se. A podstatou toho je, že byl sveden lichotkami.“

Je tu jedna scéna, která zvedne obočí – když je celý oblečený v uniformě Gestapa, jeho přítelkyně je tak vzrušená, že okamžitě začne provádět orální sex.

„Protože jí svádí moc a její vnější lesk. Je to její afrodisiakum,“ říká.

Byl jste někdy sveden mocí nebo lichotkami? „Myslím, že v celku neškodným způsobem. Možná když mi režisér pomohl uvědomit si, že něco zvládnu a já jsem potřeboval povzbuzení. Ale stejně tak jsem mohl seběhnout z cesty, aniž bych si to uvědomil a moji přátelé možná řekli: ‚Hej, probuď se, podívej se, co děláš.‘ Bylo snadné se do této postavy vcítit. Je to velmi intimní. Je to o obyčejném člověku.“

Povídám mu, že jsem byla frustrovaná bezvýchodným koncem Good a jeho to potěšilo. Říká mi, že to není běžný nacistický příběh. Není to Předčítač (The Reader). „Víte, skutečný život se sám od sebe nevyřeší. Musíte na tom pracovat. Demokracie, manželství, přátelství. Nemůžete prostě říci, ona je má nejlepší přítelkyně. To není dané, je to proces.“

Jste v tom dobrý? Pracujete na vztazích? „Ne vždy. Když nastane konflikt, je dobré udělat krok pryč, i kdyby jen na pár minut, protože byste mohli říci hrozné věci, které nemůžete vzít zpět, takže je nejlepší odejít,“ říká jen napůl přesvědčivě. Když jsem napitá a neodejdu, začnu být velmi destruktivní, povídám mu. „Já taky,“ říká. „Říkám věci, které jsou osobní, které ve skutečnosti nemyslím vážně, protože když vám někdo ublíží, chcete mu instinktivně ublížit taky a saháte po věcech, o kterých víte, že ho naštvou.“

Oči planou zlostí, soucitem, bolestí. Ucucává ze svého malého brčka. Říká mi, že to má stejný efekt jako káva, ale bez vedlejších účinků a nabízí mi, abych to zkusila. Chutná to hořce, ale rychle to zahřeje. Nevadí mu, že po mě zůstal otisk rtěnky.

Musíte mít v hádce poslední slovo? „Jenom když se hodně rozzlobím. Což většinou souvisí s poctivostí, nebo když se cítím být zahnaný do kouta nebo špatně pochopený, pak rozdávám rány. Je dobré neztratit hlavu a říci: ‚Můžu ti pak zavolat? Dej mi chvíli času ať se můžu projít.‘ To je vždycky lepší.“

Máte v současné době přítelkyni? „No, i kdybych ji měl, tak bych o tom nemluvil,“ říká, ale jen vlažně. Ne, nechce mluvit o ničem, co by ho dostalo do nepříjemností, ale zároveň má potřebu to vysvětlit. „To skutečně nemá co dočinění s prací, kterou dělám.“ Ne, ale navazuje to na to, o čem jsme se tu před chvílí bavili. „Ano, jistě, to je pravda. Ale když chcete mít někoho rád, nechodíte kolem a nežvaníte o něm. Líbí se mi, že postava v Good se většinou snaží dělat to nejlepší, co může. A to je v zásadě totéž, o co se snažím já. Snažím se vyhnout konfliktům. Nechci, aby byli lidé nešťastní. To pro to se Halder nechá svést. Je dobrý v tom, jak vydává všechnu energii na to, aby všichni zůstali šťastní, a přitom nedostane nic nazpátek.“

Takhle to cítíte? „ Ano, snažím se udržet roztočených příliš mnoho talířů, abych uspokojil potřeby všech, a když nejste opatrní, vyhoříte a velmi vás to stresuje. Skončíte tak, že říkáte a děláte věci, kterých později litujete.“

Mortensen je člověk, který chce vždycky dělat všechno a potěšit každého. „Když jsem byl na Novém Zélandu natáčet Pána prstenů, bylo takové rčení: „Jedna práce v jednu dobu a každá práce je úspěch.‘ Aktivně jsem se snažil omezit mou tendenci dělat všechno. Nemůžu být tak rozpřáhnutý.“

Je to zlozvyk, který se těžko mění. Říká mi, že vždycky čte pět knih najednou a součástí jeho přípravy na roli Haldera bylo, že hrál hodně hudby. Tam co filmovali, našel staré japonské piano. Takže když skončilo natáčení, místo čtení scénáře na příští den „jsem prostě šel hrát a přemýšlet o tom, co jsme udělali a kam směřujeme. Hudba se stala natolik důležitou jako cokoliv dalšího. Bylo to plynulé a soustředěné s tím temným spodním proudem. Nakonec jsme to nahráli.“

Vydá svou hudbu na CD. A přiznává: „Také jsem udělal pár snímků a trochu jsem psal.“ Říkám mu, že se mi líbily jeho básně. Jsou neklidně emocionální a obsahují detaily vztahů, krutost a touhu. Zřejmě není dobrý v přijímání komplimentů a hned mění téma. Říká: „Mám rád místo, kde bydlím, protože je to v lese, daleko od všeho.“

Četla jsem příběh o tom, že když byl dítě, utekl se schovat do lesa a usnul pod stromem a našel ho až pes. Jeho matka však vyprávěla, že nespal, ale plakal. „Ano, brečel jsem.“ Je zajímavé, že si popletl spokojenost s opuštěností. Usmívá se. „No, opravdu nevím, co to bylo, ale já jsem vždycky utíkal. Dělal jsem to často. Jindy, když jsem byl ještě dítě, asi dva a půl roku, vyplazil jsem se z postýlky a přes silnici a vplížil jsem se v neděli ráno do něčího domu. Byl jsem v kuchyni a hrál jsem si se všemi hrnci a pánvičkami a oni zavolali mým rodičům, kteří už volali policii. Myslím, že řekli: ‚Vy někoho pohřešujete a on si tu hraje s našimi kuchyňskými noži.‘“

Viggo byl zvláštní dítě. „Tak dlouho, jak si pamatuji, když jsem byl malé dítě, vždycky jsem si byl vědom toho, že tu jsme jen na omezenou dobu. Ne že bych se bál smrti, ale jako dítěti mně to vadilo. Myslel jsem si, že je to nefér, protože je kolem tolik věcí na práci a tolik dobrodružství. A jako dospělý si uvědomíte, že nikdy nepřečtete všechny dobré knihy. Nemůžete ani vidět všechny dobré hry nebo filmy, nebo cestovat na všechna místa, která chcete vidět. Je to nemožné. Už mi má smrtelnost nevadí, jenom jsem si jí vědom. Život je krátký a je to jemná linka, víte. Můžete být příliš zběsilí a všehoschopní, ale můžete být stejně tak příliš líní.

Nebo možná příliš unavení. „Ano. Je hezké říci: ‚Ruším tu schůzku, protože jsem zrovna v polovině hezké knihy,‘ nebo ‚ Jsem s přítelem a on si potřebuje popovídat, takže já nemůžu odejít.‘ Jsou chvíle, kdy si toho naložím příliš a můžete udělat jen jednu věc dobře.“

Divíte se, odkud pochází ta touha potěšit každého, dělat všechno, vidět všechno. Je zvláštní, že jako dítě si byl tolik vědom smrtelnosti. „Nevím, proč jsem to cítil tak silně, až tak že jsem se jako malý nahlas ptal: ‚Čí to byl nápad? Proč si nemůžu vytvořit vlastní pravidla o tom, jako dlouho tu budu?‘ Ale, víte, takhle to nefunguje, a to je to, co dělá život jedinečným. Chvíle s člověkem, se kterým je vám dobře. Když se díváte na překrásné věci. Uchopíte tyhle okamžiky. Když vidíte medvěda v divočině, nejdete pryč s tím: Á, jindy uvidím dalšího. Prostě čekáte a díváte se.“

Máte zvířata tam, kde žijete? „Mám koně (z filmu Hidalgo). Sešli jsme se a vycházeli jsme spolu dobře a já jsem se s ním chtěl vídat dál, tak jsem si ho koupil. Je tlustý a šťastný a líný. A míval jsem psa, ale už odešla na věky. Byla velmi dobrý přítel a zajímavá bytost. V jedné knize jsem napsal příběh o jejím odchodu, který je smutný ale vtipný.“

Typický Mortensen: vidí smrt jak smutnou tak veselou. „Mám také rád kočky. Někteří lidé, kteří mají rádi psy, nemají rádi kočky, ale já takový nejsem.“

Co jiného mu dělá radost? „Pokaždé, když jsem venku, ať už na poušti nebo u moře, či v lese. Mám rád živly – jakékoliv počasí, nemám pocit, že by kterýkoliv okamžik byl promarněný. I když zrovna nedělám nic. Obzvláště, když nedělám nic. Když jsem venku v přírodě, může to být inspirace. Když zrovna procházím těžkým obdobím a jdu na procházku, do určité míry je všechno v pořádku, protože jsem tady, víte, co tím myslím?“

Na chvíli se odmlčí, jako kdyby skutečně chtěl znát odpověď. „Příliš přemýšlení, moc rozptylování. Zodpovědnost. Věci, které nemají co dělat s existencí v tomto okamžiku.“

Vztahy jsou pro něho důležité. Když vyrůstal, neměl přátele – pravděpodobně proto, že se často stěhoval. Ale bylo to jako by příliš brzy a příliš dlouho spoléhal na svou představivost. Potřebuje stálé zázemí.

Má syna, Henryho, teď je mu 18, se kterým si je velmi blízký. „Nikdy jsme neměli žádné vážnější konflikty. Byli jsme dlouhou dobu přátelé a jsme pořád.“ Říká, že jsou rovněž přátelé se svou bývalou ženou a matkou jeho dítěte, punkovou zpěvačkou Exene Cervenkovou ze skupiny X.

„Fungovalo to dobře. On vždycky věděl, ať se dělo cokoliv, že ho oba milujeme a že o něho máme starost, a že jediné na čem nám záleží, je, aby se cítil šťastný a že je pro nás důležité, co říká. Nikdo z nás mu nezkoušel nic nutit tím, že by mu říkal: ‚Musíš udělat tohle, nebo být takový.‘ Snažili jsme se jít dobrým příkladem, ale on je zcela svou vlastní osobností, velmi silnou v mnoha směrech; velmi dobrý spisovatel a muzikant, ale je chytrý i v matematice a ve vědních disciplínách.“

Dá se říci, podle jeho poezie, že Viggovi nejsou komplikované vztahy cizí, přestože, pokud jde o detaily, je velmi tajnůstkářský. Říká se, že chodil s Lolou Schnabel, dcerou Juliana Schnabela a se španělskou zpěvačkou Christinou Rosenvinge.

„Mám rád, když je láska rovnocenná – což je ale dost vzácné. Jsou ale takové chvíle. Když se to stane, je to neuvěřitelné. Je to jako když slunce proniká oblaky, ale je to proces. Jakmile se to daří, myslíte si: ‚Protrhli jsme to.‘ Ono to tak nezůstane. Ta osoba, kterou tolik milujete a která vám tolik rozumí, najednou příští den řekne něco a vy si pomyslíte: ‚Přeci jen mě zas tak dobře nezná.‘“

A tohle je pro vás nejdůležitější – aby vás někdo znal? Že vás někdo skutečně dostane? „Jsem v tomhle dost obezřetný, ale když navážu silný vztah, chci být k tomu člověku upřímný i se všemi riziky a chci, aby i on byl upřímný ke mně…“

Dáváte přednost být tou osobou, která riskuje? „Ano, mnohdy. Ale jsem rád, a málokdy to tak cítím, protože je vidět, že i ostatní to dělají. To je úžasné. Všechno v životě je pak lepší. Každý potřebuje někdy v životě povzbudit.“

Teď se usmívá a upíjí další čaj. „Je to velmi dobré na zažívání. Taky mám rád čokoládu. Jím hodně čokolády. Mám rád hodně tmavou, opravdu dobrou.“

Říkám mu, že bych tu s ním hrozně ráda seděla celý den, upíjela čaj a jedla čokoládu, ale musím se držet plánu. Najednou si dělá starost, že nemám co číst, a tak uhání do svého hotelového pokoje, aby mi donesl knihu básní, El Dorado od Dorothy Porter. „Myslím, že se vám tohle bude líbit. Je to básnířka z Austrálie.“ Také mě obdarovává dvěma velkými tabulkami čokolády, jedna je zabalená v růžovém papíře, na kterém je rukou napsáno „Venezuela“, a druhá je v oranžovém papíře s ručně psaným nápisem „Indonesia“.

Nejsem si jistá, zda je zabalil sám, nebo pocházejí z obchodu s ručně balenou čokoládou. Představuji si ho, jak cestuje po světě s kufrem balené čokolády.

Zajímalo by mě, jestli mu Východní přísliby přinesly nějakou změnu. Za Nikolaje, ruského gangstera, dostal Oscarovou nominaci a stále se připomíná jeho nahý boj v sauně. Získal si úplně novou vlnu fanynek. „Myslím si, že Cronenberg měl dostat nominaci jak za Dějiny násilí, tak za Východní přísliby,“ říká, přičemž osobní chválu pomíjí. „Moje jediné zklamání bylo, že se mu nedostalo větší pozornosti.“

Je zvědavý, zda Cronenberg vyhraje Oscara za něco jiného, ne nezbytně tak dobrého, jako jeho předchozí díla, ale protože je to jeho chvíle – „Tak jako Scorsese, nebo jako John Wayne za Maršála (True Grit, 1969), slyšel, že to natáčejí znovu.“ Chtěl byste v tom hrát? „Ooh, nejsem si jistý. Nepamatuji si všechny postavy. Ale Tommy Lee Jones by v něm měl hrát – jezdí dobře na koni.“

Co dalšího ho čeká? „Na konci roku vyjde Cesta Cormaca McCarthyho. Je to o muži a jeho synovi. Ne vždy spolu vycházejí, ale je mezi nimi bezpodmínečná láska. A mám knihu, kterou chci vydat a chystám se hrát divadlo v Madridu. Jmenuje se Purgatorio, nebo Purgatory (Očistec). Je to o věčném zápase ve vztazích, jak odpouštět lidem hrozné činy. Je to ve španělštině, takže to bude legrace. Děsí mne to, ale to je patrně dobře.“

Umí odpouštět lidem? „Jsou některé věci, které, když někdo řekne, nebo udělá, dokážu odpustit, ale pro mé vlastní dobro se už s takovým člověkem nemohu dál přátelit. ‚Nevěřím ti, ale mohu ti odpustit.‘ To mohu. Protože jsou věci, které nemůžete vzít zpět. Některé vyřčené věci bolí, doznívají. S tím se v životě setká každý.“

Na okamžik se na mne podívá. Bolest. Radost. A legrace. To všechno je v jeho očích zároveň. Jak se otáčí, všímám si, že jeho fotbalová košile je podepsaná hráčem jménem Žabák, který napsal: „Děkuji za to, že jsi prostý,“ a žádám ho, aby mi to vysvětlil. On vám děkuje za to, že jste přihlouplý? Směje se. „Řekl bych, že tím myslí díky za to že jsi opravdový. Byl pro mě v dětství hrdinou. Skvělý hráč. Zůstal prostý.“ Jednoduchost je ta poslední věc, která by vás u Mortensena napadla. Je velmi složitý, ale také velmi opravdový.