Zdroj: The Huffington Post
Datum: 11. prosince 2009
Autor: Viggo Mortensen
Překlad: Viggi

Herci mají výsadu, že mohou zkoumat fiktivní postavy a dívat se na svět pohledem jiného člověka, z perspektivy jeho představ o životě. Někdy, většinou méně často, máme příležitost mluvit slovy postav historických, říkat věci, které říkali tito lidé sami. To představuje v mnoha ohledech výzvu trochu jiného rázu, něco, o čem já osobně přemýšlím od chvíle, kdy jsem se zapojil do představení a nyní projektu ve formě dokumentárního filmu nazvaného The People Speak (Lidé hovoří), který se bude vysílat na History Channel v neděli 13. prosince v osm hodin večer (7 hodin centrálního času).(Soundtrack hudby z filmu je k dispozici na Verve label od 9. Prosince.)

Projekt je inspirovaný knihami Howarda Zinna A People’s History of the United States (Historie lidí spojených států) a s Anthony Arnovem, Voices of a People’s History of the United States (Hlasy historie lidí Spojených Států), dvěma knihami, které měly velký vliv na to, jak chápu tuto zemi. Howardovy knihy představují dějiny Spojených Států viděné zespod, z pozice obyčejných lidí často přehlížených v našich učebnicích i v naší kultuře.

V roce 2005 jsem měl příležitost účastnit se spolu s řadou pozoruhodných herců, jako jsou Sandra Oh a Josh Brolin, čtení v Los Angeles, které jsme nazvali Voices of a People’s History of the United States (Hlasy historie lidí Spojených států). Nadšené reakce posluchačů, naslouchajících slovům lidí z dějin naší země, kteří nemlčeli, bojovali proti nespravedlnosti a zasadili se o změnu, ukázaly, jak povzbuzující to může být k tomu, aby lidé znovu přijali tuto historii a aby tvořili svoji vlastní. A jak je poučné posvítit si světlem historie na záležitosti a události současnosti.

Úspěch těchto představení napříč celou zemí -- některé na středních školách, některé v divadlech, některé s profesionálními herci a hudebníky, některé se středoškoláky – přivedl několik z nás na myšlenku vytvořit film, který by upozorňoval na tyto příběhy a pomohl je uchovat. Příběhy lidí jako ten Plough Joggera, farmáře z Shayova povstání (povstání chudých farmářů proti dluhům a daním v roce 1786 ve státu Massachusetts, pozn. překl.), který prohlašoval: „Přišli jsme zbavit lidi bídy.“

Nebo neznámého člena Industrial Workers of the World (Průmysloví dělníci světa), který byl zatčen za odsuzování první světové války, protože tvrdil: „Tahle válka je válka byznysmenů, a my nevidíme důvod, proč bychom měli jít a nechat se zastřelit kvůli tomu, abychom zachraňovali něco, čeho si zrovna užíváme.“

Nebo příběh Orlanda a Phyllis Rodriguezových, kteří přišli o syna 11. září a o několik dní později vydali toto upřímné prohlášení: „Náš syn zemřel jako oběť nelidské ideologie. Naše činy by neměly sloužit stejnému cíli. Nechte nás truchlit. Nechte nás vzpomínat a modlit se. Nechte nás přemýšlet o racionální odpovědi, která vnese skutečný mír a spravedlnost do našeho světa. Ale nenechte nás přidat se jako národ k nelidskosti naší doby.“

Během tvorby filmu v uplynulých dvou letech jsme zjistili, že reakce lidí na tyto hlasy je hluboce osobní a emocionální. Je pro ně inspirující když vidí, jak lidé zápasili v minulosti často s mnohem většími podivnostmi, než kterým čelíme dnes, a snažili se, aby byli slyšet a aby napravili historické křivdy. V těchto vyjádření z minulosti nalézají porozumění pro to, jak cítí a prožívají současnost. A také nalézají naději v odlišnou budoucnost.

Tak jako Howard Zinn často poukazoval, historie vyprávěná seshora – z pozice generálů, králů a prezidentů – povzbuzuje pasivitu a pocit beznaděje. V této verzi tvoří dějiny „velcí lidé“, ne ti obyčejní. Ale když se podíváme odspodu, má historie jiné ponaučení. Kdykoliv došlo k nějaké změně, bylo to prostřednictvím protestů, nesouhlasů, boje, společenských hnutí, kdy obyčejní lidé demonstrovali, stávkovali, bojkotovali, usedali nebo zasedali. Tohle všechno znamená, že dějiny tvoříme my, dějiny jsou tvořený naším každodenním rozhodováním. A my máme povinnost promluvit, když vidíme nespravedlnost. Nemůžeme čekat, až nás jiní „povedou“ nebo vyřeší naše problémy za nás. Musíme se toho zúčastnit, angažovat se, každý den, a ne jen jednou za čtyři roky.

Dílo Howarda Zinna nám také připomíná, že se pořád musíme ptát: Čí příběhy nejsou slyšet? Čí hlasy nejsou slyšet? A tak když nikdo naše příběhy nevypráví, musíme najít způsob – tvořivost, sílu – jak vyprávět naše příběhy sami.