Zdroj: Playboy (Německo)
Datum: říjen 2010
Autor: Ruediger Sturm
Překlad: Sallyangelino (D), Viggi (CZ)

Herec Viggo Mortensen hovoří o schopnosti přežít, o zabíjení a o tom, proč byste k němu za žádných okolností neměli chodit na návštěvu.

Pane Mortensene, zase na plátně předvádíte své dovednosti potřebné k přežití. Jak dobře byste si vedl, kdybyste se ocitl v divočině?
Rozhodně bych s tím celou dobu nějak bojoval. Vždycky jsem miloval pobyt v odlehlé přírodě. Celý svůj život. Stanuju, chodím po horách nebo na ryby. Takže dávám přednost natáčení na takových místech.

Zdá se, že Cesta, drama o posledních dnech světa, není zrovna zábava…
Nebylo to až tak náročné po fyzické stránce, jako po té emocionální. V roli jsem se musel starat jako bezdomovec o to, co si opatřím k dalšímu jídlu a abych měl střechu nad hlavou. Během celého natáčení jsem ztrácel na váze, muselo to být tak 15 kilo. A to jenom proto, že jsem roli tak prožíval.

Nicméně v mnoha vašich rolích nejde jen o přežití, ale i o zabíjení. Jak byste obstál tady?
Nevím. Násilí většinou vyvstává ze strachu a já se snažím nebýt ovládán tímto pocitem. Na druhou stranu, mám docela násilné sny, ve kterých pokaždé vidím nové způsoby, jak někomu ublížit. Když se mi něco takového zdá během natáčení akčních scén, mluvím o tom s režisérem, například: „Bylo by lepší bodnout ten nůž sem, do téhle části těla, místo do jiné.“

Na druhou stranu, „Cesta“ si klade otázku: „Když půjde o holé přežití, staneš se zabijákem?“
Na tuhle otázku není jednoduchá odpověď. Ale myslím si, že k zabíjení není důvod. Samozřejmě můžete argumentovat, že to bylo v sebeobraně. Ale pokud pouze přežíváte, bez jakýchkoli pocitů nebo duchovní víry a to myslím nejen v náboženském smyslu – pak to nedává žádný smysl. Stane se z vás jen nenasytný vraždící stroj.

Ocitl jste se někdy v těžké situaci kvůli vašim etickým postojům?
Ne do nějak velké míry. Ale v mém každodenním životě jsou pořád chvíle, kdy se musím morálně rozhodovat. Jak moc jsem čestný? Pouštím se do rozhovoru s láskyplným cílem? Všímám si ostatních lidí? A to proto, že jsem čas od času něco pohnojil, jak v profesionálním, tak v osobním životě. Někdy to dokážu znovu vyžehlit, jindy už je příliš pozdě.

Provozujete malé vydavatelství Perceval Press. Jeho jmenovec, rytíř Parzival, je někdo, kdo zpočátku ve svém životě selhal.
V Parzivalově příběhu je chvíle, kdy on a jeho společníci zastaví u lesa. A pak se každý rozhodne projít les svou vlastní cestou. Mně se líbí tahle myšlenka: Vedete svou vlastní stezku chaosem světa, a abyste ji našli, musíte naslouchat svému vnitřnímu hlasu a zůstat věrní sami sobě – aniž byste nezbytně museli dávat pozor na vnější pravidla.

Jak vy nasloucháte svému vnitřnímu hlasu v chaosu?
To s tím chaosem klidně můžete vzít doslova. Protože u mě doma to vypadá děsivě. Nejsem zrovna nejpořádnější člověk na zemi. Nejlepší by bylo, kdybyste ke mně domů vůbec nechodili! Především ke mně domů byste neměli chodit! Ale: dvě věci jsou čisté vždycky – moje oblečení a nádobí. A z principu ho myju ručně. Protože si to vždy vyžaduje mou plnou pozornost.

A daří se vám to vždy?
Musím to dát vědět své mysli. Zvlášť, když jsem ve velkém stresu. Když musím jednat s dalšími lidmi – v práci – pak se snažím ke každé situaci přistupovat vědomě. Zároveň se ale snažím nebrat se příliš vážně. Vím, že na světě se dějí mnohem důležitější věci. Filmy nejsou zásadní – ani fotbal ne. A to říkám i přes své nadšení pro Club Atletico San Lorenzo de Almagro!

Ale co je pro vás osobně nejdůležitější?
Můj syn Henry. Ale v jeho případě jsem se naučil odkládat osobní ambice. Je to dlouho, co odešel, teď chodí na universitu. Bylo pro mě těžké nechat ho jít. I když jsem se na to připravoval, byl jsem tím zlomem zaskočen. Byl jsem sám se svými vzpomínkami, přemýšleje o chvílích, kdy jsem pro něho měl mít více času.

Byl to důvod, proč jste dělal „Cestu“? Protože to je také intenzivní příběh otce a syna.
Už jsem ty pocity zpracoval předtím v básni. V „Cestě“ bylo téma otce a syna jen startovním bodem. V tom filmu jde o daleko víc. A my jsme se během natáčení vídali vzácně. Henry teď žije svůj vlastní život a to je dobře.

Vadilo by vám, kdyby šel ve vašich šlépějích? Už měl roli v jednom z vašich filmů.
Byla to jen malá role ve Španělském historickém filmu. Nicméně už hrál v několika školních hrách. Z mého pohledu – nejsem pro ani proti. Pokud to chce dělat, pak by to měl dělat, ale on ví, jak je těžké dostat se do popředí jako herec.

Ale vám se to povedlo.
Což byl pouhý zásah štěstí. 98% herců ve Státech se neuživí svou prací. A pokud nenatočíte alespoň jeden film ročně, pak nemáte ani žádné zdravotní pojištění. Mám přátele, kteří byli výborní jevištní herci. Sem tam natočili film, za který dostali dobré recenze. Ale nakonec je to unavilo a nechali toho. Protože tím rodinu nenakrmíte.

Takže vy se naštěstí nemusíte o tohle strachovat. Nebo jsou nabídky rolí čím dál vzácnější?
Zatím ne. Ale já nevyhledávám velkou pozornost médií. A ve světě s tak krátkým rozpětím pozornosti, na vás brzy zapomenou, pokud kolem sebe nevytváříte senzace - to nemá nic společného s dobrým herectvím.

Ale pro miliony fanoušků Pána prstenů jste nezapomenutelný.
Vážím si toho, ale upřímně, přijde mi to jako velký reklamní trik. Tyhle velké fanouškovské akce, kam někteří z mých kolegů chodí. Ale mě představa tisíců lidí, kteří se převlékají za elfy, děsí. Je to celé šílené. Nevadí mi, pokud mě už víckrát nespatříte, a nevyhledávám velké filmy.

A pokud by kolem vás jednoho dne skutečně všechno utichlo?
Umím docela dobře využít odpočinek. Nakonec – stárnu. A nemám už tolik energie jako dřív. Když mám ve vzduchu příliš mnoho míčků, musím se sám rozhodnout, jestli raději dokončím krátkou povídku, nebo si dopřeju dostatek spánku. A obyčejně se rozhodnu pro psaní. Ale jsem člověk, který žije svůj život v míru. A na to potřebuju čas – čas se soustředit.