Zdroj: timeout.com (London)
Datum: 7. Ledna 2010
Autor: David Jenkins
Překlad: Viggi
Je posedlý svým řemeslem, ale na Viggovi je víc, než jen bláznivé metodické herectví, říká David Jenkins
Je mi líto, že vám to musím prozradit, ale Viggo Mortensen není filmová hvězda. Básník? Ano. Fotograf? Jo. Kytarista? Jasně. Autor? No jo. Malíř? Rozhodně. Herec? Samozřejmě. Ale celebrita? Ani náhodou.
Setkáváme se v L ondýně, abychom si popovídali o jeho oduševnělém počinu v Hillcoatově lyrické adaptaci McCartyho skrovné kroniky života po apokalypse – Cesty.
Hraje v ní postavu známou jako Muž, který se spolu se svým malým synem snaží překonat záludné podnebí Ameriky, která je zpustošená rukou blíže nespecifikované katastrofy. Tvrdí mi, že ačkoliv si je vědom svého postavení celebrity, není vůči němu nechráněný. „Pro mě pojem celebrita nic neznamená. Znamená to, že jste dobře známý, přinejmenším na chvíli. Pracoval jsem spoustu let, aniž bych byl ‚celebrita‘, nebo známý herec a úspěch některých filmů, kde jsem hrál, mi pomohl…vylézt po žebříku trochu výš.“
Poté, co se stal ‚plakátovou tváří‘ na Forbidden Planet jako slavný fešák Aragorn z trilogie Pán prstenů, rychle využil získaného kouzla záře reflektorů, aby se pustil na cestu do temného srdce hereckého řemesla. Přestože byl známý jako charakterní herec typu ‚to je ten chlápek!‘ od konce 80. let, byly to dva filmy, které natočil pro Davida Cronenberga, které ho katapultovaly mezi metodické herce, jako je De Niro, Pacino a Day-Lewis.
A spolu s těmito ctěnými osvícenci Mortensen věří, že film by neměl být jen záležitost hrdinů a zloduchů. „Nemyslím si, že je v literatuře nebo ve skutečném životě osoba, která není složitá. Pro mě jsou lidé nekonečně fascinující a jako herec máte na výběr: můžete se naučit text, vypracovat gesta a způsob vyjadřování a lpět na nich, nebo si připravit všechny základy a prostě počkat, kam vás ten den ostatní herci a režisér zavedou.“
Mortensenova proslulá vážnost, může být trochu odstrašující, ale ten pocit se vytratí, když si uvědomíte, jak se tento jeho krajně nutkavý postoj k ‚hlubokému průzkumu‘ vyplatil. Když vyšly Východní přísliby, objevily se příběhy o tom, jak vyrazil do ruských pustin, aby si zdokonalil patřičné zvyky (a tetování) místního zločineckého klanu. Co se týče Cesty, vynořily se podobné příběhy o tom, jak se kvůli získání pocitu přežívání v divočině zabalil do celty a vyrazil spát pod širák. „Je to něco, co dělám pokaždé,“ potvrzuje. „Při natáčení Pána prstenů byly chvíle, kdy na mě lidé volali Aragorne místo Viggo a já jsem si toho přestával všímat.“
Ponořování se do těla a mysli někoho jiného je skvělé, ale poznamenalo ho to nějak? „Ne tak, že bych nebyl schopen setřást ze sebe kůži svých postav. Jistě, taháte je domů a lidi z toho šílí, začnete být melancholik, když hrajete melancholickou postavu a tak dále. Ale nedělá mi to starosti. Uvědomil jsem si, že se nevyhnete tomu, že ztrácíte své vzpomínky, nebo alespoň některé z nich, takže já nespěchám se zapomínáním zajímavých zážitků nebo pocitů, které se ve mně probudili určitou prací. Ale současně jsem si plně vědom toho, že je tu určitá daň.“
Jeden aspekt jeho výkonu v Cestě, který vyčnívá, je to, jak přesvědčivě pláče. Zdá se tak opravdový, jako by byl prostě o krok dál, než jen že si dá k očím nějakou tu cibuli a představí si, jak někdo odtáhne rodinného psa za stodolu a tam ho zastřelí. „Hodně toho bylo směrem ke Kodimu,“ přiznává, připomínaje mladého australského herce, který s ním hraje jako jeho věčně optimistický synek. „Vztah, který mám s tím chlapcem je tak intenzivní, že jsem si nemusel představovat nic jiného, než co bylo v samotném filmu: pro mě to bylo dostatečně smutné a skutečné.“
Cesta je typický doják. Jsou nějaké příklady pláče z plátna, které ovlivnili jeho techniku? „ No, díval jsem se před natáčením na The Passion of Joan of Arc od Carla Dreyera, abych si připomněl, jak znepokojující a skutečný výkon podává Maria Falconetti. Když pomyslíte na to, že je to z roku 1928 a jak v té době většina herců v němých filmech hrála, je to přelomové. Emočně je to stejné, jako cokoli, co, řekněme, dokázala Meryl Streep. Je to ohromující film.“
Filmová paleta, ze které byl namalován jeho výkon v Cestě, tady ale nekončí. Další inspirací byl zesnulý ruský spiritualista Andrei Tarkovsky: Charakteristika chlapce má ozvěnu v ‚Ivanově dětství‘ a některé visuální věci a nevyslovené nepohodlí, které cítíte při sledování něčeho, jako je Stalker (Stopař) jsou tu taky. Jako divák tíhnu k těmto typům filmů.“
Není pochyb, že Mortensen je znalec, pokud jsem o filmy. Ale také má prsty v mnoha jiných uměleckých odvětvích. Z období kdy natáčel odvážný dobový akční kousek Hidalgo (2004) vydal sbírku fotografií nazvanou The Horse is Good, která byla celá pořízena z perspektivy jeho věrného hřebce. Udělal nějaké snímky i při natáčení cesty? „Ani ne, ale docela dost jsem psal. Skončil jsem u psaní mnoha básní ve španělštině a taky jsem složil nějakou klavírní hudbu pro CD, které se jmenuje Songs of Winter (Písně zimy), které teď dokončuji.“
Těžko byste hledali jiného filmového herce, který se těší z podobných požitků řemesla jako Mortensen: „Je skvělé, když někdo, kdo by jinak nikdy nešel na předčítání poezie, na nějaké přijde, protože si myslí: ‚Ah, to dělá tenhle herec, nejspíš to bude kravina, ale stejně bychom se na to měli jít podívat!‘“ Zkrátka, on to nedělá pro peníze. On to dělá kvůli poezii.