Zdroj: Time Out Bahrain
Datum: 28. Leden 2010
Autor: Ben Kenigsberg
Překlad: Viggi

O minutu později, co jsme já a Viggo Mortensen ukončili hovor, mi zvoní telefon. Je to publicistka. „To slovo, které hledal, je inkubátor,“ říká a dodává (domnívám se, že na Mortensenovu žádost), že ta stopáž, o které mluvil, když hledal to slovo, byla k dispozici online.
Mluvili jsme o začátku války v Perském zálivu – konkrétně o příběhu vyprávěném Kongresu kuvaitskou zdravotní sestrou, která tak pomohla pro invazi získat přízeň veřejnosti – a Mortensen si nemohl vzpomenout na zařízení, do nichž se dávají předčasně narozené děti. Řekl publicistce, aby mi zavolala zpátky, protože chtěl, abych to věděl.

Mortensen je víc než precizní. Rozhovor s ním směřuje kamkoliv, kam on chce. Zkuste položit následující otázku nebo změnit téma a on zdvořile zvýší hlas a pokračuje po svém.

V tomto případě jsme se dotkli tohoto tématu, protože jsme se bavili o básni, kterou napsal: Letter from Nebraska (Dopis z Nebrasky), která má post-apokalyptické téma a byla inspirovaná válkou v Zálivu. Zeptal jsem se ho, jestli se v období mezi ní a jeho rolí otce v dlouho očekávané filmové verzi McCarthyho Cesty, někdy ve své kariéře zabýval dystopickým materiálem.

„Je legrační, že to říkáte,“ říká. „Pracuji na nové knize, kde jsou všechny básně ve španělštině. A já jsem se pak rozhodl vzít nějaké básně, které jsem napsal anglicky a přeložit je do španělštiny…a když jsem došel k této básni, po tom, co jsem natočil cestu a vidím, kam svět v některých směrech spěje, zdá se mi to pozoruhodně současné.“

Mortensen může být mezi filmovými hvězdami jedinečný vydáváním svých vlastních básní, natož španělštinou. (V Americe narozený herec strávil své dětství v Argentině.) Na webové stránce jeho nakladatelství Perceval Press se dělí o básně a články autorů z celého světa, které se mu líbí. Je také fotograf, editor a malíř. Pro Mortensena jsou to spolu s herectvím všechno různé části téhož: Jsou to jen různé způsoby sebevyjadřování.

„Ukážete se v pravý čas, jednáte s lidmi s respektem a používáte je, v kladném smyslu, k tomu, abyste se od nich naučili a dělali tu nejlepší práci, jakou svedete a doufáte, že oni mají stejný přístup jako vy,“ říká o hraní ve filmech. „ To se pro mě neliší od toho, jak připravuji knihy a snažím se někomu pomoci s tou nejlepší reprezentací toho, co chtějí sdělit… Snažím se to dělat tak upřímně, jak jen to dokážu a vytěžit z každého okamžiku maximum. Protože si myslíte: ‚jo, udělal jsem to polovičatě, ale ještě se k tomu příště dostanu.‘ A nedostanete.“

Hodí se, že připomněl téma o tom, že máme jen jednu šanci – McCarthyho ponurá, nekompromisní vize se od začátku zdála být riskantním projektem. Příběh sleduje otce a jeho malého syna jak putují napříč zpustošenou Amerikou pronásledováni kořistníky a vrahy; film se ptá, zda je možné udržet si lidskost ve světě, kde přežití je to jediné, na čem záleží.

Když byla premiéra Cesty o rok odložena, internetové stránky bouřlivě protestovaly. Je možné, že by režisér John Hillcoat (The Proposition) zpackal adaptaci jedné z nejuznávanějších knih v posledních letech? Cesta byla nakonec poprvé uvedena na Benátském filmovém festivalu a pak se přestěhovala do Toronta. Recenze se v názorech naprosto rozcházely, jejich rozsah byl od nadšených až po odmítavé. (‚Cesta nevede nikam‘ – setřel film Variety.) Mortensen říká, že kromě recenze Variety, většina reakcí, které slyšel, byla nesmírně pozitivní. Rovněž vidí film věrný duchu McCarthyho knihy, i přes sentimentální zatížení. „Vezměme jinou knihu, která byla velmi populární,“ říká Mortensen. „A byla zfilmována. Ano, bylo to rozlehlejší a byla to logisticky větší výzva, ale Pán prstenů zachytil Tolkienova ducha. Cítil jsem, že (adaptace Cesty) byla ještě v některých ohledech bližší. A nějak se vyhýbá pocitu…otrocké ohleduplnosti ke zdrojovému materiálu. Cítil jsem, že je to samostatné dílo, které využívá všechny výhody tohoto média.“

Mortensen je typ člověka nakloněný mediální specificitě (mediální specificita je pojem označující postoj, podle kterého jedinečnost díla spočívá v prostředcích a materiálech, které ho tvoří a v tom, jak umělec tyto prostředky ovládá a využívá. To znamená, že podle tohoto postoje není jedno, jakými prostředky uměleckého díla dosáhneme, ale právě naopak, umělecké dílo tvoří základní vlastnosti materiálů, z nichž je vytvořeno. pozn. Viggi). V jistém smyslu byste si mohli myslet, že jeho činnost malíře a fotografa mu dá zvláštní respekt pro obrázkový aspekt filmové tvorby. Někteří režiséři povzbuzují herce, aby použili cokoliv, co je napadne; jiní, mezi nimi asi nejslavnější Hitchcock, se zabývají hlavně zachycením konkrétní představy, než motivací a spontaneitou.

„Pracoval jsem s těmito typy režisérů,“ říká Mortensen, aniž by kohokoliv jmenoval. „Snažím se k nim být laskavý, ale není to zrovna příliš efektivní způsob práce. Podle mého názoru, z toho čiší nedostatek odvahy a představivosti. I když je Hitchcock velice chytrý, dělal by lepší filmy, kdyby dovolil svým hercům trochu více svobody. Kdo ví? Byly by to jiné filmy.“

To co říká, bere Mortensen vážně. Myslí si, že není jen důležitý byznys, ale také politický byznys, bez ohledu na téma filmu. „Tím, že utvoříte postavu tak lidskou, jak je to jen možné, už děláte něco politického,“ říká. To vysvětluje jeho zálibu ve vnášení politiky do rozhovorů. Dokonce vidí politický element i v příběhu Cesty – přinejmenším teď, ve světle debaty o zdravotní péči.

„Když odstraníte úplně všechno – za co platíme daně?“ ptá se Mortensen. „Co je nejdůležitější pro člověka, pro rodinu, pro město, pro stát? …Jak řekl Maurice Sendak: ‚Musí být něco víc, pro co žít, než mít všechno.‘ …A já si myslím, že se tenhle film jaksi nepřímo tohoto dotýká. Když všechno odejmete, vidíte, na čem skutečně záleží: na životě samotném.“