Zdroj: The New York Times
Datum: 2. prosince 2011
Autor: Zoe Heller
Překlad: Viggi (CZ)

Vysoko v torontském činžáku cupital Viggo Mortensen bosky po kuchyni a uklízel po obědě. Svým tichým jemným hlasem mluvil o své touze po nesmrtelnosti. „Nebojím se smrti,“ řekl, vytíraje kuchyňskou linku vlhkým hadříkem, „ale štve mě to. Myslím si, že je to nefér a vadí mi to. Pokaždé, když vidím něco krásného, nejen že se chci k tomu vrátit, ale přiměje mě to chtít vidět další krásné věci. Vím, že se nedostanu na všechna místa, která bych chtěl navštívit. Nepřečtu si všechny knihy, které bych chtěl přečíst. Nevrátím se ke všem obrazům tolikrát, kolikrát bych chtěl. Je tu hranice.“ Odmlčel se. „Chci říci, já chápu, že jsou hranice pro člověka důležité a všechno tohle, ale raději bych žil navěky.“

Kombinace Mortensenových lícních kostí a upřímnosti jeho průzračných očí obvykle v novinářích vyvolává lehce užaslý tón. Některé tyto dech vyrážející popisy jeho pohodářského bosého projevu nemají daleko k tomu, že to vyzní jako by byl Mortensen trochu morous: parodie na oduševnělého cikánského umělce s nosem nahoru, který perlí citáty Kanta. Naštěstí on opravdu není tak nesnesitelně oduševnělý nebo impozantní, jak by se z takových článků mohlo zdát. Je upřímný, Bůh to ví, a jeho výroky o životě a umění občas bombastické. Ale není z těch, co se nafukují vlastní úžasností. Více než co jiného se vám vybaví hippie kamarád vašeho staršího bratra z dětství – ten, který vám hrál vaše první album Velvet Underground a vysvětloval trockistickou politiku. Působí se stejnou uhlazenou vážností – a co je ještě zvláštnější – se stejnou plachostí. A také má, což stojí za zmínku, jeden z nejpodivnějších a nejméně sexy smíchů v Americe: jakýsi prudký ženský chichot, při kterém můžete někdy až vyskočit ze židle, když to nečekáte.

Kuchyňská linka je už čistá, Mortensen vymáchal hadřík a obrátil svou pozornost ke špinavému nádobí. (Teď by se slušelo, aby mu reportérka nabídla pomoc, jenže dívat se na Aragorna, jak si máchá ruce ve dřezu s Jarem, bylo příliš lákavé: posadila se a dívala se, milý čtenáři.)

Podle původního plánu jsme se měli s Mortensenem setkat v hotelu Ritz-Carlton, kde pobýval během Torontského filmového festivalu, a pak jsme měli navštívit výstavu kreseb Roberta Motherwella v Ontarijské galerii umění. Ale než se stanovený den přiblížil, Mortensen se z Ritz-Carltonu odstěhoval. (Život, jak řekl, je příliš krátký na to, abyste zůstávali ve „vězení“, kde nemůžete otvírat okna a kde je lobby plné lidí z filmové branže.) Tak jsme se místo toho setkali v bytě, který měl pronajatý od přítele, a poobědvali ve formě pikniku studeného lososa s brokolicí. A ohledně vycházky za uměním Mortensen vymyslel, že by bylo lepší jít se podívat na výstavu prací Group of Seven (Skupiny sedmi), méně známé školy kanadských malířů. Je spousta příležitostí v životě vidět Motherswellsova díla, řekl. Ale když nepojedeme do McMichaelovy kanadské sbírky umění v Kleinburgu dnes, možná už nebudeme mít šanci vidět tato konkrétní díla znovu.

Krátkost života a důležitost využití každého dne, jsou, jak člověk brzy pochopí, pro Mortensena klíčová témata. Zdá se, že zvuk okřídlených válečných vozů času zní v jeho uších velmi hlasitě a imperativ „dobře využij svého času!“ se v jeho konverzaci objevuje opakovaně – zejména, když vysvětluje některé z mnoha neortodoxních způsobů, kterými se rozhodl zvládat slávu filmové hvězdy.

Za posledních deset let, od chvíle, kdy ho role v trilogii Pán prstenů vynesla na výsluní, se svědomitě brání jakékoliv standardní výbavě hollywoodského úspěchu. Část svého „prstenového“ výdělku použil na založení Perceval Press, malého losangeleského vydavatelství specializujícího se na umělecké knihy a poezii. Ale jinak vede pořád stejný skromný život v ústraní, jako vedl před tím. Maluje, píše poezii, hraje na klavír, fotografuje. Vandruje se svým 23 letým synem Henrym (kterého má s bývalou manželkou Christine „Exene“ Cervenkou, vedoucí zpěvačkou losangeleské punkové skupiny X). Účastní se různých kampaní za lidská práva a politických záležitostí. (V prezidentských volbách 2008 podporoval Dennise Kuciniche). Hodně cestuje: většinu letošního roku bydlel v Madridu, kde má údajně vztah se španělskou herečkou Ariadnou Gil. Když je v L. A. zastaví se v kanceláři Perceval Press nebo navštěvuje cosi, co jeho přítel, politický aktivista a městský historik Mike Davis, nazývá „Jihokalifornská lidová kulturní scéna“. („Většinou ti, co jsou Hollywoodem ignorovaní či opovrhovaní …a básníci z Venice a malíři z Leimert Park,“ říká Davis, „ale Viggo je vášnivý našinec. Vynásobte ho stem a Hollywood si možná zaslouží být ušetřen, až příště pojede Rudá kavalerie dolů po Sunset Boulevard.“)

Nic z toho pravděpodobně není tak docela tím, po čem touží chlapci a dívky, když sní o tom stát se hvězdou, ale pro Mortensena je to zábava. Nikdy nesnil o šampaňském a kaviáru a to co je považováno za „životní styl celebrit“ je podle jeho názoru spíše všední a neradostné. „Nemám mnoho přátel ve filmové branži a ty co mám, jsou pravděpodobně stejní jako já, v tom, že nepatří mezi lidi, kteří se chodí někam předvádět. Vídám lidi, kteří to dělají, a připadá mi to patetické a směšné a tak nějak…no, ponižující. Život je příliš krátký.“

Mortensenovo opovržení herci, kteří se účastní zbytečných akcí sebepropagace, zahrnuje také herce hrající v hloupých trhácích jen kvůli penězům. „Někdy se díváte na film, a vidíte, že herec nebo herečka říká ‚Vzala jsem tu roli, protože si vydělám hromadu peněz, ne proto že to bude něco výjimečného.‘“, říká pohoršeně. Když si vybírá vlastní projekty, jeho hlavní kritérium je „dobrý příběh.“ Ale s výjimkou neobvyklé Tolkienovy adaptace jeho představa dobrého příběhu příliš nekoresponduje s představami diváků v multiplexech. Zmínil se mi o scénáři, který napsal v 90. letech – „němý film odehrávající se před tisíci lety“ – který, jak doufá, bude sám režírovat. (Poslal ho Leonardu DiCaprio, s představou, že by hrál hlavní roli, ale, a není to úplně překvapivé, DiCaprio, hvězda z Titanicu, roli odmítl.)

„Agent vám řekne, že pokud máte na výběr, je dobré mít jeden velký film a po něm nějaký malý. Já to chápu, a z rozumných důvodů se o to budu snažit, ale 90 procent času skončím u nízkorozpočtových filmů, které je obtížné financovat, a často nebudou příliš distribuovány. Mohl jsem dělat jeden velkorozpočtový film za druhým, kdyby bylo mým cílem být co nejvíc vidět a co nejvíc si vydělat. Ale asi kvůli své povaze, jsem nikdy nechtěl. Nevyprávěl bych dobré příběhy. Pro mě bylo vždycky výzvou neudělat ze sebe naprostého vola, i když jsem věděl, že příběh je opravdu hloupý.“

Příští rok se objeví v adaptaci románu „On the Road“ v režii Waltera Sallese jako Old Bull Lee - William S. Burroughs a v nízkorozpočtovém argentinském filmu „Každý máme plán“ kde hraje identická dvojčata. Film, který propagoval na torontském festivalu, byla „Nebezpečná metoda“ ostré psychiatrické historické drama v režii Davida Cronenberga, ve kterém hraje Sigmunda Freuda, jenž se ocitá v intelektuální bitvě s Carlem Jungem, kterého hraje Michael Fassbender.

S Cronenbergem už Mortensen spolupracoval dříve: v Dějinách násilí a ve Východních příslibech a s radostí se do toho pustil i po třetí. Ale skutečná výzva tohoto filmu, říká, byla příležitost zahrát si někoho, kdo mluví. Mortensen je mimo plátno výřečný člověk – často odpovídá na otázky hutnými, nepřerušitelnými monology – ale jako herec obyčejně dostává role zamlklých postav typu „tichá voda břehy mele“. „Nedostával jsem role lidí, kteří příliš mluví. Role, které mi obyčejně dávají (včetně Davida), jsou muži málomluvní, kteří vyjadřují, to co si myslí, čeho se bojí a jaké mají cíle, fyzicky. U Freuda to bylo všechno ve slovech.“

Mortensen nebyl pro roli vídeňského doktora zrovna „jasná volba“, říká Cronenberg, ale myslí si, že to byl užitečný způsob, jak do postavy vpravit trochu „charisma a mužnosti“, neboť v představách veřejnosti se Freud ustálil jako křehký starý muž. Byly chvíle, přiznává Cronenberg, kdy se bál, že Mortensen přinese postavě mužnosti až příliš. „Vzpomínám si, jak jsem stál v Belvederských zahradách ve Vídni a musel jsem zastavit natáčení, abych mu řekl: ‚Nekráčíš zrovna jako Žid, Viggo.‘ Šinul si to pořád tou svojí dlouhonohou, atletickou chůzí.“

Mortensen nejen s puntičkářskou pečlivostí pracoval na osvojení si správného „židovského“ držení těla, také absolvoval lekce kaligrafie, aby byl schopen napodobit Freudovo elegantní písmo. (Ruka, kterou ve filmu vidíte psát dopisy je Mortensenova vlastní.) Studoval Freudovu práci a – protože chtěl vědět „co Freud četl jen tak pro zábavu“ – prozkoumával práci dobových Rakouských a Německých dramatiků a humoristů. (Dokáže teď s velkou autoritou a velmi dlouze hovořit o dílech Johanna Nestroye a Wilhelma Busche.)

„Viggo a já oba sdílíme velké nadšení pro detaily,“ říká Cronenberg. „ Kvůli tomuto filmu jsme si vyměnili tak 40 e-mailů jen ohledně druhu doutníků, které Freud kouřil. Viggo nosí rekvizity na natáčení. Chci říci, že v zásadě vytváří svou vlastní dekoraci filmového prostředí. Přišel třeba s těmito vzácnými knihami – ve vydání, které měl Freud skutečně ve své studovně – a produkční designér povídá: ‚Kde jsi je sehnal?‘“

Mortensen se stal již téměř legendou pro rozsah a propracovanost jakých dosahuje jeho příprava a průzkum. Pro Východní přísliby četl ruskou poezii a romány, studoval ruskou historii a vypátral význam všech svých 43 ruských zločineckých tetování, které má ve filmu. Pro film Good, kde hraje Německého profesora, který se přidá k nacistům, cestoval tisíce mil přes Německo a Polsko a navštěvoval koncentrační tábory. Když hrál v Dokonalé vraždě podvodného umělce, namaloval všechny obrazy, které se ve filmu objevují.

Není příliš dogmatický, co se jeho přípravných technik týče. Uznává, že herci dosahují výjimečných výsledků celou řadou nejrůznějších strategií, včetně pouhého čtení scénáře v mnoha případech. Puntičkářský výzkum, říká, je pro něho vlastní odměnou: „Je to zábavné a podnětné. Učím se tím. Je to pro mě obzvlášť důležité, protože mám zkušenosti z natáčení, které byly skutečně nepříjemné a neprofesionální, kdy režisér dělal mizerná rozhodnutí a film se moc nepovedl. Ale ať to dopadne jakkoliv, vždycky mám pocit, že mi to něco dalo, protože mám zkušenosti a něco jsem se naučil během přípravy.“

Mortensen už hraje velmi dlouho. Teď je mu 53 a na svůj první filmový casting šel, když mu bylo něco přes 20. Do roku 1999, kdy se ho režisér Peter Jackson rozhodl na poslední chvíli obsadit do role Aragorna, už se lopotil a často „odpočíval“ v hollywoodských příkopech dobrých 20 let. „Po tom, co jsem začal, nemohl jsem dlouhou dobu nic najít. Chci říci, že jsem dělal malou hru nebo jednu scénu v něčem pro televizi – takže mě to vždycky povzbudilo, abych pokračoval – ale nedalo se tím živit.“

Falešných startů bylo mnoho. Dvakrát měl scénu ve filmech, říká, ve „Swing Shift“ Johnatana Demme a v „Purple Rose of Cairo“ Woodyho Allena – které skončily na podlaze střižny. „Nikdo mi nic neřekl. Měsíce míjely, film měl jít do kin a já jsem to řekl svým rodičům – víte, celé rodině. Oni se šli podívat a já jsem tam nebyl. Ta scéna tam nebyla. Mysleli si, že jsem se pomátl. Říkali mi: „Co vlastně v tom Los Angeles děláš?“

V roce 1990 dostal hlavní roli v „Indiánském poslovi“, kterého režíroval Sean Penn. „A všichni říkali: ‚Á chlapče, už jsi za vodou.‘ Ale nebyl jsem. Nevím, možná jsem toho nevyužil. Nevím, co jsem měl udělat. Lidé mi říkali, udělej tohle, udělej tamto, tohoto chlapíka vyhoď…“ Teprve od roku 1993 dostával pravidelné nabídky – „ vedlejší role ve studiových filmech, jednu, dvě práce za rok.“ Přiznává, že to občas bylo demoralizující. „ Ale řekl bych, že jsem pořád zůstal zvědavý. Byl jsem zvědavý, jak se filmy dělají. Nebylo to tak, že bych chtěl být slavný nebo něco podobného. Líbilo se mi vyprávět příběhy, ten aspekt uvěřitelnosti. Chtěl jsem to dělat, zkoušet to. Já nevím.“

Cronenberg se domnívá, že roky, které Mortensen strávil jako „béčkový“ herec z něho udělali zdvořilého a vděčného člověka ve vztahu k úspěchu: „Pomohlo mu, že se vypracoval až tak pozdě. Váží si svého štěstí.“ Rozhodně ty roky, kdy pracoval v relativní anonymitě, mu daly množství příkladů, jak se nechovat jako slavný herec. Pamatuje si s udivující jasností, každé nevhodné chování na place, které kdy pozoroval. (Tahle averze je jedna z jeho neřestí, říká.) Pamatuje si herce, kteří nepřišli na plac, protože měli kocovinu po proflámované noci, nebo ty, kteří přišli a chovali se strašně. Pamatuje si herce hlavních rolí, kteří se ho pomocí malých triků snažili zbavit. „Vidím to dnes u starších herců vůči mladým a ti mladí si ani neuvědomují, že k tomu dochází. Říkám jim, ‚Podívej, už má svůj detailní záběr za sebou, a zahrál to skvěle. Teď je to tvůj detailní záběr a on tě lechtá a ruší tě a vypráví ti historky.‘ Ten mladík opáčí: ‚Vážně? Vážně si myslíš, že to dělá?‘ A já na to: ‚Jo!‘“

Také si pamatuje herce, kteří se ani neobtěžovali ukázat, když byl čas na práci mimo kameru. „V dřívějších dobách mé kariéry jsem viděl mnoho důležitých herců i hereček, kteří zmizeli po tom, co dodělali své detailní záběry. „Ptáte se: ‚ Kde je ten a ten?‘ a oni prostě odešli domů, takže jste na konec museli své detailní záběry točit s asistentem režiséra. Vaše práce je pak mnohem těžší a také máte pocit, že k vám nemají žádnou úctu.“

Takové věci už netoleruje. „Když ke mně někdo přijde a řekne: ‚Vadilo by ti, když odejdu?‘ Podívám se mu přímo do očí a řeknu: ‚ Jestli to nechceš dělat, tak tě tady nechci.“ Pokud řekne: ‚Tak dobře, já zůstanu,‘ já na to: ‚Ne, jdi. Řekl jsi mi, co jsi zač, tak jdi odsud pryč.‘ Raději to zvládnu bez něho. Když mi to někdo udělá, je to jako, BÁC, už s tebou nebudu dál pracovat.“

To znělo poněkud krutě.

„Jo, no, v těchhle věcech jsem krutý. Pro takové chování není omluva. Jsi unavený? No tak! Štáb není unavený? Štáb, který tu byl dvě hodiny před tebou a který tu zůstane hodiny po tom, co ty odejdeš a který dostane zaplaceno v mnoha případech jednu tisícinu toho, co dostaneš ty? No tak!

„Vždycky jsem si myslel, že chovat se k lidem dobře je ta nejdůležitější věc, ale teď jsem o tom přesvědčený,“ dodává. „Život je příliš krátký, než stálo za to pracovat s idioty – no, ne s idioty, ale s lidmi, kteří jsou drzí a sobečtí.“

Zdrželi jsme se po obědě déle, než jsme plánovali, a když jsme vyrazili do Kleinburgu, bylo už pozdní odpoledne. Během jízdy mrholilo a Mortensen občas kontroloval směr podle poznámek, které si naškrábal podle internetu. Když jsme dorazili, museum zrovna zavíralo. Prosvištěli jsme výstavou, svědomitě se snažíce pojmout maximum toho, co se dá za půl hodiny od Group of Seven vstřebat. Pak jsme si dali pauzu na sprchu a sedli si zpět do auta. „Kam se ten čas poděl?“ lamentoval Mortensen, když jsme se v dopravní špičce šourali pomalu zpět do Toronta. „Jsem ale přesto rád, že jsme tam šli. Jste taky ráda? Myslím si, že to stálo za to. Cítím, že musíte vidět takové věci, když můžete. Chci říci, že když jedete po silnici a uvidíte ceduli ‚Tady žil Mark Twain‘ měli byste zastavit a jít se podívat. Někdy si pomyslíte, ach, teď ne, někdy se sem vrátím. Ale možná se nevrátíte. Možná umřete.“

Několik dní po našem setkání, mi Mortensen volal a nechal mi vzkaz v hlasové schránce. Přemýšlel o tom, co předtím řekl o nesmrtelnosti a nyní si myslí, že zaujal příliš důrazné stanovisko: „Vím, že jsem řekl, že bych chtěl žít navěky a nikdy bych se nenudil, ale skutečnost je taková, že je pravděpodobně poněkud smutné žít navěky a být jediný kdo tu zůstává. Také si myslím, že žít s různým zraněním nebo chorobou je rovněž velice těžké, takže nevím – možná že nesmrtelnost není zas až tak skvělá věc. Víte, Freud přijímal svůj životní úděl velmi stoicky a velmi dobře a se smyslem pro humor. Stárnul a zemřel s elegancí a o tom by se dalo mluvit dlouho. Ale pořád by bylo pěkné žít o něco déle a mít zachovalý rozum a rozumně fungující tělo….“

Zpráva pokračovala v podobném duchu ještě chvíli. Ke konci se zdálo, že Mortensen začíná být tak trochu zahanbený vlastním kličkováním. „Každopádně, ať je to jak chce, řekl. „Nevím, jestli na tom vůbec záleží.“ Pak nastala dlouhá chrčivá pauza. „Ale co chci říci je, že bych tu zůstal ještě tak dalších 150 let.“