Musím přiznat, že mám opravdu barvité a někdy neuvěřitelně živé sny. Vím, že je těžké, ne-li nemožné přesně popsat pocity a někdy i děj takového nočního příběhu, přesto se, na vaše přání, o to pokusím, a doufám, že vám tím udělám radost. Prosím vás jen o jedno, neberte nic z toho vážně, jsou to jen sny a napsala jsem je proto, abyste se pobavili a zasmáli. Takže přimhuřte trochu oči a příjemnou zábavu. Cesty lidské fantazie jsou někdy nevyzpytatelné…
Viggi
Můj první sen o Viggovi
Pamatuji si jen útržky. Byl to jeden z těch snů, co nemá jasný děj ale zanechá v člověku pocity, které se pak vrací celý den…Byla jsem v posluchárně našeho gymplu a vlastně ani nevím, proč. Bylo tam ještě několik lidí a všichni jsme čekali, co se začne dít. Pak jsem najednou stála vepředu u katedry a hleděla do lavic. A tam nahoře, mezi ostatními lidmi seděl Viggo. A podíval se na mě. Ten pohled byl nezapomenutelný, protože mnou projel takový zvláštní pocit, jako by mě zasáhl blesk, či co…A pak, nevím, jak k tomu došlo, ale začala hrát hudba a on si se mnou přišel zatančit. A zase si pamatuji jen jak mi hleděl do očí…
Tajná návštěva
To jsem vám jednou takhle v jednom typickém americkém domku umývala nádobí. Kuchyňská linka se dřezem stála hned vedle okna a prosklených dvířek, skrz které bylo vidět do deštěm zmáčeného betonového dvora, na jehož druhém konci stál vysoký dům z červených cihel. Výhled celkem nezajímavý, věnovala jsem se tedy své práci a jen koutkem oka jsem si všimla, že se vrátil můj manžel. Prošel kolem mě bez pozdravení a nevěnoval mi ani sebemenší pohled. Projela mnou veliká lítost a smutek a o to usilovněji jsem drhla špinavé nádobí. Zaslechla jsem, jak v koupelně hučí sprcha. Šel se umýt, pomyslela jsem si, je mu jedno co tu dělám, nic neslyší, nevidí , kdybych tu dělala kdoví co, nic se nedozví…a otočila jsem se k oknu a k oněm venkovním dvířkám. A… dvířka byla pootevřená a v nich stál ON! Viggo!!
Měl na sobě namodralou kostkovanou košili a asi rifle, vlasy měl blond a trochu delší (asi jako v Procházce po měsíci) a taky myslím, že byl bos. V každém případě tam stál opřený o futra dveří, hleděl mi do očí a za ním se rýsovala jen ona červená cihlová zeď…
Stál tam tak nějak vyzývavě a já na něho chvíli jen udiveně zírala. Na jednu stranu jsem si uvědomovala, že je doma manžel a na druhou stranu jsem právě proto toužila podlehnout…ze vzdoru, ze vzteku, ze zklamání…chvíli to ve mně takhle vřelo, ale když Viggo udělal krok dovnitř už jsem to nevydržela. Padla jsem mu kolem krku a on se jen pousmál a něžně mě pohladil a políbil.
Zapomněla jsem na nedomyté nádobí, nevnímala jsem hukot vody ve sprše a ani mě nenapadlo, že by nás skrz skleněné dveře mohl někdo vidět - a to jsme na nich byli doslova přilepení. Vždyť nikde nikdo nebyl! Jen on a já…Svět se mnou točil, Viggo se pomalu sesul po dveřích na podlahu a já ,držíc ho za košili, snažila jsem se ji rozepnout…
Další co si pamatuji, bylo, že můj manžel chodil po bytě a byl jaksi nesvůj a pořád hlídal dveře i mě. Já jsem byla jako na trní, až jsem to nějak nevydržela a utekla ven. Schovala jsem se v nějaké posilovně, chodili tam lidé s ručníky do sprch a do šaten a já mezi nimi bloudila. A pak se tam zase objevil Viggo. Vyhrkla jsem a něho, že už se nemůžeme takhle scházet, že manžel něco tuší, že mě hlídá a že nás i tady může někdo vidět. Měla jsem pocit, že mě pořád někdo hledá a že musíme pryč, ale…byli jsme ve sprše sami a zase se na mě tak dlouze podíval a říkal něco v tom smyslu, že nás tu nikdo hledat nebude, že mě má rád a ať nemám strach…pak mě políbil, jenže v tu chvíli jsem uslyšela hlas svého muže a vyděsila jsem se. I Viggo sebou trhl a zmateně se rozhlížel, kudy by utekl. Zpět chodbou nemohl, jediná možnost byla okénkem u stropu nad vykachlíkovanou zdí. A tak jsem mu pomohla, on se vyšvihl nahoru a protáhl se úzkým oknem právě ve chvíli, kdy se přihnal udýchaný manžel s tázavým výrazem ve tváři… A pak jsem se myslím probudila.
Nezapomenutelné " ř "
Vešla jsem do místnosti plné lidí, kouře a hluku. Při velmi slabém osvětlení jsem hledala, kam bych si sedla, avšak pořád do mě někdo vrážel, nikdo si mě nevšímal a já vlastně ani nevěděla, kde to jsem. Vypadalo to na nějakou restauraci a ti lidé mluvili anglicky. Pak jsem si všimla, že jsou mi povědomí a přemýšlela jsem odkud. Až když kolem mě prošel Sean Astin a uvědomila jsem si , že jsou to všechno herci a členové štábu Pána prstenů!
Samozřejmě jsem všechny neznala a tak jsem se rozhlížela, koho ještě poznám. Byla to asi nějaká oslava, všichni se smáli, zdravili se a já jen nevěřícně zírala. A pak jsem si konečně všimla Vigga. Byl tam! Něco si nesl ke stolu a pak se mi zase ztratil v davu lidí.
V tom do mě zezadu vrazil nějaký chlápek a prodíral se k Viggovu stolu. Chvíli jsem ho pozorovala, jak v davu lidí někoho hledá. Hledal Vigga. Když ho uviděl, šel k němu a něco mu povídal. Viggo mu něco ve spěchu odpověděl a ani se nezastavil v chůzi. To toho pána nějak rozzlobilo a opět něco Viggovi řekl, přičemž se otočil čelem ke mně a já si uvědomila, že jsou si s Viggem dost podobní. Byl to Viggův tatík.
To už jsem se na ně ale nedívala jen já, nýbrž téměř celý sál, protože jejich rozmluva vyústila v hádku, která přehlušila všechno ostatní. Všichni se otočili směrem k nim, aby zjistili, o co jde, nikdo jim však nerozuměl ani slovo, protože mluvili dánsky. Já si mezitím sedla na dřevěnou lavici a vedle mě seděla také nějaká Češka.To už se bouře trochu uklidnila. Povídám té své sousedce, že se musíme konečně naučit dánsky, abychom Viggovi rozuměly. V té chvíli si Viggo vedle nás sedl. Byl nějak vyčerpaný, mlčel a pozoroval ruch kolem sebe. Ještě jsem s úsměvem zašeptala, že by nebylo špatné kdyby on uměl něco česky. A on se k nám otočil a povídá: " Česky?"
My jsme ne něho udiveně pohlédly a já povídám: "Ty umíš něco česky?"
A on se usmál a začal ze sebe sypat různá česká slůvka! Bylo to senzační…Ta slůvka si nepamatuji, ale v mysli mi utkvěla jedna jeho věta, při které se snažil co nejpřirozeněji vyslovit hlásku " ř ". Znělo to opravdu úžasně a nepopsatelně, říkal to napůl jako oznamovací větu a napůl jako otázku. Ta věta zněla: "Otevři oči!
No, a já se probudila.