Když byl svět světem a Slunce Sluncem, když si už lidé vyprávěli ty nejroztodivnější pohádkové děje, zachtělo se paní Luně na Zem. Svítila totiž lidem i zvířatům hodně dlouho, leckdy je i zahlédla, ale to, co o nich doopravdy věděla, znala jen z povídání Slunce. Nebylo tedy divu, že toužila onen, pro ni tak neznámý svět, na vlastní oči uvidět a zblízka si ho prohlédnout. Dlouho přemítala, jak to všechno zařídit, až posléze zavolala malý obláček Araí, který ji doprovázel na všech potulkách nebem a řekla mu:
„Araí, chci se podívat na Zem, viď, že půjdeš se mnou?“
„Půjdu, paní Luno, jako vždycky, ale chceš-li na světě něco vidět, nesmí tě nikdo poznat! To se pak každý přetvařuje, škemrá, abys svítila víc nebo méně nebo abys dokonce nesvítila vůbec. Stejně by asi bylo nejlepší, vypravit se tam dolů v noci, když všechno spí…“, rozumoval.
A Luna souhlasně přikyvovala, jak to obláček hned moudře rozluštil. Ještě za tepla se pak domluvila s hvězdami, že budou příští noc svítit místo ní, aby přece jen nebyla taková tma tmoucí. Potom, sotva Slunce vystrčilo za velkou vodou své zlaté růžky, zachumlala se do obláčku až po bradu a usnula.
Teprve za třpytu hvězd ji Araí probudil:
„Vstávej, vstávej!! Už je čas!“
Luna se jedním rázem posadila, vzala obláček do náruče a šups!, z oblohy dolů…
Ocitli se na širokém pralesním palouku, který rázem zesvětlel jako za dne.
„Takhle bychom každého hned probudili“, zašeptal Araí.
Ale Luna jen povzdechla.
„Já vím, že moc svítím, ale od toho mi nikdo nepomůže.“
Chvíli si oba nad tím lámali hlavu, až Araího napadla spásná myšlenka. Zahalil Lunu do svého mlžného oparu jako do roucha, takže připomínala mlžnou vílu, ale záře přece jenom pohasla. A potom si Luna konečně mohla prohlédnout svět zblízka. Nakoukla do spících hnízd, rozesmála se pohledem na chrápající opice, zvědavě zaťukala na krunýř želvy. Tolik toho bylo na světě zajímavého, tolik neznámého, že ani nezaslechla kradmé kroky, které ji následovaly….
Jaguár!!!
Ten noční krvežíznivec hned Lunu zpozoroval. To bude pochutnáníčko!!
Už, už napjal své svaly ke skoku, a víla ani Araí nic netušili, když náhle z houští zafičel šíp a nelítostného zabijáka na místě skolil.
„Co…co je??“, rozklepala se Luna strachy.
„Jaguár!! A byl by nás určitě sežral!“, odpověděl Araí. „Ale kdo je naším zachráncem?“
A tu vystoupil z houštiny stařičký indián s lukem.
„Byl jsem to já, paní Luno. Nemohu už spát, chodím po kraji a dnes se mi konečně podařilo toho mizeru jaguára nachytat! Věř, že by to jinak špatně dopadlo!“
„Co svět bude světem, zůstanu ti vděčná a ráda se ti za tvůj čin odměním. Pověz, co by sis přál?“, zeptala se Luna.
Indián však odpověděl:
„Starý muž potřebuje jen málo k životu. A dokud mám oči bystré a ruku pevnou, sám se dovedu o sebe postarat.
Přesto se Luna obrátila k indiánovi zády, něco si chvilku šeptala s Araí, a když se znovu otočila, podávala starci malou větvičku s drobnými lístky.
„To je můj dar pro všechny“, řekla. „Z lístků téhle rostlinky si budete vařit čaj maté, abyste se při jeho pití stali dobrými přáteli.“
Po těch slovech se Luna s Araí vznesla k obloze a než se starý indián vzpamatoval, svítila mezi hvězdami jako jindy.
„Jistě to byl jenom sen“, pomyslel si. Ale pohled na snítku v ruce ho přesvědčil o opaku. Vykročil tedy k vesnici a s úsvitem už indiáni čaj maté poprvé popíjeli.
Od té doby ho pijí pořád.
A každému, kdo k nim přichází s dobrým úmyslem, ho na důkaz přátelství nabízejí, jak jim Luna poradila.